Zapípala mi zpráva. Otevřu facebook a dívám se, že mi píše nějaké divné jméno. Hafizzudin Daud. Mám ho ale v přátelích, a tak zprávu otevírám a při pohledu na profilovou fotku mi dochází, kdo onen záhadný muž je. V typickém tygrovaném dresu na mě zírá sympatický malajský hráč, kterého jsem z pozice trenéra potkal před rokem na mistrovství světa jednotlivců v Nice.

„Ahoj, pamatuješ si mě ještě? Víš, kdo jsem?“ stojí ve zprávě a já odpovídám, že jsem nezapomněl. Jak bych taky mohl. Hráč starý jako já se utkal s mým taťkou Ivem Michálkem v druhém kole švýcara a rozjel velký koncert. Krásné vysoké plasy střídaly přesné rotované střely na kov a jeho kolíček letěl na počítadle k nebesům. Stav byl 11:3 pro Malajce a zdálo se, že je vymalována.

Ivo ale tyto zápasy miluje a spolu se sílou soupeře roste i jeho zaujetí a zapálenost. Stylem a uměním hry byl Daud o dvě třídy jinde, což Ivo po několika náhozech pochopil a uvědomil si, že ho může porazit jedině přes hlavu. Začal tedy hrát na hraně rizika a odvážný krok se vyplatil. Trefa, druhá, třetí. Zničeho nic. K tomu soustředěné plasy, kterými začal svého soupeře deptat. Malajce jeho proměna zaskočila a začal míjet. Káčka se změnila v čepice, nekompromisní trefy v milimetrové minely a český kolíček začal bod po bodu šplhat za tím asijským. Pomalu, ale vytrvale se začal obraz hry otáčet a nedosažitelný Malajec začal chřadnout. Jakoby si uvědomil, že může prohrát, a znervózněl. Nedokázal najít svoji jistotu ze začátku duelu a zápas, který měl pevně v rukách, nakonec těsně prohrál.

Odveta jako přes kopírák

Pro české barvy to byl ohromný skalp, protože šlo bezesporu o světového hráče, kterému jen chyběly určité zkušenosti. Své zaváhání mohl napravit v osmifinále, ve kterém systém oba hráče svedl znovu proti sobě. Nikdo nevěřil, že by Malajec vstoupil dvakrát do stejné řeky a opět si nechal uniknout vítězství. Všechny esa měl v rukávu on a do odvety se vrhl jako hladový tygr, kterého ostatně symbolizoval i jeho oranžovo-černý pruhovaný dres. Utkání mělo stejný průběh jako úvodní střetnutí. Daud se ujal rychlého vedení a perfektní hrou směřoval do čtvrtfinále. Ivo se ale opět nevzdal, zabojoval a Malajec opět zpanikařil. Vítězství si nechal doslova stejným způsobem uniknout podruhé mezi prsty.

„Je mi ho až líto, za tu předvedenou hru bych mu čtvrtfinále moc přál,“ říkal Ivo při pohledu na smutného soupeře, který stál před halou a stále nedokázal uvěřit, že dvakrát ztratil vyhraný zápas. Nemohl tomu uvěřit. Byly to zápasy, které ve vás zůstanou a nad kterými se musíte zamyslet.

Když prohra znamená vítězství

„Stále na tu porážku nemůžu zapomenout,“ psal mi Malajec přes půl zeměkoule. „Zanechala ve mně hluboký šrám, Ivo mi uštědřil velkou lekci. Chci mu za to poděkovat, protože jsem díky němu získal cenné zkušenosti,“ pokračoval.

„Díky té lekci jsem byl připravený přepsat historii své země. Vybojoval jsem první zlatou medaili pro Malajsii na Jihovýchodních asijských hrách a v jednotlivcích dokázal porazit thajského soupeře. Bez dvou proher s Ivem v Nice bych to nedokázal. Chci, aby to věděl,“ kladl mi na srdce Daud, který v loňském asijském finále jednotlivců pokořil Kambodžana Thonga Chhoeuna 13:6 a díky zisku nejcennějšího kovu poslal svoji zemi v medailovém pořadí na druhé místo za nedostižné Thajsko.

Doufal, že se se svým českým katem opět setká na světovém šampionátu na Madagaskaru. Spokojit se ale bude muset jen se mnou a mým bratrem Tomášem, Ivo z pracovních důvodů do Afriky cestovat nemůže. Ta dvě utkání však samozřejmě také stále chová v paměti. „Na oba zápasy si samozřejmě dobře pamatuji. Jsou to přesně ta utkání, která mě baví a obohacují.  S kvalitním soupeřem, který se chová korektně a sportovně. Navíc v zápasech bez časového limitu, které takové obraty dovolují,“ vysvětloval Ivo.

„Tak jak mému mladšímu kvalitnímu protihráči daly něco ty dvě porážky, stejně tak obohatila tato zkušenost i mě. Pétanque je o nejen o technice, ale hodně o sebevědomí a zkušenosti. V tom je jeho krása. Zrovna nedávno jsem na turnaji v Brně říkal našim mladým juniorským reprezentantům po prohraném finále, že cesta k tomu být dobrým a nejlepším je dlážděna krutými prohrami, ze kterých se člověk musí naučit vzít si to dobré a důležité. Jsem moc rád, že sympatický Daud tohle jen potvrdil,“ dodal.

Nakonec mi Malajec ještě poslal společnou fotku s Ivem z onoho šampionátu v Nice. „Tuto fotku mám stále schovanou. Připomíná mi velmi bolestivý moment, díky kterému jsem se ale v kariéře dokázal posunout dále,“ vysvětloval a v jeho slovech byl cítit velký respekt a vděk. K člověku, kterého technicky předčil a kterému by patrně třetí otočení zápasu už nedovolil.

A o tom ten pétanque je. O respektu. O vděku a slušnosti. O rivalitě, která končí za hranicí hřiště. A hlavně o přátelství, které překonává oceány a pouště.