Antananarivo (Madagaskar) – Banány, palmy, lemuři. Letošní mistrovství světa se neslo ve velmi exotickém duchu, konalo se totiž hluboko pod rovníkem na jednom z nejspecifičtějších ostrovů světa – africkém Madagaskaru. V úplně jiném prostředí, než které je nám vlastní, si za bouřlivé atmosféry ve vyprodané hale došli k nečekanému a historicky druhému titulu mistrů světa domácí Madagaskařané, kteří v africkém finále porazili Benin. Bývalá kolonie tak uťala hlavu své královně Francii, která po dlouhých letech na světovém trůnu nedokázala přidat jedenáctý titul mistrů světa v řadě. Obhajoba vítězství ve střelbě na přesnost se Francouzům taky nepovedla, Bruna Le Boursicauda ve finále přestřílel Kambodžan Sok Chan Mean.

Na Madagaskar odletěli reprezentovat Českou republiku Jakub Konšel, Pavel Hodboď, Tomáš Michálek a já. Z týmu musel kvůli pracovním povinnostem odstoupit Ivo Michálek, syn Tomáš tak působil ve dvojroli hráč-delegát. Celý tým se kompletně sešel až na letišti v Istanbulu, do té doby každý cestoval po své vlastní ose. Z turecké metropole nás čekal dlouhý třináctihodinový let s mezizastávkou na tropickém ostrově Mauriciu, kde jsme se azurovými lagunami pokochali pouze z okýnek letadla.

Rozlámaní jsme se poté vybatolili na letiště v hlavním městě Madagaskaru Antananarivu, což v malgaštině znamená „tisíc vojáků“. Naše dobrodružství právě začalo. Proměnili jsme peníze a díky slabé místní měně se z nás z minuty na minutu stali milionáři. Po chvíli čekání se nám spolu s tureckou a slovenskou výpravou podařilo odchytit někoho z organizátorů, který nás všechny i s kufry nasoukal do jedné z dodávek a jako sardinky jsme se vydali tropickým deštěm do centra města.

Rošády s ubytováním

Když jsme z okýnek pozorovali tu neskutečnou bídu předměstí a slumů, kde si děti hrály v prachu a kalužích a po vysušených masech na pultech stánků lezla kvanta much, upřímně jsme se těšili na svůj předem zaplacený hotel v nádechu koloniálního období, který jistil naše evropské životní standardy. Bohužel na jeho recepci jsem se dozvěděl nepříjemnou zprávu, že jsme rezervaci sice měli, ale došlo k určitým změnám a bydlíme prostě jinde, rezervace nerezervace. Byla to první předzvěst madagaskarské organizace, která byla spíše dezorganizací.

Na místo druhého hotelu jsme se vydali pěšky, protože taxikář se mi vysmál, že dvě ulice nás nepoveze. My ale u sebe měli všechny věci a v kapse přes milion místním bankovek a to se vám v uličkách promenádovat úplně nechce. Zvlášť když jen stěží můžete zamaskovat, že nejste místní. Onen druhý hotel byl o poznání nuznější a místní recepční tak nekompetentní, že jsem měl podezření, že jsem se stal obětí skryté kamery. Bohužel ne, stali jsme se obětí madagaskarské organizace – opět. Ani tento hotel totiž údajně nebyl náš, protože rezervaci jsme tu sice měli, ale došlo k blíže nespecifikovaným změnám a bydlíme prostě jinde.

Ztraceni v městské džungli

Už jsme se pomalu smiřovali s tím, že budeme bydlet v jenom z těch přístřešků ve slumu. Recepční nám sehnala polorozpadlou kachnu à la taxi a vyslala nás vstříc již třetímu hotelu. Jestliže někdy někdo mluvil o sedadle smrti, my právě seděli v autě smrti. Kufry přilepené na hlavě, pružiny ze sedadel zapíchané v hýždích, jízda do kopce na jedničku s děsivým kvílením a ještě děsivější provoz, kde jediným pravidlem bylo „hele vole jedu“.

