Brno – Hraje v dresu Supermana, je hodně slyšet a vždy chce být nejlepší. To se mu po devíti sezónách hráčské kariéry povedlo. Levoruký střelec Jiří Grepl ovládl český žebříček a splnil si svůj sen. Jaké výzvy ho nyní čekají v nové sezóně? Bude pro něj priorita obhájit post nejlepšího hráče, nebo se třeba poprvé dostat do reprezentace? A co ho vedlo k přestupu do Carreau Brno?

Konečně to vyšlo!

Sezóna 2017 se pro tebe stala přelomovou. Už několik let se pohybuješ v nejvyšších patrech českého pétanque, ale až nyní jsi dosáhl na pomyslný vrchol, když ses stal jedničkou na českém žebříčku. Byl to tvůj hlavní cíl, nebo jsi více usiloval o jiný triumf?

Stát se českou jedničkou je pro mě od začátku touha, která mě hnala dopředu. S tímto cílem jsem vlastně vstupoval do každé sezóny už od roku 2009, kdy jsem s pétanque začal, a nejblíže jsem tomu byl před dvěma lety, kdy jsem nakonec skončil třetí. Do zdárného konce se mi to ale podařilo dotáhnout až nyní. Zní to možná trochu namyšleně, ale je to pravda.

Kdo tě tehdy před dvěma lety na žebříčku nakonec předběhl?

Na posledním velkém turnaji v Loděnici se tenkrát rozhodovalo mezi mnou, Jirkou Korešem starším a Hankou Šrubařovou, která právě nakonec náš minisouboj vyhrála.

V dešti mě hrát nebaví

Tentokrát už jsi ale tím šťastným byl ty. Jak jsi první místo oslavil a jaké se ti honily hlavou pocity? Nebude ti chybět pro příští sezónu motivace?

Abych řekl pravdu, tak jsem to neoslavil vůbec nijak. Svoji sezónu jsem fakticky ukončil už někdy ke konci září a pak už jen čekal, jestli v čele žebříčku vydržím. Sesadit mě mohl Kuba Konšel, jenže na rozhodující turnaj v Chrudimi nedorazil potřebný počet týmů, takže i případné Kubovo vítězství by mu k prvnímu místu na žebříčku nestačilo. A v takové chvíli bylo trochu hloupé slavit, vlastně bych se radoval z toho, že někdo jiný byl neúspěšný. Takže radost jsem z prvního místa samozřejmě měl, ale žádná speciální oslava k tomu neproběhla.

Neplánoval jsi, že bys do té Chrudimi také zajel, aby sis první místo mohl aktivně pojistit? Nebo to pro tebe nebylo zas až tak důležité, abys pro to udělal první poslední?

Bylo to pro mě důležité, ale před sezónou jsem si z časových důvodů určil, že nebudu jezdit na menší turnaje a zkusím si to uhrát jen na těch větších, na které se rozhodnu jet, tak mi přišlo nesmyslné, abych to pak porušil někdy na podzim, kdy už je děsivé počasí, ve kterém už z pétanque nemám žádný požitek.

Žebříček ukáže, jak na tom dlouhodobě jsi

Zmiňuješ, že jsi především z časových důvodů jezdil spíše na větší turnaje. V sezóně ses zúčastnil tří Centrope. Vybral sis Liblice, slovenské Kaskády a rakouský Illmitz především z toho důvodu, abys posbíral body, nebo máš k těmto turnajům specifický vztah?

Je nesmyslné říkat, že pokud jede člověk na nějaký turnaj a má ambice stát se prvním hráčem žebříčku, že ho body nezajímají. Každý turnaj, na který jedu, chci samozřejmě vyhrát a jsem si vědom toho, že některé turnaje jsou lépe bodově hodnoceny, stejně jako třeba v tenise.  A stejně jako chce být každý tenista úspěšný na Wimbledonu, protože za to bude mít nejvíc bodů, tak se já chci dobře umístit na Centrope. Takže když jsem se dobře umístil v Liblicích, což je velmi kvalitní turnaj a ještě k tomu za hodně bodů, spojily se všechny tyto klady.

