I číslo dva na pomyslném počítadle zůstane na severu naší země.  Tentokrát se z Orlové posouváme zhruba 200 km severozápadně do dvacetitisícového města, kde se narodila hráčka, kterou vám dnes chci představit. Ano, jsme v Náchodě a onou hráčkou je Iveta Hájková z klubu PEK Stolín, které jsem položil také 13 otázek.

Kde ses poprvé potkala s pétanque a co bylo motivačním impulsem, že ho hraješ doposud?

Poprvé mě k pétanque přivedl Petr Vejrek, s kterým jsem chodila a on neustále odjížděl na nějaké „koule“ do Stolína. Jednou jsem jela s ním a viděla partu chlapů, jak běhají s metrem okolo malé kuličky a dohadují se, přišlo mi to paradoxně vtipné. Jednou mě Petr přiměl, abych to vyzkoušela také, a já jsem koule už nepustila z ruky, už mě ta hra nepřipadala tak legrační, naopak se ukázala jako napínavá a dramatická.

Ivo: Jsou lidé, kteří na pétanque nahlížejí s nadhledem či pousmáním. Někteří si ho i zkusí a už se k němu nemají potřebu vrátit, jiní si ho zahrají příležitostně pro pobavení a pak je tu skupina nadšenců, kteří ho zkusí, propadnou mu a spojí s ním svůj život. Iveta patří bezpochyby do té poslední kategorie. Ať už jako aktivní hráčka, funkcionářka nebo trenérka.

Kdo z tvého mateřského klubu tě nejvíce naučil?

Jelikož mě ke hře přivedl Petr v době, kdy ve Stolíně nehrála žádná žena, věnoval se mi on, také Petr Marek a Vladislav Ježek st., jejichž manželky začaly hrát ve stejnou dobu jako já. Později to byli také Jaroslav Smola st., Jiří Ježek st., Jean Galliana Batist a Vladimír Vejrek. Každý mě naučil něčemu. Jarda Smola mě seznamoval s taktikou a učil mě přibližovat. Jirka Ježek st. mě učil hrát kopce a střílet. Vláďa Vejrek mi zase pro změnu ukázal zákony rotace. Ale všechny nás ve Stolíně posunul v uvažování a taktice Jean Galliana Batist. Učil nás, že plas má být do 50 cm zepředu od košonu a vše ostatní je dobré střílet. Tedy po jeho –„bombardovat“. To se zde do té doby nehrálo. Jak ten mě cepoval!

Ivo: Vláďa Ježek jako jeden z prvních pochopil, že trénink „jen tak“ nemá moc smyslu a zavedl ve Stolíně tréninkové zápasy o peníze. Sice symbolické, ale svého času to mělo efekt a pověstné tréninkové metody přivedly Stolínské až na mistrovství světa. A jeho procítěné porte na první kouli je pověstné.

Zažila jsi toho s pétanque opravdu hodně. Je něco, co tě dokázalo překvapit nebo snad zaskočit?

Ano, na mistrovství Evropy espoirs ve Francii, kdy naše děvčata nastoupila proti Turkyním. Nastala konfliktní situace o to, kdo má bod, a já jsem zavolala rozhodčího. To, co potom nastalo, bylo neskutečné. Všichni okolo, kdo byli přítomni, začali radit a dohadovat se, já a turecký trenér jsme na sebe vzájemně křičeli, ale každý svým mateřským jazykem, děvčata řešila problém na hřišti s rozhodčím a překladatelem, jelikož Turkyně neuměly anglicky, a do toho všeho čtvrtá hráčka Turkyň připsala dva body na počítadle. S vytřeštěnýma očima jsem na ni houkla, ať to vrátí zpět, a ona tedy poslechla. Rozhodčí rozhodl, že hra se anuluje, stav byl čtyři ku dvěma v náš prospěch. Jelikož zde bylo mnoho diváku, kteří sledovali, co se děje, nebylo slyšet slovo ani na metr, natož nějaká domluva s děvčaty. Po dvou hodinách a čtyřiceti pěti minutách jsme zápas vyhrály, i když to bylo velmi psychicky náročné. Už nikdy bych takovou situaci nechtěla znovu zažít.

