Po zkušenosti jsem dal tentokrát prostor nastupujícímu mládí. Jako čtvrtého v pořadí si máme možnost přiblížit hráče, který teprve nedávno opustil juniorský věk. Na kontě má jeden titul mistra ČR a to právě v juniorské kategorii, kdy po boku svých kamarádů vybojoval medaili nejcennější v roce 2019. Byl také členem juniorské reprezentace v roce 2016 v Monaku, kde naši mladí hráči skončili na 5.-8. místě. Registrován je od roku 2014 . Momentálně nejúspěšnější člen svého mateřského klubu, bojovník, hecíř, zapálený sportovní fanda, to je Honza Vorel z Petank club Praha.
Na rozdíl od Ivety Hájkové a Markéty Palicové, které mají malé množství spoluhráčů, jich vystřídal Honza hned 92, z toho plných 55 s ním hrálo pouze jedenkrát a 17 spoluhráčů dvakrát. Dá se říct, že jediným stabilnějším spoluhráčem Honzy je junior Vojta Bílek, se kterým sehráli 32 turnajů (v součtech nejsou započítány zápasy z juniorských soutěží, které nemám k dispozici). Svůj podíl na tomto velkém číslu spoluhráčů přičítám skutečnosti, že za Honzou nestáli aktivně hrající rodinní příslušníci, kteří by mu připravili potřebné zázemí. Jeho „rodinou“ se tak stal Petank club Praha a mnozí další starší hráči. A tak zejména zásluhou Venduly Boubínové, Tomáše Klíra, manželů Mrázkových, Froňkových či Fafkových a mnoha dalších můžeme Honzu potkávat na turnajích. Dá se říct, že mu starší a zkušenější hráči nahrazují právě to, co jiní junioři a mladí hráči v rodinném zázemí mají. Účastníci turnajů tedy tvoří jednu velkou Honzovu rodinu. Jsou mu herní oporou a také se nezřídka stává, že zaujímají i roli výchovnou.
Honza měl a má tu cestičku trochu složitější i částečně díky svému zdravotnímu handicapu. O to je z mého pohledu cennější, že se doslova pere, pracuje na sobě a výkonnostně i lidsky roste. O tom svědčí i skutečnost, že si chce Honza vystudovat pedagogické minimum s cílem věnovat se malým dětem, které má moc rád, s cílem pracovat v mateřské škole.
Kdy ses, Honzo, poprvé seznámil s pétanque a co tě přivedlo k tomu, že tě můžeme potkávat na turnajích? Kdo má největší zásluhu na tvém růstu?
Úplně přesně si to už nepamatuji, ale mám pocit, že to bylo někdy na začátku roku 2014. Tehdy to byla spíše náhoda. Naše domácí hřiště totiž leží přímo před mým domem a já jsem šel jednou ze školy a jeden kamarád mého bratra na mě řval: „Vorel, tak kde seš? Už je 10 minut trénink!“. Tak jsem to šel vyzkoušet a chytlo mě to. Dnes už to hraji přes 6 let. Ten čas ale letí. Je to jako včera, kdy mi bylo 12 a začínal jsem s pétanquem. A dnes? Dnes mi bude za dva měsíce 19 a stále ho hraji. Už jsem starý 😀
Tak zásluhu na mém růstu má více lidí. Největší samozřejmě Tomáš Klír, kterého si velmi vážím a moc mu za všechno děkuji. Když si vezmeme, jak to se mnou bylo občas těžké, tak je opravdu potřeba velké uznání a ještě větší DÍKY. Dále má zásluhu Petr Fuksa, který celému našemu klubu v začátcích pomáhal a hlavně díky němu jsme se ze začátku tak rychle lepšili. Dále patří obrovské díky Vendy Boubínové. I ta si se mnou toho musela hodně vytrpět (možná ještě více :D), protože s Vendy jsem odehrál poměrně dost turnajů a ne vždy to se mnou bylo a je příjemné, takže velké dík patří i jí. Dále patří velké díky Veronice Slobodové a Danu Bílkovi. Oni dva jsou pro mě lidé, kteří by měli trénovat a vést českou mládež. A ještě nesmím zapomenout na Vláďu Brázdu. Vláďa byl první špičkový hráč, který se mnou byl ochoten hrát a za to mu velice děkuji.
