Sezóna 2016 je u konce. Redaktoři Pétanquera vám postupně nabídnou svůj pohled na její průběh i vrcholy. Kdo byl nejlepším hráčem, hráčkou, juniorem a objevem roku? A který turnaj se vydařil nejlépe? Jako první vám své postřehy představí Jan Michálek.

Právě skončená sezóna měla několik vrcholů. Na jejím samém konci se na vzdáleném Madagaskaru zápolilo o světový titul mezi muži, hned za rohem v Bratislavě zase ženy bojovaly o evropský trůn. V Monaku se v evropském měřítku sešli také junioři a senioři, o evropských králích a královnách se v kategorii espoirs rozhodovalo pro změnu ve Španělsku. A aby toho nebylo málo, souboj evropských jednotlivců si na poslední chvíli vzalo pod svá křídla Švédsko.

Pilno ale bylo i v českém prostředí. Uskutečnilo se rekordních jedenáct mistrovství České republiky a celkově osmdesát turnajů, které se počítaly do celostátního žebříčku. Mimo to probíhala také soutěž klubů, která letos nabídla vskutku vyrovnané duely i konec nadvlády Carreau a novou kapitolu pod taktovkou Vrchlabí. Na městské nebo oblastní úrovni se v neposlední řadě podařilo zorganizovat několik Pohárů a dalších aktivit, díky kterým povědomí o pétanque v Česku opět vzrostlo.

Nejlepší hráč: Michal Habásko

Mohlo by se zdát, že o nejlepším hráči letos nelze pochybovat. V žebříčku se nejvýše umístil Jakub Konšel, který navíc získal český titul mistra v jednotlivcích a spolu s Petrem Vavrovičem mladším vyhrál nejvíce turnajů. Jenže z mého pohledu drží prim už několik let Michal Habásko a o svých nesporných kvalitách mě přesvědčil i letos. Mnozí můžou namítat, že letos neodehrál tolik turnajů a vlastně nedosáhl na žádný výrazný úspěch, ale to není tak docela pravda.

Oproti minulým letům sice pétanque opravdu nestál v centru jeho pozornosti a nebyl herně tolik vytížený, přesto kdykoli se na turnaji objevil, byl pro každého velkou hrozbou. Vyprávět by o tom mohl právě Jakub Konšel, který ho z pozice české jedničky a reprezentanta nedokázal během této sezóny ani jednou porazit. Právě to svědčí o Habáskových mnohaletých zkušenostech a především velké psychické odolnosti, která je pro univerzála alfou i omegou.

Hráč Aury Havlíčkův Brod vyniká svým ledovým klidem při hře. Je velmi dobrý střelec a ještě lepší plasér. To se dá říct o více českých hráčích, nicméně Habásko je takřka jedinečný v tom, že i ve chvíli, kdy se nedaří a zdá se, že prohra je neodvratitelná, dokáže hodit skvělou obrannou kouli, kterou způsobí zvrat. Netvrdím že vždy, ale proklatě často. Plno českých hráčů umí podávat skvělé výkony, ale jen málo z nich umí předvést své mistrovství pod tlakem a v klíčové chvíli. Habásko ano.

Nejlepší hráčka: Lenka Svobodová

Vybrat nejlepší hráčku letos bylo možná až překvapivě těžké. Vždy jsem si říkal, že taková žena musí umět dobře plasovat i střílet a přitom mít tak řečený drajv a instinkt zabijáka. Takových žen v Česku příliš není a dlouhodobým ideálem byla v mých očích Hana Šrubařová. Ta však letos nehrála tak často jako dříve a spolu s jejím týmem jí utekl titul na domácím mistrovství žen. Přestože zůstává zatím nedostižnou hráčkou, co se techniky týče, rozhodl jsem se udělit své osobní prvenství Lence Svobodové.

Hráčka z Valšovic dává pétanque každoročně mnoho a společně se Zbyňkem Jakešem jsou urputnou dvojicí. Letos však kupodivu dosáhla na nejvyšší úspěchy bez něj. Společně s Janou Krpcovou a Janou Radoušovou si ve finále MČR žen dokázaly poradit s obhájkyněmi a po několika letech přerušily jejich dominanci. To samo o sobě by asi k ocenění nejlepší hráčky nestačilo, i když co dokázat více, než porazit největší favority v klíčovém utkání sezony?

Jenže Lenka Svobodová dokázala vyhrát i Grand Prix d’Austerlitz a své kvality rozbalila především na mistrovství ve střelbě na přesnost, kde z pozice poslední hráčky předvedla na své poměry fenomenální výkon a kvalifikovala se do opravek, s čímž nikdo tak úplně nepočítal. Svobodová prokázala, že se na střelbě opravdu každým turnajem zlepšuje.

Nejlepší junior: Petr Vavrovič mladší

Pakliže první dvě jména mohla být poměrně překvapující, v kategorii juniora k žádnému šoku asi nedojde. Těžko hledat adekvátními měřítky někoho, kdo by momentálně předčil Petra Vavroviče. Junior z Lipníku pro pétanque žije i dýchá a téměř každý z víkendů trávil na nějakém turnaji, někdy však bohužel na tom „špatném“, což ho nakonec stálo místo v juniorské reprezentaci.

