Čína, Kaihua – 16. mistrovství světa žen letos hostila daleká Čína a cestu si do ní našlo 43 týmů. Zlato si na krk pověsily po dlouhých dvaceti třech letech reprezentantky Francie, které ve finále zdolaly hráčky Madagaskaru. Bronz putoval do Itálie a Kambodže. Naše reprezentantky zaplatily nováčkovskou daň a umístili se na samém chvostu startovního pole.

Vlak, letadlo, další letadlo a autobus, dohromady téměř 24 hodin v dopravních prostředcích, nepočítaje čas strávený přestupy a čekáním. Toto martyrium absolvovala česká výprava, než se dostala do místa dějiště světového šampionátu. Pro Lenku Svobodovou, Janu Radoušovou a Janu Krpcovou to byla první zkušenost na šampionátu, kouč Martin Pírek už si vyzkoušel ve stejné pozici mužský evropský šampionát a Veronika Slobodová, hráčka a delegátka v jednom, těch šampionátu zažila už o něco více, ale tento byl suverénně nejdál.

Cesta na šampionát byla pro tým sice pouhým začátkem velké pétanque i životní zkušenosti, ale na některých nechala opravdu hluboký dojem. „Dlouhé cestování letadlem bylo pro mě největším zážitkem. Bála jsem se letu a mé reakce na něj, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena a v rámci možností si to užívala,“ popsala své pocity Lenka Svobodová.

K samotnému průběhu šampionátu se vyjádřil kouč Martin Pírek: „Průběh mistrovství mě opravdu překvapil. Pánové z F.I.P.J.P mě asi nebudou mít rádi, ale ve srovnání s evropským šampionátem v Bulharsku u mě propadli. Změny v programu, posuny času zápasů na poslední chvíli, aniž by o tom spousta týmů věděla. To mě docela překvapilo a na světové úrovni jsem nečekal takové problémy.“

Místo stropu nebe

Kaihua, městečko veliké asi jako Brno, není zvyklá na takové akce jako mistrovství světa. Pořadatelé opravdu pečlivě vybrali hotel, přichystali terény a udělali všechno pro to, aby se u nich všichni cítili příjemně. Kdo by ale čekal halu, měl smůlu. Necelých 14 dnů před šampionátem bylo oznámeno, že hrát se bude venku.

“Já osobně jsem ještě mistrovství venku nezažila, ale občas taková situace nastane jako v Kemeru v Turecku nebo i ve francouzském Nice. Určitě to mělo výhodu v tom, že terén byl daleko přirozenější jak rúzne desky a koberce, které pruží, ale logicky se nimi musí podkládat materiál ve víceůčelových halách. Písek smíchaný se štěrkem nasypaný na betonu je tvrdý povrch, kde se nedá spolehát na kutálení, protože štěrk na tvrdém základu kouli vychýlí, ale podrotované oblouky s dojezdem kolem metru a pečlivě vybraným donné fungovaly parádně. Také osvětlení vysokými led reflektory bylo lepší než v mnohých halách, které jsem viděla,“ uváděla jednotlivé klady venkovního hraní Veronika Slobodová.

Bohužel rozhodnutí hrát pod otevřeným nebem mělo jednu hlavní nevýhodu. „Hrát v dešti už zas tak super nebylo a nerozumím, proč se v zemi, kde není ideální počasí hrálo venku. Podmínky ale byly pro všechny stejné. Mohlo to být i horší, naštěstí nebyla extrémní zima a pořád se dalo hrát v krátkém triku,” připadala Slobodová i odvrácenou stranu věci.

První vyhrání z kapsy vyhání

Ráno v první herní den měly hráčky možnost zajít se podívat na hřiště a seznámit se s terénem. Oficiální program totiž začínal až po obědě slavnostním zahájením. Hrát se začalo teprve po třetí hodině a v plánu byla první dvě z pěti plánovaných kol švýcara. Hned v prvním zápasu se česká reprezentace potkala s výběrem velmoci ve všech možných odvětvích, ale naštěstí ne v pétanque – s Ruskem.

Zápas byl nervózní z obou stran, body se v podstatě připisovaly tam, kde se udělalo méně vážných chyb. “Byla jsem opravdu nervózní. Posledních pár let jsem se šampionátu účastnila z pozice delegáta nebo kouče a i když i tam jsem cítila určitou zodpovědnost, nemusela jsem házet koule. Tady jsem se najednou ocitla tam, kde jsem opět chtěla být – na hřišti. A i když to nebylo poprvé v reprezentačním dresu, je tomu už pár let, co to bylo naposled. Jsem opravdu ráda, že z toho zápasu neexistuje záznam,” popsala pocity z prvního zápasu Slobodová. Češky ale měly víc štěstí a povedlo se jim urvat první výhru na šampionátu, a to těsným rozdílem 8:7 po šedesáti minutách a dvou náhozech po vypršení limitu.