Ivo: Každý, kdo se upřímně a nezištně věnuje práci s mladými hráči zaslouží ocenění, protože je to činnost náročná, která když se dělá srdcem umí dotyčného odměnit a obdarovat. Vláďu jistě zmínka o špičkovém hráči potěší, nevím ale, zda těch předchozích 27 spoluhráčů.
Kdyby ses nevěnoval pétanque, který sport bys dělal? A který sport tě všeobecně baví nejvíc?
Kdybych nehrál pétanque, tak bych hrál florbal nebo stolní tenis. Oboje jsem dříve hrával a především v ping pongu jsem byl opravdu dobrý (jsem skromnost sama, vím :D).
O mně se všeobecně ví, že jsem do sportu blázen. Není v podstatě sport, který bych vůbec nesledoval a o kterém bych vůbec nic nevěděl. Ale oblíbené sporty samozřejmě mám. Dva mé nejoblíbenější sporty jsou určitě biatlon a tenis. V těsném závěsu je fotbal a pak je mezera a ostatní oblíbenější sporty, hlavně šipky.
V každém tom sportu mám své oblíbence a naopak neoblíbence. V biatlonu jsem vždy naprosto zbožňoval Martina Fourcada, který ovšem letos ukončil kariéru. V ženách to pak byla Laura Dahlmeier, která už ovšem také nezávodí. Mou aktuální oblíbenkyní je Hanna Öberg, nádherná a moc milá Švédka. Jinak samozřejmě fandím všem Čechům a ještě zbožňuji všeobecně Francouze. Naopak nesnáším Rusy. V tenisu mám své dva vůbec nejoblíbenější sportovce – Petru Kvitovou a Novaka Djokoviće. Pak ještě zbožňuji Simonu Halep a Naomi Osaka. Naopak nesnáším Serenu Williams a Karolínu Plíškovou. V chlapech nemám rád Rafaela Nadala a Nicka Kirgiose a v podstatě celou novou nastupující generaci. A ve fotbale fandím samozřejmě Slavii, to ani jinak nejde, a pak ještě velmi fandím Barceloně a Chelsea. Oblíbení hráči jsou Simon Deli, Tomáš Souček a Lionel Messi. Naopak opravdu nemám rád Sergia Ramose a Cristiana Ronalda. Ovšem oba dva velmi uznávám a považuji je za jedny z nejlepších v historii na svém postu.
Ivo: Vyčerpávající smršť konkrétních odpovědí je důkazem, že se Honza o sport skutečně zajímá. Ostatně na sociálních sítích můžeme často jeho komentáře sledovat. Jistou zajímavost vidím ve skutečnosti, že více hráčů pétanque se dříve věnovalo závodně právě florbalu.
Pomáhá ti pétanque v něčem? Co ti přináší?
Pomáhá mi v hodně věcech. Všichni víme, že mám Tourettův syndrom, což není nic jednoduchého pro mě a ani pro vás. O to víc děkuji všem, kteří mé problémy chápou a neupozorňují na ně, je vás drtivá většina. DÍKY!!!
Dále mám třeba poruchu soustředění a na to mi petánque opravdu pomáhá. Zde se konečně dostávám k tématu, které mi vadí už dlouho. Vzpomínám si na jeden přípravný turnaj s juniory. Byl to Vars Cup 2018 a já tehdy hrál s Robinem Konšelem a Filipem Vedralem, což bylo moc fajn a bavilo mě to, ale byl tam jeden problém. Tehdy nás trénoval Jakub Cimala. A teď to vůbec neberte jako napadání Kuby, to vůbec. Já Kubu uznávám a myslím si, že je to čestný a férový chlap. Ale tehdy tam byla taková situace, která navazuje na text výše. Já jsem tam někde stál a zrovna to byl snad poslední nához a zrovna v tu chvíli tam přišel Vojta Bílek, což jsem rozhodně uvítal, protože jsem s ním mohl prohodit pár slov, než půjdu hrát. Ovšem v tu chvíli se do toho vložil Kuba a Vojtovi řekl, ať odejde. Vojta tedy odešel a já tu kouli tehdy nehodil.
Vůbec se na to nechci vymlouvat, ale pouze chci poukázat na to, že ne každý to má stejně. Já plně respektuji to, že 99 % pétanquerů se potřebuje před nějakou klíčovou koulí soustředit a mlčet, ale já to mám naopak. Čím více se budu soustředit a mlčet, tak tu kouli spíše nehodím, protože s tou poruchou soustředění to tak prostě mám. Já si potřebuji během zápasu povídat, koukat se i na jiná hřiště, protože kdybych to nedělal a spoluhráč mi to zakazoval, tak nehodím nic, protože se nedokážu zasoustředit na tu důležitou kouli, což právě takhle umím a zrovna nějaké důležité koule jsou moje asi největší zbraň.