Jsem si tedy samozřejmě vědom, že některé turnaje jsou lépe hodnocené, na druhou stranu mistrovství České republiky mixů jsem například vynechal, i když tam údajně právě hodně lidí jezdí pro body. Já letos neměl spoluhráčku, se kterou bych mohl hrát, a navíc to pro mě bylo daleko, tak jsem tam za každou cenu jenom kvůli bodům nejel. Je ale pravda, že právě ke konci roku jsem si trochu vyčítal, jestli to náhodou nebyla chyba, kvůli které mi prvenství uteče.

Budeš se do příští sezóny snažit první místo obhájit?

Určitě. Já si myslím, že je to úplně stejný cíl, jako když mi to před dvěma roky těsně uniklo. Tentokrát se to povedlo a pro příští rok se vůbec nic nemění. Myslím, že u mě ta ambice zůstává a pořád bych se chtěl držet na čele.

Někteří hráči žebříček příliš neuznávají, zlehčují jeho podstatu a tvrdí, že není zrcadlem skutečných schopností a formy jednotlivých hráčů. Jaký pohled máš na žebříček ty? Je podle tebe vypovídající o realitě? Je nejlepší hráč opravdu ten nejlepší, nebo je žebříčkové pořadí zkreslené?

Od začátku mé herní kariéry, kdy jsem byl zhruba na nějakém 385. místě, jsem žebříček považoval za nejobjektivnější kritérium výkonnosti hráče. Myslím si, že to je věc, která nejlépe vypovídá o dlouhodobé vyrovnanosti a výkonnosti daných hráčů. Pro mě má žebříček nejvyšší váhu a to právě z toho důvodu, že je to hledisko dlouhodobé úrovně.

Když něco dělám, chci v tom být nejlepší

Co všechno jsi musel udělat proto, aby ses z toho 385. místa dostal až na vrchol žebříčku?

Když jsem začínal hrát, tak jsem měl štěstí, že jsem už od prvních měsíců mohl trénovat s členy klubu Carreau Brno, který jsem vnímal jako jeden z nejlepších klubů v republice. To znamená, že jsem měl možnost hned od začátku trénovat s těmi nejlepšími.  Ve chvíli, kdy člověk s takovými lidmi trénuje a hraje, tak se jim chce zákonitě přiblížit a vyrovnat.

Já jsem takový, že když s nějakým sportem začnu, tak v něm prostě chci být nejlepší a udělám pro to maximum. Takže první dva, tři roky, kdy jsem s pétanque začínal, jsem věnoval neskutečné množství času tréninku, často na úkor mého ostatního soukromého života. Trénoval jsem například i brzo před začátkem vyučování ve škole. Ta píle na začátku byla podle mě naprosto klíčová.

Když jsem pochopil, že jsem se herně dostal na nějakou úroveň, tak jsem si teprve uvědomil, že to není jen o fyzické a technické připravenosti, ale že klíčovou roli v tomto ohledu hraje mentální příprava. Právě proto jsem se rozhodl jezdit na méně turnajů, jen na ty kvalitnější a větší, na které jsem se díky tomu daleko více těšil, pečlivěji psychicky připravoval a chtěl je vyhrávat, což se dohromady spojilo v pomyslný klíč k úspěchu.

Jak často trénuješ nyní?

Snažím se teď zformulovat takovou odpověď, abych vyvrátil slova Tomáše Kutého, že když může být českou jedničkou člověk, který netrénuje, tak je na tom český pétanque hodně špatně. (smích)

Ne, vážně, nyní je situace taková, že trénuji každý týden v zimní přípravě, kdy chodíme hrát tady v Brně do haly s hráči Carreau Brno, a potom během sezóny už jezdím vyloženě jenom na ty turnaje, protože přechod do profesního života mi jednoduše neumožňuje chodit třeba několikrát týdně si jen tak zaházet. Ale věřím, že právě ten obrovský a extrémní čas, který jsem tomu věnoval v začátcích, mi vlastně umožňuje držet si nějakou herní úroveň i tak.

Dřív jsem házel, teď posiluji

Dalo by se tedy říct, že nyní spíše než techniku trénuješ určitou psychickou odolnost či jinou neméně důležitou stránku, která je pro nejlepšího hráče nezbytná?

Psychickou odolnost člověk může jen stěží nějakým způsobem trénovat, ale myslím si, že jak se člověk postupem času osobnostně vyvíjí a s přicházejícím věkem přichází řada starostí a povinností, tak ta hlava se zklidní a když se k tomu přidá i cílevědomost, která je mi dost přirozená, tak mi to ve výsledku dává kombinaci, která může stát za tím loňským úspěchem.

