Mé ohlédnutí za loňským ročníkem bude zřejmě kontroverznější než předchozí články. O nejlepším hráči podle mě jasně vypovídá žebříček a seznámím vás s důvody, proč o tom nepochybuji. Rovněž představím hráče s největším progresem, nejsilnější momenty sezóny i její největší překvapení. Závěrem zjistíte, jak by měl vypadat perfektní turnaj. Bonusem přidám přehled nejlepších hráčů dle jednotlivých kategorií a pozic. To už je dost důvodu, proč číst dál, nemyslíte? 

Následující řádky jsou ovlivněny zejména mými čistě osobními dojmy, vždy jsem dal víc na pocit než čísla a statistiky, proto hned v úvodu omluvte silně autorsky zabarvený text. Sezóna 2016 přinesla celou spoustu unikátních momentů. Bojovalo se o několik zajímavých reprezentačních míst i mistrovských titulů, přičemž jsme byli svědky nejednoho překvapení. Skvělé úspěchy jsme zaznamenali i na reprezentační úrovni, takže zcela jistě bylo co hodnotit.

Nejlepší hráč: Jakub Konšel

Český žebříček jednotlivců představuje zcela unikátní systém, který odráží týmové úspěchy hráčů na individuální úrovni. Nenapadá mě další sport, jenž by obdobný princip hodnocení nabízel. Někteří mohou namítat, že určité typy hráčů můžou takzvaně „vytáhnout“ jejich spoluhráči, jiní si naopak v opačném duchu stěžují, že nemají možnost ukázat v průběhu sezóny, co je v nich, protože bodovaných turnajů jednotlivců je málo a oni přece nemůžou hrát dvojice nebo trojice v týmu se svými klony. Často také slýchám názor, že žebříček je vlastně nepodstatný, protože pro body se jezdí jen na některé turnaje, a o skutečném umu hráčů de facto nic nevypovídá.

V kontextu toho všeho je pro mě proto překvapující, jak jsou hráči napříč celým žebříčkovým spektrem mnohdy schopni řešit každý bodík, který je posune před toho či onoho jejich soka v honbě za lepším umístěním, když je jim to vlastně jedno. Proč jsou právě turnaje kategorie prestige nabité k prasknutí, když ve stejném termínu je často několik dalších turnajů? Domnívám se, že v naší národní nátuře je princip soutěživosti zakořeněn jako málo ve které jiné. Ty body jsou nám všem „ukradené“ do chvíle, než se můžeme pochlubit, že jsme na tom lépe než Ruda od vedle. Turnaje, které se nám nevydařily, jsme ze spousty různých důvodů přece neodehráli naplno. Naopak ty vítězné a úspěšné byly o tom, že jsme si jednou řekli, že se teda konečně pořádně zasnažíme. Však to v nás je, to přece vidí každý!

A tak to v tom našem sportu chodí. Body v podstatě nikoho nezajímají, přitom jezdíme pro ně. Žebříčkové prvenství po celoročním maratonu turnajů pro mě představuje kombinaci dovedností a zejména nutné a klíčové konzistentnosti výkonů, bez nichž se nejlepší hráč roku neobejde. V průběhu sezóny přijdou turnaje, kdy si uvědomíte, že celkové prvenství je skutečně blízko a je potřeba to potvrdit. Kdyby bylo skutečně tak snadné pro body jezdit tam a nebo tam, proč by se na čele žebříčku objevovali stále obdobní hráči, kteří často nemají odjetou ani polovinu turnajů, co jiní, kteří jsou o desítky míst níže.

Jakub Konšel dlouhodobě ukazuje své kvality, v žebříčkovém popředí se drží dlouhé roky a loni byl prostě nejlepší. Nevěříte? Získal 4 654 bodů. Má někdo víc? O vítězi „hráče roku“ mám tedy jasno. Třešničkou na dortu pro něj byla první reprezentační účast, kterou si zřejmě kvůli zdravotním problémům neužil tak, jak by si zasloužil. Nezbývá tedy než mu držet držet palce, aby si to v budoucnu zopakoval v plné síle.