Takže abych to shrnul. Někdo se potřebuje pouze soustředit a mlčet, ale někdo to tak prostě nemá. A tím bych chtěl takhle veřejně poprosit, že pokud někdo se mnou bude hrát, tak aby mě nechal, protože pokud mi to bude zakazovat, tak to bude akorát horší a může z toho být i zbytečná hádka. Proto takhle veřejně říkám, kdo to nedokáže, tak ať se mnou nehraje, děkuji.
Pétanque mi přináší především fajn lidi a mám díky němu své dva nejlepší kamarády, Robina Konšela a Vojtu Bílka. Bez petánque bych je nikdy nepoznal a za to jsem pétanque nejvíce vděčný. I kdybych vyhrál mistrovství světa, tak to pro mě nebude mít větší váhu než to, že jsem si díky němu našel opravdu dobré kamarády.
Ivo: Kouzlo pétanque tkví mimo jiné v tom, že ho mohou hrát společně ženy i muži, děti i senioři a také lidé s různými handicapy. Ti mají často ale specifické vidění a potřeby, které jejich spoluhráči akceptují, ale mnozí jiní hráči nebo trenéři to mohou vidět jinak. Zvlášť v turnajích kvalifikačních nebo takových, které slouží k přípravě na vrcholné akce. Zde není mnoho prostoru k individuálním potřebám daného jedince, hráči se musí umět přizpůsobit týmu a umět akceptovat trenéra. Z pozice trenéra ženské reprezentace a osobní zkušenosti tedy rozumím Jakubovi Cimalovi, že od všech svých svěřenců vyžadoval především soustředěnost na hru.
Kdybys nemohl být ve svém mateřském klubu, ve kterém klubu bys chtěl být a proč?
Kdybych nemohl být v Petank Clubu Praha, tak bych chtěl být ve Vrchlabí. Zbožňuji to tam. Líbí se mi město, líbí se mi jejich hřiště, ale hlavně tam mám rád místní lidi. Ti jsou všichni moc fajn a mám je opravdu moc rád. Pak bych byl ještě velice rád v Mimo Done, kde jsou ty body v podstatě stejné, akorát s tím rozdílem, že v Mimo Done jsem čestný člen.
Ivo: Myslím, že prezidium 1.KPK Vrchlabí má o čem přemýšlet…
Jsi mladý hráč a v pétanque pelotonu se pohybuješ teprve několik let, přesto už můžeš hodnotit a srovnávat. Koho považuješ za nejlepší českou hráčku a čím tě oslovila?
Historicky nejlepší hráčkou je pro mě Hanka Šrubařová. A aktuálně mezi ženami asi Alice Hančová, Veronika Slobodová a Romča Hodboďová, ale tam si vybrat nedokážu. Každá z hráček má něco. Alice je za mě stroj, který v podstatě nemá výpadek. Je to skvělá univerzálka a kdybych měl dělat nějaký herní žebříček Vrchlabí, tak je pro mě na 2. místě a to uznejte, že to není vůbec špatné, když si vezmeme, že se bavíme o nejlepším klubu v ČR. Veronika je pro mě zase stroj na káčka a výborný spoluhráč. Když se ti nedaří, tak tě podrží a sama dokáže svým výkonem ten tým strhnout. A Romča je za mě zase taková klidnější, která ovšem skoro nikdy nevypadne.
Ivo: Stroj bez výpadku, stroj na káčka a v zádech klidná síla. Honza až na jedinou výjimku v podstatě vyjmenoval aktuální reprezentaci a jak už jsem psal výše, ve Vrchlabí by se měli s tím čestným členstvím zamyslet.
Kdybys měl tu možnost sestavit si tým na MČR trojic, koho bys oslovil?
Bez váhání Filip Hlaváček a Vojta Bílek. Já plas, Filip účko a Vojta by to jistil káčky na střele.
Ivo: Osobně mě mrzí, že Filipa Hlaváčka vídáme na turnajích jen sporadicky. Zde s Honzou souhlasím, považuji Filipa za jednoho z nejlepších málo hrajících hráčů u nás.