Abych byl upřímný, tak v současné životní situaci pro mě jednoduše není lákavé vzít si koule a jít si jen tak sám házet do parku, jako jsem to dělal dřív. Naopak dám přednost fyzické přípravě, které je z mého úhlu pohledu extrémně důležitá a z velké části stojí za mým zlepšením, které přišlo před pár lety. Je to detail, který se ohromně projeví například na konci turnaje, kdy strašně často slýchám, že semifinále a finále hraná o půlnoci už nemají žádnou kvalitu a že by se mělo rozhodovat odpoledne nebo v podvečer. Já se díky té fyzické přípravě cítím i v těchto pozdních zápasech fit, na rozdíl od někoho, kdo už je unavený či vyčerpaný a skutečně ze sebe nedokáže dostat ten nejlepší výkon.

Tady se pak ale dotýkáme ještě jiného problému, kdy se někteří hráči musí vybičovat k výkonu ve finále a pak ještě bezpečně odřídit třeba 300 km domů. Pro tebe jako neřidiče začíná turnaj prvním zápase, pro řadu hráčů už ale otočením klíčku v zapalování auta v pět ráno.

Samozřejmě, to vůbec nezpochybňuji. Jen jsem tím chtěl ilustrovat, proč je pro mě fyzická připravenost tak důležitá a v čem mi pomáhá.

Podle mě jsou prostě dvě možnosti, jak se stát dobrým hráčem pétanque. Buď chodíš každý den házet a tvá ruka si zvykne na určitý pohyb, nebo to s něčím spojíš. V okamžiku, kdybych chodil každý den házet, tak se to tělo přizpůsobí a mohl bych u toho mít vanu jako Claudy Weibel. Jenže ve chvíli, kdy to nedělám, tak to musím dohánět aspoň něčím jiným, což je v mém případě momentálně crossfit.

Pétanque? Vlastně fajn sport!

Už jsi zmínil, že jsi začal hrát pétanque někdy v roce 2009, ale jak ses k němu dostal?

To bylo velice jednoduché. V roce 2008, tedy rok před mou registrací, si mě na jednom z turnajů ve Valšovicích, kde hrával i můj táta, všiml Ivoš Michálek. Hráli jsme proti sobě a mně se docela dařilo, a jelikož jsem z Brna, tak mi nabídl, ať se za ním stavím, že se podíváme na to, jestli by nešlo něco zlepšit. No a od té chvíle jsem tomu propadl.

Takže jsi hned od začátku věděl, že to je sport, kterému se chceš primárně věnovat? Nedělal jsi u toho ještě třeba něco jiného, mezi čím by ses musel rozhodovat?

Byla to doba, kdy jsem se přestěhoval do Brna a veškerou svou dosavadní sportovní aktivitu z Hranic jsem tedy ukončil a přetrhl. A v tu stejnou chvíli do toho přišel právě pétanque. Ten první trénink s Carreau Brno se mi hrozně líbil a otevřel mi oči, že i pétanque se dá hrát na opravdu kvalitní úrovni, že když se do té hry aplikují prvky střelby a rotací a dalších věcí, o kterých jsem do té doby vůbec nevěděl, tak je to vlastně hrozně super. Opravdu mě to chytlo a po pár dalších trénincích, kdy jsem viděl, co všechno ti lidi s koulemi umí, jsem si říkal, že by to mohlo být moc fajn.

Učil jsem se od Dylana

Kdo byl ze začátku tvůj největší vzor? Sledoval jsi třeba videa z Francie?

Když jsem začínal, tak jsem samozřejmě sledoval videa s klasickými mistry jako Quintais, Lacroix, Rocher nebo Suchaud. Dlouhé hodiny jsem trávil pečlivým pozorováním toho, jak hází, a pak jsem se snažil jejich techniku napodobit. Vždy mě z nich nejvíc zajímal asi nepřekvapivě Dylan Rocher, protože to byl mladý kluk mezi chlapy, kteří už byli dávno úspěšní, a on byl trošku jiný, házel trochu jinak, měl dost vítěznou mentalitu a v neposlední řadě byl střelec stejně jako já. Dá se tedy říct, že právě on mě inspiroval asi nejvíc, i když dneska bych určitě neřekl, že se snažím někoho napodobovat.

V České republice pak obdivuji hráče, kteří dlouhodobě dokážou udržet vysokou úroveň, ačkoli třeba nehrají tak často.