Ivo: Po pravdě, výraz „tak jsem na ni houkla“ si umím živě představit J. Iveta je známa tím, že nejde pro slovo i čin daleko a rozhodně nepatří k těm hráčkám, o kterých na hřišti nevíte. Jde-li o situaci, kde se řeší křivda nebo nepravost, umí se pořádně rozohnit i hráči mnohem klidnější povahy. Sám jsem takových situací zažil několik a není to nic příjemného. Nicméně umět se ozvat a takzvaně se nedat je obzvlášť na mezinárodní úrovni dost potřebné a důležité.

Je nějaká veselá příhoda, která tě v souvislosti s pétanque naopak pobavila?

Ano, těch příhod je celá škála a skoro vždy se jednalo o děti nebo juniory. Co pobavilo opravdu všechny, byla příhoda, která se stala na soustředění juniorů v Drhlenách. Z budovy vyběhl náš malý, tehdy šestiletý Martin a začal křičet: „Tati!!!“

Já jsem stála v družné konverzaci s děvčaty z Orlové, když k nám přišel Martin Hájek st. a oznámil, že máme kouli „v hajzlu“. V domnění, že se koule ztratila, jsem se ho zeptala, kde přesně „v hajzlu“. Myslela jsem si, že je třeba v potoce, ale Martin suše odpověděl: „No, v hajzlu.“ Já jsem se znovu zeptala: „No, ale kde v hajzlu?“ a odpověď s výkřikem zněla: „V záchodě!“. Optala jsem se tedy, proč ji nevyndá. Netušila jsem však, že malý Marťas šel vykonat potřebu na toaletu s koulemi v kapsách. Bohužel byly dvě v jedné kapse a jedna mu vypadla přímo do toalety, kde rozbila odpočívací plochu, udělala díru jako po granátu a projela odpadní trubkou.

Když správcová viděla tohle neštěstí, nabídla Martinovi st., že septik otevře a může si pro ni doplavat. I přes úpěnlivé prosby Marťase se nepodařilo taťku přemluvit, ať si v té žumpě zaplave, a tak ona koule zůstala v žumpě nadobro.

Malého Martina posléze uklidnily až dva barevné košonky OBUT od Pavla Hnilici pro útěchu. Dlouhou dobu potom ještě po internetu kolovala fotka dotyčné toalety. Proto se na každém soustředění od té doby velmi rázně zakazuje pohyb s koulemi ve vnitřních prostorách areálu.

Ivo: Koule má svou váhu a dokáže nadělat lecjaké škody. Od rozbitých zámeckých schodů, sklenic, mobilních telefonů až po dlažbu a toaletu. Takže úpěnlivé výzvy trenérů a pořadatelů vyzývající k opatrnosti a nošení koulí ve futrálu tam, kde je dlažba, je nutno brát jak vidno velmi vážně.

Proti kterému hráči se ti nejhůře hrálo nebo hraje?

Nejhůře se mi vždy hraje proti hráčům mého klubu, protože jeden z nás musí prostě prohrát. To samé platí o dětech a juniorech, moc bych jim výhru přála, ale nikdy ne zadarmo, vždy si to musí uhrát.

Ivo: Iveta je opravdový srdcař a klubový patriot. Za celou svoji hráčskou kariéru hrála po boku 54 spoluhráčů, z nichž bylo jen 13 mimo klub PEK Stolín. Rozhodující většinu tvořili a tvoří kluboví spoluhráči. A to se dá v podstatě říci o všech hráčích ze Stolína, kteří tvoří takovou doslova uzavřenou domáckou skupinu. Z tohoto pohledu se jeví Ivetina odpověď jako logická.

Je nějaký zápas, který ti nejvíce utkvěl v paměti?