Je nějaká věc, která tě v českém pétanque štve? A co se ti naopak líbí?
Samozřejmě. Nejhorší věc v českém pétanque je pro mě rozhodně obsazení nejvyšších pozic v organizaci ČAPEK. Petr Stoklásek za mě nemá být prezident celé organizace. Já osobně bych tam nejraději viděl jednoho z dvojice Vladimír Brázda a Jirka Koreš st.
A teď se konečně dostávám k hlavnímu bodu otázky. Je mi jasné, že mi to pravděpodobně zavře dveře do reprezentace Espoirs (pokud už zavřené nejsou :D), ale je mi to jedno. Tohle je pro mě naprosto klíčová věc v celém českém pétanque a dokud se nevyřeší, tak se český pétanque neposune. Se vším respektem k Pavlu Hejlovi st. a k Pavlu Hnilicovi, tak je pro mě naprosto nepřijatelné, aby reprezentovali pouze lidé, kteří drží hubu a krok. To samé je v kategorii Espoirs. Jak je možné, že jezdí reprezentovat ti, kteří na to nemají kvalitativně, odehrají za rok 5 turnajů a ještě dělají v týmu zlou krev? Vůbec to nespojuji s tím, že jsem byl několikrát z reprezentace vynechán, ale myslím to všeobecně. Jak se může o tak velkém rozhodnutí rozhodovat na základě jednoho krátkého soustředění? To snad nemůžete brát vážně. A jestli se to opravdu bere podle výkonů, tak jak je možné, že já jsem nereprezentoval v roce 2018? V tomhle roce jsem za celé juniory zkazil myslím 4 koule a stejně mě nevybrali, jak je to možné? Rád bych podotkl, že rok 2018 jsem měl největší úspěchy a výsledky. Nebo Robin Konšel. Budu se opakovat, ale já opět apeluji na vedení juniorů, aby se přestali dívat na to, kdo je jejich kamarád a začali nominovat podle reálných výsledků a kvalit. Kdyby 5 turnajů za rok odehrál Vojta Bílek, který je tak o 500 parníků před všemi juniory a oni ho i tak nominovali, tak neřeknu nic, protože všichni víme, že Vojta je úplně někde jinde. Ale oni vezmou své kamarády.
Abych to nějak uzavřel, tak systém, jakým se vybírá reprezentace, je velmi špatný. Na těchto pozicích bych nejraději viděl například Dana Bílka, Tomáše Michálka a Veroniku Slobodovou. Dan by byl trenér juniorů a Tomáš trenér Espoirs. Verča by mohla vést různé stáže atd. Protože lepší trenér u nás není.
A co se mi líbí? Líbí se mi to, že pétanque spojuje lidi, generace a maže rozdíly. Je úplně jedno, jestli je člověk tlustý, hubený, svalnatý, hezký, ošklivý, mladý, starý. Všichni mohou porazit kohokoli a to se mi na pétanque líbí a vždy i líbit bude.
Ivo: Upřímný otevřený názor. Nicméně je třeba zmínit, že všichni činovníci vedení asociace i jednotlivých komisí vzešli z demokratického hlasování na Fóru zástupců klubů.
Který areál se ti v Čechách nejvíc líbí a který turnaj máš nejraději?
Nejhezčí areál je za mě Slavkov (snad zase bude) a Mariánské Lázně. Můj nejoblíbenější turnaj jsou Krakonošovy koule ve Vrchlabí.
Ivo: Prostředí zámeckých zahrad a lázeňských kolonád patří k nejkrásnějším místům, kde si můžeme pétanque zahrát. Vrchlabské turnaje mají zase své specifické kouzlo. Na Krakonoškách Honza nechyběl od roku 2015 ani jednou a vystřídal pět spoluhráčů, když s Vojtou Bílkem odehrál poslední dva ročníky. Nejlepšího výsledku ale dosáhl v roce 2016, kde po boku Michala Maníka Preusse vybojoval 6. místo. V Mariánských Lázních startoval Honza třikrát a nejlepšího výsledku dosáhl v roce 2018, kde spolu s Vojtou Bílkem a Vláďou Brázdou vybojovali stříbro. Ve Slavkově hrál Honza také třikrát a nejlépe se mu vedlo v roce 2015, kde s Katkou a Blankou Froňkovými skončili na 22. místě. Také se přidávám s přáním, abychom se i nadále mohli společně ve Slavkově u Brna na pétanque potkávat.