Nakonec jsme stanuli před malinkým hotelem Rova (což malgašsky mimochodem znamená nic neméně honosného než „palác“) a konečně byli ubytováni. Nikdo z organizátorů však nemohl mít vůbec ponětí, kde se nacházíme, a tak není divu, že i přes veškerou snahu pro nás nikdo nepřijel, aby nás vzal na kongres. Navíc bylo vůbec složité zjistit, kde se kongres koná. Byla to taková druhá předzvěst organizace po madagaskarsku.

Tou třetí byla situace v Paláci sportu, kde se celý šampionát odehrával a kam jsme se druhý den vydali pěšky na vlastní pěst. Přes den totiž bylo v ulicích bezpečno, se západem slunce jsme si už měli brát zásadně taxíky, ve kterých jsem si však dvakrát bezpečněji nepřipadal! V kryté hale jsme se měli registrovat od devíti ráno. Byli jsme tam v devět, své karty hráče, které nám zaručovaly vstup do haly a na oběd, jsme dostali v devět – ale večer. Chudák Kuba se tak málem ani nedostal na první kolo ve střelbě na přesnost, protože ho původně do haly nechtěli vůbec pustit.

Centimetry na střele chyběly k opravkám

Pro Kubu šlo o první podobné představení na světové scéně, takže není divu, že byl lehce nervózní a vybral si nováčkovskou daň. Nezačal však vůbec špatně, hned na prvním ateliéru se trefil třikrát a mohlo z toho být hodně bodů. Jeho koule totiž vždy zůstaly v kruhu, bohužel ale i ty střílené, které se zastavily těsně u obruče. Nakonec z toho bylo dvacet bodů, které na postup do opravek nestačily.

Ty se netýkaly ani Poláka Tomasze Lipczyńského, který nastřílel 49 bodů a do čtvrtfinále postoupil přímo ze třetího místa. Lepší byl už jen střelec Mauríciu Parvez Khodabaccus s 51 body a obhájce titulu Francouz Bruno Le Boursicaud s 52 body. V opravkách pak nejlepšího výsledku celého šampionátu dosáhl Ital Diego Rizzi, který nastřílel 56 bodů.

Česko – Tahiti 8:13

Před šampionátem jsme si chtěli zahrát s co nejexotičtějšími zeměmi a to se nám splnilo hned v prvním kole, kde jsme narazili na Tahiti. Nevěděli jsme, co od soupeře přesně očekávat, ale ten nám to rychle předvedl. Tahitský plasér házel vysoké a přesné plasy těsně před košon, takže nás stále tahal do střely. O tu se staral Kuba, ale jeho hody těsně před kouli nebyly účinné, terén neodpouštěl vůbec nic. Hned v první hře jsme se vyházeli na první a dostali trojku, v druhé jsme měli navrch, ale soupeř vystřelil košonka. Pak přidal další tři body a po další vydařené hře vedl již 0:8.

Zdálo se, že je vše ztraceno, jenomže jsme se nechtěli vzdát a zlepšeným výkonem jsme se nadechli k obratu. Soupeř začal míjet, zatímco my se začali trefovat a čtyřmi povedenými hrami jsme stáhli na 7:8. Na naší straně stály i metry, které vždy změřily v náš prospěch. „Ještě abychom v tom nebyli lepší s geodetem v sestavě!“ glosoval Ivo Michálek na webu. Rodící se obrat však vzal záhy konec, když Tahiťané v následujícím náhozu předvedli neomylnou střelu a i díky štěstí se jim podařila dát závěrečná pětka. Byla to pořádně ledová sprcha poté, co jsme se zvedli.

Česko – Libanon 11:13

Také druhé kolo nám přineslo zajímavého soupeře. Libanon byli ve skutečnosti rodilí Francouzi, kteří byli velmi dobří střelci, ale častokrát hráli zbrkle a nedočkavě. Hodně je ovládaly emoce a z toho jsme těžili na začátku, když se jim příliš nedařilo, z čehož byli nervózní.