Těch je hodně, ale nejvíce mi utkvěl zápas ve finále MČR dvojic mix, kdy jsme já a Martin Hájek st. hráli proti Milanu Haškovi a Haně Šrubařové. Vyhráli jsme o jeden bod a to díky Martinovi, který to v důležitou chvíli podržel. Výhra byla 16:15!

Ivo: To bylo v roce 2011, kdy se finále MČR hrálo ještě do 15 bodů. Tento rok byl pro Ivetu po herní stránce tím nejlepším v dosavadní kariéře. Tři vítězství na turnajích, z toho dvě na mistrovství. Kromě zmíněného šampionátu mixů se jednalo ještě o titul MČR žen, který Iveta vybojovala po bohu svých klubových spoluhráček Lenky, Elišky a Doroty. Výsledné 17. místo v žebříčku bylo její dosavadní maximum. Od tohoto roku Iveta upozadila vlastní hráčskou kariéru a začala se postupně víc věnovat svému synovi a dalším mladým nadějím nejen ve Stolíně. Stala se také členkou Výkonného výboru Čapek, kde pracuje doposud jako předsedkyně disciplinární komise .

Přivedla jsi k pétanque obě své děti. S nimi se ti jistě hraje velmi dobře, ale jak se ti hraje proti nim, když ta situace nastane?

Vždy jsme hráli pouze pospolu, nepamatuji si, že bychom kdy hráli proti sobě.

Ivo: Iveta s Martinem Hájkem st. patří k těm rodičům, kteří nejen že své děti přivedli k pétanque, ale také je pro něj získali. Byli pro ně vzory a mají také největší zásluhu na jejich růstu. Podobně jako další rodiče, kteří sami hrají. Bez takové podpory by se jen těžko dostali na takovou úroveň, do reprezentací. A jelikož mají Dorota i Martin vše ještě před sebou, je jen otázkou času, kdy se jako soupeři Ivetě postaví.

Pomohl ti nějak nebo něčím pétanque v civilním životě?

Nevím, zda mi něčím vyloženě pomohl v životě, ale dal mi spousty zážitků a přátel.

Ivo: V tom je krása pétanque, přináší nám vše, co Iveta zmínila – zážitky, emoce, přátele. A také nás tuhé boje dělají hráčsky i lidsky silnějšími. Jsem přesvědčen, že právě všechny tyto atributy pomohly Ivetě v souboji se soupeřem nejtěžším.

Co považuješ za největší slabinu českého pétanque a co by se mohlo vylepšit?

Co považuji za velký problém, je pořádání turnajů „švýcarem“. Je strašné, když se finále dohrává kolem půlnoci, bez diváků a vydrží pouze zdatní jedinci. Základní kola většinou končí kolem sedmnácté hodiny a do rozhodujících zápasů se nastupuje za tmy. Nejlépe to dělají například ve Vrchlabí, kde jsou vždy skupiny a dohrává se za světla. Skupina si žije vlastním životem a všichni nemusí čekat, až skončí jeden zápas či na kontrolu výsledků. Je to velká ztráta času. Švýcarský systém je fyzicky a časově náročný. Sama to poznám na našich juniorech i sobě samé. Jestli mám vyhrát, nepotřebuji žádné „berličky“. Pokud jsem nejlepší, musím vše vyhrát.

Ivo: Vše se vyvíjí a vrací v jakémsi kruhu. Z počátku se hrálo vesměs systémem ve skupinách, tak jak to zde Iveta zmiňuje. Posléze se ale vedly živé debaty a začalo se volat po změně systému. Na dvě prohry nebo švýcara. Ten důvod byl tehdy, pokud si dobře pamatuji, velice prostý. Šlo o snahu zamezit domlouvání výsledků. Což se tehdy dělo.

Proti komu se ti špatně hraje a koho považuješ za největší český talent?

Hraje se mi špatně proti každému, pokud mám špatnou formu. Ale je to vždy jen o mně samotné a ne o soupeři.