Výhra znamená soupeře, kterému se také vedlo v prvním kole, a tak se povedlo, že nováčkové na reprezentačním poli si mohli změřit síly s absolutní špičkou ženského pétanque, protože jim los přihrál Thajsko. Thajky jsou přesně ty soupeřky, proti kterým by si každá hráčka ráda zahrála, i když ví, že vyhrát je (alespoň pro nás) téměř nemožné. Čest zahrát si proti jedněm z favoritek šampionátu měla reprezentace ve vítězné sestavě, tedy Svobodová, Radoušová a Krpcová. Bohužel ačkoliv Thajky v prvních dvou náhozech promáchly hned tři koule, nepovedlo se českým hráčkám udělat ani bod a inkasovaly kanára.

Střelba za tmy a v chladu

V první hrací den bylo na programu ještě základní kolo střelby. Za Českou republiku nastoupila Lenka Svobodová. Střílelo se až po večeři, takže z denních 25 stupňů teplota klesla těsně pod dvacet a sluníčko už bylo také dávno za horizontem.

Lenka nastřílela jen čtyři body. „Střelba nedopadla dobře, nedokázala jsem se vyrovnat s chladem večera, umělým osvětlením a stíny. Před mistrovstvím světa jsem střelbu trénovala denně, jenže odpoledne a za denního světla. Na šampionátu naopak v osm večer v chladu a za umělého osvětlení. Střelci mi určitě dají za pravdu, že když máš studené ruce a studené koule, tak ztrácíš citlivost v rukou. Umělé osvětlení a stíny mi trochu zkreslovaly vidění koule, ale nemám ze sebe zas tak hrozný pocit,“ přibližovala Svobodová důvody svého výsledku.

„Úžasní byli čínští diváci, z kterých úplně dýchalo, jak mi fandí, a když koule těsně minula, ten čínský zklamaný povzdech jsem nemohla neslyšet. Určitě zas budu trénovat střelbu, co to půjde, bohužel za denního světla. Kdyby v Česku existovaly i turnaje ve střelbě (ne jen to jedno mistrovství), bylo by to fajn. Opravdu je něco jiného střílet tyto disciplíny než střílet v turnaji,” přála by si hráčka z Valšovic.

Deštivá ztráta nadějí

Ne příliš příjemné bylo ranní zjištění, že předpověď počasí neklamala a venku opravdu prší. To znamenalo nejen hrát v dešti, ale taky chladnější počasí. Kdoví jestli to dalo výhodu prvnímu soupeři, seveřankám ze Švédska, ale zápas s Češkami jim problémy nedělal. Ačkoliv byly oslabené o zkušenou střelkyni Jessicu Johansson, výsledek 13:2 mluví jasně v jejich prospěch.

Šance na postup ale stále byly reálné, stačilo vyhrát zbylá dvě utkání. A jakoby někdo tam nahoře poslouchal, los Češkám zařídil soupeřky z Bulharska. Bohužel papírové předpoklady selhaly. “Byl to suverénně náš nejhorší výkon z celého šampionátu. Bulharky hrály jednu, maximálně dvě koule za nához a stejně jsme nebyly schopné s tím nic udělat. Tuto prohru jsem rozdýchávala hodně těžce. Takového soupeře bychom měli jednoznačně porazit, Bulharky tu výhru doslova utrpěly,“ přiblížila trpkou prohru 7:8 Slobodová, která si dobře uvědomovala, že v tu chvíli už nemají šanci ani na postup do baráže.

Poslední zápas švýcara, ve kterém šlo v podstatě o to, že vítěz nebude muset hrát předkolo Poháru národů, svedl na jedno hřiště naše reprezentantky s Maročankami. Afričanky se dostaly do hladkého vedení 11:0, ale pak český lev jako by z mrtvých vstal a holkám se povedlo stáhnout na 9:12. jenže následně Maročanky potvrdily svoji nadvládu z první půlky zápasu a odnesly si výhru.

Neznámý terén, déšť a málo zkušeností

Do Poháru národů bylo potřeba se nejdřív kvalifikovat z baráže, kde se sešlo šest nejhorších týmů,které bojovaly o tři postupová místa. Češky měly za soupeřky Američanky, které ještě neměly na kontě ani jedinou výhru, nepočítáme-li kontumaci v posledním kole švýcara. Všechno vypadalo dobře a Češky vedly při konci časového limitu 10:4. Bohužel Američankám se ve třech náhozech povedlo otočit na 11:10 a tak česká jízda skončila a z hráček se staly divačky.

„Zas tak velký rozdíl mezi turnaji u nás a na mistrovství světa jsem neviděla. Kolem hřišť bylo málo místa a neměly jsme se kam schovat před deštěm. Koule mě neposlouchaly jako v Česku, ale hrála jsem naprosto v klidu, žádný stres. Takový terém u nás nemáme, byl zajímavý a myslím, že kdybychom na něm hrály častěji, určitě si s ním lépe poradíme.“ shrnula svoje vystoupení Jana Radoušová.