Do zápasu jsme vstoupili čtverkou a své vedení jsme mohli navýšit, jenže Libanon poslední koulí vyvezl košonka na svojí čtyřku a já s tím již nedokázal nic udělat. Soupeři se tak vrátili do zápasu a nakonec to byl nervák až do poslední koule. Potkali se jednoduše dva týmy na hodně podobné úrovni a byla jen otázka, kdo vítězství nakonec urve. Bohužel jsme to my nebyli a připsali si druhou prohru, která se zpětně ukázala asi jako klíčová.

Česko – USA 13:3

Los třetího kola nás poslal do vedlejší haly místního gymnázia, kde jsme se měli utkat se Spojenými státy americkými. Cestou nás obklopily malé dětičky, které nám přály hodně štěstí a kterým jsme udělali velkou radost poloprázdnými láhvemi od koly. Šli jsme okolo atletického stadionu, kde celý den sportovaly stovky dětí s úsměvy na rtech a kde se od rána do večera hrálo vše od fotbalu až po volejbal.

V kryté hale, která byla o poznání menší a kde se mnohem hůře dýchalo, nás čekali sympatičtí hráči vedení legendou pétanque Marcem Foyotem. Ani hvězdný kouč ale Američanům nepomohl a my po kvalitním výkonu bez zaváhání mohli slavit jednoduchou výhru 13:3, která nám spravila chuť z předchozích dvou porážek. Se třemi výhrami se navíc postupovalo do vyřazovacích bojů, takže jsme měli stále o co hrát.

Česko – Finsko 8:13

Musíme přiznat, že los k nám byl shovívavý. Doposud jsme nedostali žádného nehratelného soupeře a nejinak tomu bylo i tentokrát. Čekalo nás totiž Finsko. Jenže jejich střelec sehrál geniální partii, kdy byl na své pozici takřka stoprocentní a předváděl výkon, na který jsme neměli odpověď. Postupně jsme tak prohrávali už 2:10 a bylo jasné, že musíme něco změnit.

Do hry jsem tak naskočil já místo Kuby a s vědomím, že už není kam couvat, jsem se do střely obul stejně jako Fin. Po efektních trefách soupeři lehce znejistili, naopak nám se do žil vlila nová krev a naděje a postupně jsme snížili až na 8:10. Jenže ani tentokrát nebyl obrat dokonán. V posledním náhozu jsem totiž byl na střele dvakrát příliš krátký a Fini toho využili ve svůj prospěch. Udělali zbývající tři body a naše postupové ambice se rozplynuly.

Česko – Indonésie 13:1

Poslední zápas dne jsme sehráli s Indonésií, která během turnaje ani jednou nevyhrála. Zápasu jsme jednoznačně dominovali a došli jsme si pro zaslouženou výhru 13:1. Ta už pro nás ale byla pouze kompenzační, celkově jsme skončili na 39. místě, jelikož jsme měli nejhorší bucholz ze všech týmů se dvěma prohrami.

Česko – Nová Kaledonie 8:11

V Poháru národů jsme měli kliku. Naši tříčlennou skupinu totiž kromě nás tvořily Nová Kaledonie a Kamerun, který však na šampionátu nebyl fyzicky přítomen, a tak jsme měli postup do osmifinále jistý. Zápas s polynéským soupeřem tedy rozhodoval pouze o tom, z jakého místa budeme postupovat.

Kaledoňané byli jediný tým se třemi výhrami, který nepostoupil do vyřazovacích soubojů. Svoji smůlu však vzali sportovně a byli velice příjemnými soupeři. Nicméně také velmi kvalitními. V úvodu zápasu byli rozhodně lepší, jenže my se postupně zvedali a otočili vývoj zápasu z 2:8 na 8:10. V posledním náhozu se soupeř dokonce vyházel na naší první kouli, jenže my pěti koulemi dokázali udělat jen soupeřův jeden, což nás stálo výhru.