Hráči s největším progresem: Lukáš Michalička a Lubomír Srnský

Dvě jména! Zřejmě si říkáte, že si to snažím ulehčit, opak je ale pravdou. Vrchlabští borci nejsou na okruhu turnajů žádnými nováčky, minulý rok ale ukázali naplno, co v nich je. Jeden důkaz za všechny – stali se nejmladší dvojicí, která kdy vyhrála mistrovství dvojic, a to jim v cestě stálo několik velice silných soupeřů v čele s Michalem Habáskem, Jiřím Korešem st., Tomášem Michálkem nebo Petrem Juráněm. Ponechme stranou události, jíchž jsme byli při finále kolovských dvojic svědky. Lukáš Michalička a Lubomír Srnský předvedli po všech stránkách fenomenální výkon, který vzhledem k jejich věku nemá přílišného srovnání. K tomu přidejme klubový titul Vrchlabí, na němž se oba výrazně podíleli, a vítězství v této kategorii je rázem dané.

Michalička splňuje nároky „hráče s největším progresem“ o něco lépe než Srnský, jenž podobně skvělou sezónu zažil už o rok dříve. Mladší z Vrchlabanů až v  loňském roce naplno prodal svůj talent výsledkově, to se projevilo skokem v žebříku o několik desítek míst. Michalička se postupně profiluje ve střelce, ačkoliv začínal jako plasér. Díky volnému zápěstí těží ze své specifické techniky, od níž ho mnozí odrazovali, on však svůj osobitý styl vypiloval do velice efektivního nástroje, což mu nyní přineslo velké výkonnostní zlepšení. Skvělé výkony předváděl i na evropském mistrovství „nadějí“ (do 23 let – pozn. autora), kde čeští mladíci skončili po několika parádních výkonech na pátém místě.

I na tomto turnaji mu parťáka dělal Srnský, který se v posledních letech zařadil mezi přední české plaséry. Potkal ho opačný osud než Michaličku, protože na počátku jeho kariéry jsme jej mohli často vidět v pozici střelce. Střílet umí dodnes, soutěživost a vítězná mentalita, s nimiž dokáže v klíčových okamžicích zahrát důležité první koule, jsou však zbraněmi, na které jeho soupeři často jen stěží hledají odpověď. Když zmíním ještě juniora Vojtěcha Bílka, který výkonnostně začíná své starší klubové spoluhráče dohánět, musím konstatovat, že o budoucnost se ve Vrchlabí rozhodně nemusí bát. Zřejmě za Sklípkem něco dělají skutečně skvěle.

Ačkoliv jsem jej nejmenoval v nadpisu, jen ve velmi těsném závětří za vrchlabskou dvojicí je v mých očích Petr Vavrovič, který společně s Jakubem Konšelem loni vyhrál nejvyšší počet turnajů. Řadí se mezi nové mladé střelce, kterým nechybí soutěžní duch, píle ani láska k tomuto sportu. V určité fázi sezóny navíc dokázal, že jeho priority jsou čistě sportovní. Michalička se Srnským nad ním mají navrch pouze ziskem mistrovských titulů, což vidím jako události tak speciální, že si zaslouží vyzdvihnout.

Nejsilnější momenty sezóny a největší překvapení: česká mistrovství

Uvědomuji si, že nejsilnější ráži jsem si částečně vybil už v předchozím tématu. Nejimpozantnějším momentem uplynulého roku pro mě bylo právě vítězství Michaličky a Srnského ve dvojicích a celkové prvenství Vrchlabí v klubové Extralize, které ukončilo dlouholetou dominanci brněnského Carreau. Podívejme se ale i na další působivé okamžiky minulého roku.

Michal Habásko a Jiří Koreš ml. se sice nezúčastnili mnoha turnajů, opět a znovu ovšem dokázali, že stačí vyhrát některý z nejdůležitějších turnajů, aby se nesmazatelně zapsali ho análů dané sezóny. Historicky první kvalifikační mistrovství dvojic opanovali v Brně, kde v semifinále v jednom z nejhezčích zápasů roku nejprve porazili Iva a Jana Michálkovy, aby si ve finále smlsli na Františku Kaplánkovi s Michálkem Tomášem. Dominantní způsob, s nímž vyhráli finále, nebyl jen odrazem toho, že se jejich mladším soupeřům příliš nedařilo, naopak bych řekl, že špatná forma jejich protivníků byla způsobená suverenitou, jakou Habásko s Korešem ml. do zápasu vstoupili. Ironií osudu je pak skutečnost, že právě Tomáš Michálek zřejmě nahradí Michala Habáska v pozici reprezentanta této kategorie.