Velice podobně šampionát viděla i kapitánka týmu Lenka Svobodová. „Ve své podstatě mistrovství není jiné než turnaje u nás. Jiné je rozložení zápasů do více dnů a účast světových špiček z jednotlivých států.  Ale pršelo na hlavu stejně jako v Česku, kde pořadatel aspoň zajistí hráčům nějaké zázemí před deštěm,” srovnala Svobodová český a světový pétanque.

„Určitě nám chyběly zkušenosti z velkých akcí, to víme všichni. Prostor na zlepšení určitě je, je potřeba se naučit více druhů hodu, aby se dalo pružně reagovat na terén. U nás bohužel není mnoho těžkých terénů, kde by se to dalo dobře natrénovat. A další věc je objet více zahraničních turnajů, kde se potkáme s kvalitou,“ sdělil svůj pohled na výkon týmu kouč Pírek.

Titul po 23 letech

Už v článku před mistrovstvím jsme avizovali, že Francie čeká na titul ze světového šampionátu žen dlouhých 23 let. Angelique Colombet, která je v reprezentaci Francie už devatenáctou sezónu, má všechny tituly, ale týmové zlato z mistrovství světa jí chybělo. Francouzky se celým turnajem prodíraly spíš těžkopádně než že by jednoznačně útočily na zlato. V osmifinále dokonce s Estonkami prohrávaly postupně 4:0, 9:1 a 11:2, ale nakonec zúročily dlouholeté zkušenosti, stejně jako se Estonky zalekly toho, že by mohly Francii převálcovat a nakonec prohrály 13:11.

Francouzky se nakonec probily až do finále, kde se utkaly proti Madagaskařankám. Svou velkou šanci na zisk tak dlouho očekávaného zlata nepromarnily a zvítězily 13:6. „Finále byl nejjednodušší zápas na koučování, holky hrály konečně to, co umí,” liboval si při medailovém ceremoniálu francouzský trenér Soricotti. „Přijeli jsme s úplně nově sestaveným týmem, ale naším cílem bylo i tak umístění na stupních vítězů. Žádný ze zápasů nebyl lehký, bylo třeba střílet lépe než ostatní a aklimatizovat se na jiné prostředí. Síla našeho týmu byla v důvěře a podpoře mezi hráčkami a realizačním týmem,“ popsala cestu k vítězství Francouzka Anna Maillard. Bronz braly hráčky Kambodže a Itálie.

„Finále pro mě bylo největší zážitek. Celkový projev francouzského týmu, podpora i servis trenéra hráčkám na hřišti, jednoduše všichni vystupovali jako jeden tým,” sdělila Jana Radoušová. Ještě silnější emoce měla z finále Veronika Slobodová. „Bylo naprosto úžasné vidět tu radost, po dohozu posledního bodu Francie. Byla jsem jedna z mála, kdo Francii fandil, protože většina lidí jim spíš závidí. Mně to ale bylo úplně jedno, mám ráda Francii jako takovou i reprezentační hráčky a moc jsem jim to přála. Tak emocemi nabitá chvíle, jaká tam vznikla, se jen tak nevidí a nedá se zažít skrz obrazovku. Měla jsem husinu a taky mi ukápla slzička, bylo to opravdu silné,“ řekla hráčka Carreau Brno.

Střelecký hattrick pro Kambodžu

Ve střelbě na přesnost se Francie zlaté medaile nedočkala, naopak skončila nečekaně brzo. Mladá střelkyně Caroline Bourriad nastřílela jen 14 bodů, což stačilo jen na nekvalifikační 29. místo. Hvězdný výkon předvedla Kambodžanka Leng Ke, která v základu nastřílela 46 bodů a na druhou Alžířanku měla jedenáctibodový náskok.

Ve čtvrtfinále Kambodžanka nastřílela ještě o bod víc a nakonec si zaslouženě vybojovala zloutou medaili, když ve finále přestřílela Thajku Phantiphu Wongchuvej poměrem 43:38. Svým skvělým výkonem zkompletovala zlatý hattrick ve střelbě, zvítězila totiž i před dvěma lety v Thajsku a v roce 2013 ve Francii. Bronz získaly Turkyně Hilal Caputlu a Němka Luzia Beil. „Několik měsíců před mistrovstvím světa jsem denně trénovala hodinu až dvě jen střelecké ateliéry a vyplatilo se!“ radovala se Němka.

V Poháru národů vyhrály Švýcarky, které ve finále porazily Malajsanky. Bronzové medaile si na krk pověsily hráčky Nizozemí a Mauríciu.

Výsledky:

1.
Francie (Angelique Colombet, Anna Maillard, Caroline Bourriaud, Charlotte Darodes)

2.
Madagaskar

3.
Kambodža (Ke Leng, Ouk Sreymom, Sreng Sorakhim, Un Sreya)
Itálie (Valentina Petulicchio, Vanessa Romeo, Jessica Rattenni, Serena Sacco)

Výsledky – střelba:

1.
Kambodža – Le Leng

2.
Thajsko – Phantipha Wongchuvej

3.
Turecko – Hilal Caputlu
Německo – Luzia Beil

Autor: Veronika Slobodová, Jan Michálek
Foto: Lenka Svobodová