Česko – Kanada 3:13

V osmifinále Poháru národů nás tak čekala silná Kanada. Doposud jsme všechny zápasy sehráli kvalitně a víceméně vyrovnaně. Ani jednou jsme neutrpěli výraznou prohru. Tu jsme si vybrali právě v tomto zápase, ve kterém nám nevycházelo zhola nic a ani mé střídání ze hřiště tomu nepomohlo. Kanada nakonec zvítězila hladce 3:13 a my se tak pro zbytek šampionátu stali už jen diváky.

Francie titul neobhájila

Mistrovství světa nabídlo mnoho zajímavých zápasů a překvapivých výsledků. Už ve druhém kole si na svůj účet připsala prohru Francie, která nestačila na Kambodžu, ale obhájci titulu ve složení Lacroix-Rocher-Suchaud-Le Boursicaud už ve švýcaru žádné další zaváhání nedopustili a bezpečně postoupili.

Do osmifinále se z Evropanů kromě Francie, která zde oplatila porážku Kambodži a smetla ji 13:1, dostali už jen Belgičané, Italové a Dánové. Poslední dva zmíněné týmy však své zápasy vyhrát nedokázaly, a tak bylo semifinále evropsko-africké.

V prvním z nich se utkaly Francie s Beninem. Velkým favoritem byli obhájci, jenže africký tým měl v zádech bouřlivou podporu vyprodaných tribun, které fandily na hranici sportovního chování. Francouzi byli nuceni plasovat častěji než jsou zvyklí a koule jim často uskakovaly. Zápasem se vyloženě protrápila hvězda Dylan Rocher, naopak hráči Beninu působili vyrovnaným dojmem a především jejich střelec předvedl vynikající výkon. Svůj dobře rozehraný zápas dokázali dotáhnout až do konce a postarali se o největší senzaci šampionátu. Atmosféra v hale byla po dohozu třináctého bodu neutichající.

„Prohra s Beninem je pro nás očividně velkým zklamáním. Chyběla nám  přesnost na plase, za což beru veškerou odpovědnost. Mně samotnému utekly tři důležité koule. Nehledám žádné výmluvy. Terén byl velice těžký a Dylan (Rocher, pozn. red.) s Philippem (Suchaudem, pozn. red.) nejsou zvyklí nést tak velkou zodpovědnost na plase. Jsou to neskutečně dobří střelci, ale nelze po nich chtít mít stejně tak velký talent na plasu,“ vysvětloval důvod neúspěchu francouzský plaser Henri Lacroix.

Madagaskar s publikem v zádech k nezastavení

V druhém semifinále se střetla Belgie v čele s Claudym Weibelem či mladým střelcem Loganem Batonem s domácím Madagaskarem. Ten se na šampionátu rozjížděl hodně pomalu, jeho výkony nebyly přesvědčivé a nejednou jsme slyšeli hlasy o tom, že v národním týmu nejsou vinou korupce ti nejlepší možní hráči. Postupem času se však Ostrované rozjížděli a ani Belgie je nezastavila.

Finále tak bylo čistě africkou záležitostí. Tentokrát Benin pochopitelně ztratil podporu publika, které se otočilo proti nim. A fanoušci své hráče táhli opravdu hlasitě za titulem. Hlavní rozhodčí dokonce musel zápas několikrát na chvíli přerušit, vojáci poté ze stadionu vyvedli tři diváky, kteří opakovaně rušili hody soupeřů.

Benin na svůj výkon ze semifinále nedokázal navázat a Madagaskařané byli o třídu lepší. Nakonec si dokráčeli pro výhru 13:5 a zaplavili místní noviny i televizní kanály. Pro Madagaskar to byla sportovní událost číslo jedna a celé města žilo jen mistrovstvím. Díky svým hráčům mohla země slavit druhý světový titul v historii, ten první získala v roce 1999 na Réunionu.