Potvrzení Habáskovy vyrovnanosti a univerzálnosti a Korešových střeleckých dovedností přesto nelze označit jako překvapení. Nižší frekvence jejich účasti na turnajích evidentně prostě nic neubírá na jejich dovednostech. Kvalifikace mužů na Veveří už podobným kritériím vyhovuje více. Ve finále pro mnohé nejprestižnějšího a nejdůležitějšího turnaje v roce se utkali Petrové Vavrovič, Morávek a Fafek s brněnskými „Fighters“, jež tvořili Milan Hašek, Pavel Hejl ml., Tomáš Stoklásek a Pavel Hnilica.

Rozhodně netvrdím, že by někteří ze jmenovaných hráčů neměli kvalitu na to, aby se ve finále podobně důležitého turnaje střetli, přiznejme si však, že ráno by podobné složení posledního utkání čekal málo kdo, a to z prostého důvodu. „Fighters“ se turnajů v posledních letech účastnili vyloženě sporadicky a podobný úspěch jim již nějakou dobu chyběl, ačkoliv jich v minulosti zaznamenali celou řadu. Lipnický tým je naopak teprve na vzestupu a na mistrovský titul zatím čeká, v uplynulém roce však potvrdil, že se s ním v příštích letech musí počítat naplno.

Vítězi s právem reprezentovat na mistrovství světa se nakonec stali Brňané, kteří ten den mimo jiné porazili tehdy aktuální mužskou seniorskou reprezentaci i reprezentaci „nadějí“ z předchozího roku. Po několika letech bez výrazného úspěchu tak bezesporu překvapili triumfem nejdůležitějším.

Nejlepší turnaj: každý, kde je sport „až“ na prvním místě

Zastávám názor, že český pétanque by se měl na určitých turnajích prezentovat zejména svou čistě sportovní stránkou. Pakliže někdo jede především za zábavou, prostředím, lidmi a pohodou bez striktního dodržování pravidel, slouží mu k tomu krásné turnaje kategorie regionál. Na těch ostatních by se mělo důsledně dbát na dodržování všech nařízení, díky nimž bychom měli zažívat kouzelné sportovní okamžiky. Abychom na „prestiži“ debatovali s hráči u hřiště, kteří tam kouří a samolibě tvrdí, že oni přece na hřišti nestojí – to je prostě nonsens. Na turnaje vyšších kategoriích podle mě zásadně nepatří cigarety ani alkohol, což se týká i fanoušků, kteří mohou bezprostředně ovlivnit hru, a je na pořadateli, aby zajistil pořádek.

Skvělý turnaj se pozná zejména díky schopnostem organizátorů, kteří by měli být schopni zajistit optimální možné zázemí a zejména dohlížet na plynulý chod turnaje. Stále dokola jsme přitom svědky toho, že některé turnaje jsou typické pro své časové prostoje a organizátorskou nerozhodnost, když se desítky minut vybírají varianty, o nichž se teprve bude rozhodovat, místo toho, aby se hned jednalo. Jiné turnaje jsou pak vzácným příkladem toho, že úsilí organizátorů může být přetaveno v perfektní sportovní zážitek.

Z hlediska turnajů Centrope dlouhé roky hraje prim český zástupce. Liblický (dříve trojský) turnaj snese nejpřísnější měřítka a já jej dlouhodobě považuji za jeden z nejkvalitnějších ve střední Evropě. Loni se vyznamenali i polští přátelé, jež uspořádali své klání v malebném areálu kongresového centra ve Wrocławi. Naopak Centrope v Rakousku se už několik let může pochlubit nepochopitelným systémem, kdy krátký limit (45–50 min), který na dvoudenním turnaji naprosto postrádá smysl, a vysoké startovné dokazuje, že tady čistě sportovní stránka rozhodující roli nehraje. Podobně to bohužel vidím i s Centrope slovenským, kde jsou pauzy mezi zápasy každoročně neúnosné a turnaj končí pozdě v noci.

Perfektní organizací se dlouhodobě pyšní také další české turnaje jako Vars cup, Château Náměšť nebo i menší regionály v Albrechticích či Valšovicích, kde na zbytečný prostoj narazíte jen stěží. Závěrem bych rád vyzdvihl i práci vědomických pořadatelů, kteří zajistili, že se náročné mistrovství jednotlivců dohrálo za světla.

Nejlepší hráči roku dle kategorií:

Hráč: Jakub Konšel
Hráčka: Hana Šrubařová
Junior: Petr Vavrovič
Objev: Robin Konšel
Veterán: Petr Lukáš
Plasér: Ivo Michálek
Univerzál: Tomáš Michálek
Střelec: Jan Michálek