Podle mého je největší český talent Vojtěch Bílek. Herně je na velmi vysoké úrovni a také jako člověk je velmi solidní. Do pétanque dává úplně vše a výsledky jsou znát.

Ivo: Zde nelze jinak než souhlasit, Vojta roste ve velkou osobnost. Ale i Martin Hájek junior výkonnostně roste, na mistrovství světa juniorů v Kambodži jsem měl tu možnost kluky z povzdáli sledovat a právě Martin mě zaujal svými dobrými výkony, zejména po mentální stránce.

Je nějaký areál, kde se ti historicky daří a kde ti to naopak moc nejde?

To, že by byl nějaký areál, kde bych měla jen skvělé výsledky nebo naopak jen špatné asi není, ale nemám ráda litovelská hřiště za suchého počasí 🙂

Ivo: Ano, litovelská hřiště za suchého počasí, ne nepodobná prvním hřištím v Ořechu, jsou opravdovým kutálecím pojmem.

Tipneš si, kolik jsi od roku 2001 dosud odehrála žebříčkových turnajů a kdo byl tvůj nejčastější spoluhráč?

Možná, že to bude asi 230 turnajů + Extraliga, 1. liga a šampionáty. Myslím si, že nejčastějším spoluhráčem byl členem mé domácnosti a buď to byl Martin Hájek st., nebo Dorota Hájková.

Ivo: Iveta sehrála od roku 2001 317 žebříčkových turnajů, tedy téměř o 100 více. Vybojovala po boku svých spoluhráčů dosud celkem dvanáct prvních míst, šestnáctkrát skončila druhá a třináctkrát třetí. Je čtyřnásobnou mistryní ČR, trenérkou ženské reprezentace espoirs a předsedkyní disciplinární komise. Je také oporou extraligového týmu PEK Stolín, za který odehrála v MČR klubů celkem 103 zápasů. 92 v Extralize s poměrem 51 vítězství : 41 proher a 11 zápasů v 1.lize s poměrem 8 vítězství : 3 prohry. Průměrné umístění na turnajích má 24. místo. Průměrné umístění na žebříčku Čapek je 93. místo.

Ve svých počátcích hrála nejčastěji se spoluhráči Martinem Hájkem st. a Alešem Hrubým. Posléze Aleše nahradili další spoluhráči vesměs z mateřského klubu. Martin Hájek st. je nejčastějším Ivetiným parťákem, celkem společně odehráli 155 turnajů. Následují Dorota Hájková (76), Aleš Hrubý (61) a Martin Hájek ml. (33). V klubové soutěži paradoxně Martin Hájek st. nejčastějším spoluhráčem Ivety není. Sehráli společně pouze tři zápasy. Naopak nejvíce zápasů hrála Iveta po boku Jirky Ježka staršího a to 63.

Samozřejmě sehrála Iveta zápasů více, mnohé nejsou nikde zaevidovány, třeba z prvních ročníků MČR klubů.

13. Co považuješ za svoji nejsilnější stránku v pétanque?

Nikdy se nevzdávám a jsem tvrdohlavá. Dokud není třináctý bod na počítadle, tak hra nekončí.

Ivo: Vytrvalá, neústupná, bojovná. To je charakteristika hráčky, která neodmyslitelně patří k české pétanque historii. Řadí se do okruhu těch, proti kterým nemáte nikdy vyhráno, dokud není konec. Pamatuju si na jeden turnaj ve Slavkově, kde ve zdánlivě beznadějné situaci na radu přihlížejícího klubového parťáka Tomáše Nývlta „zavři oči a jebni to….“ dokázala skutečně jedním hodem ze soupeřovy trojky udělat svoji čtyřku a zápas vyhrát. Ano tohle je Iveta.

Přeji Ivetě zejména pevné zdraví a ještě mnoho zážitků a radostí s pétanque, ať už na hřišti, nebo v trenérské práci.