S jakými reakcemi ses ale setkával u svých vrstevníků právě třeba ve škole, před kterou jsi trénoval? Přeci jen je to poměrně netradiční aktivita pro kluka v mladém věku, minimálně v představách široké veřejnosti.

Když jsem začínal, tak jsem měl potřebu lidi přesvědčovat o tom, že je to super, že existuje nějaká soutěžní úroveň tady v Česku i ve světě a že je to sport jako každý jiný. Ale postupem času jsem pochopil, že vlastně není šance masové české veřejnosti vysvětlit, že to není jen sport pro důchodce. Ty reakce byly ze začátku spíš negativní nebo lépe řečeno výsměšné, jak to mezi kluky tohoto věku prostě chodí.

Teď už jsem starší a mentalita lidí, se kterými se o tom bavím, je úplně jiná. Ale je pravda, že o tom nemluvím příliš často. Není to proto, že bych se za to třeba styděl, ale protože je opravdu těžké lidem vysvětlit, jak vypadá sportovní úroveň. Když se mi to ale povede dobře vykreslit, tak jsou pak častokrát mile překvapeni a chtějí o tom vědět něco víc. V tom se tedy ta má pozice trochu otočila.

Radši bych byl v reprezentaci než českou jedničkou

Právě jsi zmínil, že pétanque se dá hrát na světové úrovni, což ty jsi na vlastní kůži ještě nepoznal. Ačkoli jsi česká jednička a v horních příčkách žebříčku se pohybuješ už několik sezón, tak reprezentace ti až s podivem stále uniká. Je to nyní tvůj největší cíl? V juniorech ani espoirs se ti ta možnost už nenaskytne, ale vidíš kategorii, ve které bys konečně mohl navléct český dres?

Určitě je to můj největší cíl! Kdybych dostal před několika lety na výběr, jestli bych chtěl být česká jednička, nebo reprezentovat, určitě bych si vybral druhou možnost. Na několika kvalifikačních turnajích jsem byl reprezentaci už blízko, ale zatím mi to pořád utíká, což je věc, která mě mrzí asi úplně nejvíc. Jediná šance je už nyní reprezentovat jen v kategorii mužů, ať už to budou trojice nebo třeba jednotlivci. Jednoduše prostě seniorská mužská kategorie.

Může to být i jeden z důvodů, proč jsi letos v zimě změnil klub a z Valšovic přestoupil do Carreau Brno? Nebo byl důvod přestupu jiný?

Můj přestup do Carreau Brno ovlivnila spousta věcí. Jak už jsem zmínil, s klubem Carreau Brno jsem v úzkém kontaktu od začátku mé kariéry. Navíc bydlím v Brně, takže ten klub mi byl skutečně velice blízko. A samozřejmě pokud někoho považuji dlouhodobě za nejlepší hráče, tak prostě přijde chvíle, kdy se k těmto hráčům chci připojit. Mám určité herní ambice a myslím si, že v Carreau je budu moci lépe realizovat než ve Valšovicích. Částečně to tedy pravda je, ačkoli ne explicitně. Je to věc, která léta zrála a tak nějak přirozeně vyplynula.

Spolu s tebou do Carreau Brno přestupuje i Jan Charvát. Vnímáš to tak, že Carreau Brno posiluje do Extraligy, kterou se jim po letech úspěchů nepodařilo dvakrát za sebou vyhrát?

Určitě je to pravda. Carreau poslední dva roky nepůsobilo v Extralize tak dominantně, jako by ti hráči vlastně měli být schopni, a měl jsem pocit, že už i ta motivace u nich lehce klesá.  Stejně tak mám ale pocit, že zase nadešla chvíle, kdy by opět chtěli začít vyhrávat a udělat pro to maximum. Příchod nás dvou by jim k tomu mohl pomoci.

Co si slibuješ od nové sezóny? Na jaké akce a turnaje se nejvíc těšíš?

Upřímně můžu říct, že nejvíce se těším právě na klubovou soutěž, kterou budu moci hrát poprvé s těmi úplně nejvyššími ambicemi. Myslím si, že to je právě věc, která mi v minulých letech ve Valšovicích trochu chyběla. Zároveň pro mě zůstávají extrémně důležité turnaje kategorie mistrovství republiky, z kterých jsem doposud vyhrál pouze jeden, takže bych rád přidal další mistrovské tituly.