Smutnit však nemusel. Mezi dospělými se mu podařilo vyhrát hned sedm turnajů, což se letos povedlo už jen Jakubu Konšelovi. Se svým týmem se probojoval dokonce do finále mužské kvalifikace trojic, kde nestačil na Fighters. Z Vavroviče vyrostl velice dobrý střelec s vytříbeným stylem. Navíc je uvědomělý, o hře přemýšlí hlavou a svým chováním na hřišti i mimo něj si získává sympatie. Před sebou toho má hodně!

Největší talent: Kateřina Froňková

Bylo více jmen, která na mě v minulé sezoně zapůsobila, ale největší překvapení a pokrok jsem zaznamenal u mladé naděje Kateřiny Froňkové. Poprvé jsem ji viděl teprve před dvěma lety na evropském šampionátu espoirs, kde v patnácti letech sbírala zkušenosti jako divačka. A vida, dva roky na to ji už zná skoro celá česká pétanque obec, ona objíždí jeden turnaj za druhým a na kontě už má i vyhranou prestiž. S kým jiným než se svým tradičním spoluhráčem Petrem Vavrovičem.

Také ona musela skousnout vyřazení z juniorské reprezentace, ale bude-li nadále trénovat a neopustí-li ji její nasazení a zápal pro hru, nebude trvat dlouho a svými výkony si o místo v některém z národních týmů jistě řekne. Z Froňkové se postupně stává velmi dobrá plasérka, která se nebojí zvedat ruku a hází krásné a vysoké kopce. Ostatně jak je v Lipníku zvykem.

Nejlepší turnaj: Château Náměšť

Vybrat jeden turnaj téměř nelze. Kdybych měl jít za hranice, jasným vítězem by po stránce atmosféry bylo letošní mistrovství světa na Madagaskaru a po stránce herní EuroCup v Métách. V Česku mi žádný z turnajů jednoznačně neční nad ostatními, přesto ale řada z nich snesla hodně přísná měřítka. Každému turnaji však v mých očích navíc dodají pohádkový nádech zámecké či hradní prostory. Kromě krásy okolí si navíc uvědomuji, že uspořádat na takových místech turnaj znamená nesmírné nasazení organizátorů a takřka masochistická touha nabídnout něco extra.

Proto v mém výčtu nemůže chybět Centrope v Liblicích nebo Vars Cup. Vlastní turnaj se však hodnotit neopovažuji a v Liblicích mi bohužel chybí bariéry alespoň v místech, kde se hřiště setkávají hned ze tří stran a na rychlém povrchu je těžké uhlídat všechny kutálející se koule. Stejně jako platí, že nejlepší rozhodčí je neviditelný, platí to v tomto případě i o organizátorech. „Hlas Boží“ Pavla Valenze, mluvícího do mikrofonu od zámku, má samozřejmě důležitou funkci hnát hráče vpřed, aby turnaj odsýpal, ale někdy je těch slov a humorných historek přespříliš a zbytečně ruší ty, kteří ještě nedohráli svá utkání.

Jsou to drobné a hlavně subjektivní výtky, leč kvůli nim jsem za svého vítěze vybral Château Náměšť. Tradiční turnaj, organizovaný klubem Kulový blesk na zámku v Náměšti na Hané, je mou srdeční záležitostí už od dob, kdy jsem tam místo koulí hrával fotbal a v podloubí sledoval mistrovství světa v hokeji. Párkrát jsem měl tu čest nahlédnout do zákulisí příprav a pochopil jsem, že tento turnaj je organizován s obrovskou vášní, zaujetím a touhou po dokonalosti. Organizátoři se snaží hráčům přichystat co nejlepší podmínky a turnaj dělají předně pro ně. Turnaj navíc snoubí sportovní i společenské hodnoty, což někdy není vůbec jednoduché. Krásné nádvoří zámku a okolí bohužel nemůže přijmout všechny zájemce, což je spolu se systémem skupin každý s každým jedinou pihou na kráse.

Nejlepší zážitek: Atmosféra na mistrovství světa na Madagaskaru

Jestli jsem něco vypálil ihned, bylo to toto. Co naplat, že organizace trochu vázla, že nás ubytovali až ve třetím hotelu a první dva dny jsme si to po Antananarivu štrádovali do haly po vlastních. Zcela to totiž vykompenzovala atmosféra v Paláci sportů, kde si člověk nepřipadal jako na pétanque, ale spíš na fotbale. Během finálových utkání se vyprodanou halou rozléhaly oslavné chorály, tleskání, pískání i bučení. Při dobré kouli diváci skákali a někteří vytrvale tancovali. Pravda, někdy bylo fandění na hraně únosnosti a fair play, ale o emoce (především ty pozitivní) rozhodně nebyla nouze.

Bylo zajímavé také sledovat francouzskou reprezentaci, která se pod takový divácký tlak příliš nedostává. Většinou se totiž nefandí vůbec nebo diváci podporují právě Francouze. Tady byli v pekle a i díky němu možná kazili více než obvykle a nakonec v semifinále podlehli Beninu.

Úžasná atmosféra ale nekončila hranicemi haly. Po cestě domů jsem viděl do oken bytů a v těch, kde svítila televize, se vysílaly záznamy z hry i rozbory. Druhý den ráno stáli na titulní stránce novin madagaskarští vítězové. I v ulicích nás místní zastavovali s tím, odkud jsme a jestli hrajeme na mistrovství. Dokonce chtěli naše dresy či koule – to ale asi souviselo spíše s všudypřítomnou chudobou. Nicméně mistrovstvím v pétanque tam žilo celé hlavní město!