Hodně se probíralo, zda chování fanoušků nebylo za hranou slušného fandění. Madagaskarské publikum totiž bouřlivě slavilo i minely soupeřů a po dobrých hodech bylo k nezastavení. Halou se nesly zvuky bubnů, píšťal, pokřiků a hráči na svůj hod častokrát neměli dostatek klidu. Francouz Lacroix to však popřel. „Myslím, že je normální, že fanoušci tlačili své hráče, jak jen to šlo. Před čtyřmi lety v Marseille jsme také byli velmi spokojeni, že máme publikum na své straně. Pétanque je velmi důležitý i pro ně, Francie není jediná na světě. Sport má fanoušky přivádět do varu a dávat průchod emocím. A na tomto šampionátu jich bylo opravdu hodně. Z minulosti víme, jaké to je vyhrát na domácí půdě, mějme tedy porozumění i tentokrát, když jde o jiné,“ řekl diplomaticky ostřílený plaser.

Kambodžan národním hrdinou

Překvapení se zrodilo také ve střelbě na přesnost. Obhájce titulu Bruno Le Boursicaud prošel základním kolem jako nůž máslem, když nastřílel 52 bodů a do čtvrtfinále postoupil z prvního místa. Tam se ale naopak například vůbec nedostal domácí madagaskarský střelec. Le Boursicaud poté porazil mladého Belgičana Batona, který dostal přednost před zkušeným Claudym Weibelem, a v semifinále přejel rozdílem třídy Itala Diega Rizzi, který byl ještě stále nalomený z vyřazení v hlavním turnaji.

Ve finále se Francouz utkal s Kambodžanem Sok Chan Meanem, který si předtím poradil s Thajcem Sangkaewem. Očekávala se poměrně jednoduchá výhra Le Boursicauda, protože Kambodžan v každém kole střílel jen okolo 35 bodů, jenže francouzskému střelci závěrečné kolo vůbec nesedlo a nastřílel pouhých 29 bodů. Sok Chan Meanovi tak k titulu stačilo 36 bodů a do své rodné Kambodži se vracel jako národní hrdina.

Pohár Národů ovládli Tahiťané

Ve finále Poháru národů se utkaly Tahiti s Kanadou a stalo se tak poprvé v historii, že ani jedno finále nemělo evropského zástupce. Z celkového vítězství se nakonec radovaly Polynésané, kteří vyhráli 13:9.

Kovy byly předány, mistři stanuli na stupních vítězů a mohli se opájet slávou. 47. mistrovství světa přineslo šampionát, který měl nepopiratelně své mouchy a kde se mnohé organizační prvky řešily více než za pochodu, ale který zároveň přinesl živelnou atmosféru, kouzlo exotiky a překvapivé výsledky. Nebojím se říct, že na mistrovství na Madagaskaru se jen tak nezapomene.

Výsledky

Mistrovství světa:

1.
Madagaskar – Nanou Andrianiaina, Tita Razakarisoa, Hery Razafimahatratra, Lova Rakotondrazafy

2.
Benin – Marcel Terrazini Bio, Régis Massamouna Tsimba, Ronald Dounia Botre, Ligali Alain Latedjou

3.
Francie – Henri Lacroix, Dylan Rocher, Bruno Le Bousicaud, Philippe Suchaud
Belgie – Charles Weibel, Logan Baton, Jérémy Pardoen, André Lozano

Střelba na přesnost:

1.
Kambodža – Sok Chan Mean

2.
Francie – Bruno Le Boursicaud

3.
Itálie – Diego Rizzi
Thajsko – Thanaborn Sangkaew

Pohár národů:

1.
Tahiti – Jean Manea, Robert Teng, Kevin Bocahut, Damas Make

2.
Kanada – Jean-Michel Derlincourt, Rédouane Hammouchane, Yanick Laulhé, Thomas Pouplot

3.
Malajsie – Muhamad Hafizuddin Mat Daud, Mohd Safi Azrol Othman, Syed Akmal Fikri Syed Ali, Saiful Bahri Musmin
Čína – Han Liqiang, Jin Zhao, Wei Zhoubao