Pamatuješ si na svůj první zápas v žebříčkovém turnaji? Proti komu to bylo a kdo hrál s tebou?
Ano, bylo to roku 2014 na jaře. Hráli jsme na Lipníku a já hrál s Honzou Vintrem od nás a hráli jsme proti Daně Tomáškové a Pavle Beranové.
Ivo: Jednalo se o turnaj Košonek Zdeňka Vavroviče a oba zmínění pánové zde startovali ještě jako neregistrovaní a skončili předposlední. První registrovaný turnaj odehrál Honza až v půlce září a byl to hned mistrovský turnaj jednotlivců, kde skončil na 120. místě. Paměť skvělá ( jak jinak u mladého kluka), na první turnaje a zápasy kariéry se ostatně nezapomíná nikdy.
Odhadneš, kolik jsi dosud sehrál žebříčkových turnajů a kdo byl tvůj nejčastější spoluhráč?
Páni, 163 turnajů? Tak tipnout nejčastějšího spoluhráče není moc těžké. Je to Vojta Bílek.
Ivo: Tak těch žebříčkových turnajů bylo 167. Průměrné Honzovo umístění je 32. místo. Součet deseti historicky nejlepších bodových zisků je 3455b. V historické tabulce úspěšnosti Honzovi patří 104. místo. Díky vítězství na juniorském národním šampionátu v roce 2019 se zařadil mezi 187 hráček a hráčů pyšnících se titulem mistra ČR. Celkem tedy sedmkrát stanul Honza na stupni nejvyšším, devětkrát skončil druhý a čtyřikrát třetí. Jeho nejčastějším spoluhráčem je skutečně Vojta Bílek z 1.KPK Vrchlabí. Společně sehráli 32 žebříčkových turnajů. Následuje Vladimír Brázda s osmi společnými starty a pak následují spoluhráči se sedmi společnými starty, včetně klubových spoluhráčů Venduly Boubínové a Tomáše Klíra. A právě Tomáš a Vendula jsou nejčastějšími Honzovými spoluhráči v klubové soutěži, když spolu sehráli 19, respektive 17 zápasů. Honza sehrál v 1. lize celkem 56 zápasů, z toho 22 vítězných.
Který zápas považuješ dosud za svůj nejlepší? A je naopak některý, na který je lepší zapomenout?
Není to ani zápas, ale spíše mám dva turnaje, kde jsem hrál opravdu skvěle. Oba jsou z roku 2018. První turnaj jsou junioři, který jsem už zmiňoval výše, a druhý jsou Mariánské Lázně, kde jsem hrál s Vojtou Bílkem a Vláďou Brázdou. Příprava na turnaj nebyla nic moc. Vojta totiž něco špatného snědl a celou noc před turnajem nespal a nebylo mu zrovna do zpěvu, ale i tak jsme dokázali porazit velmi těžké soupeře a nakonec z toho bylo skvělé 2. místo na prestige.
Jeden okamžik z tohoto turnaje mně zůstal v paměti. Hráli jsme v osmifinále proti Kačce Froňkové, Čolkovi a Michalu Zdobinskému a hrál se vlastně až čtvrtý super nához. Za stavu 11:11 dala Kačka dobrou kouli a Vojta dvakrát minul a já pak nenaplasoval, tak jsme se rozhodli, že půjdeme střílet 2x košonek. Vláďa tedy šel a první střelou ho trefil, ale pouze líznul. Tak šel ještě jednou a pak ho vymetl ven a byl nový nához. Já jsem dal dobrou kouli a oni 4 venku a Michal měl jeden pokus na košonek a trefil. Takže další nához. Tam se hrálo a Vojta střílel kouli, ale minul a košonek šel úplně dozadu k lajně, ale byl stále na hřišti. Já jsem šel hrát a nalepil jsem. Oni stále 5 koulí na ruce a my 1. Michal 2x střílel a 2x přehodil. Bylo to asi na 12 metrů. Čolek to zkusil 2x, ale také se mu to nepovedlo, tak Kačka měla poslední kouli a zkusila naplasovat a tím plasem ťukla do té mé koule a ta vzala košonek do outu. Jelikož to ale byla jejich poslední koule, tak jsme vyhráli, protože v roce 2018 se košonek ještě za nerozhodného stavu v super náhozu nevracel.
Koho považuješ za svého největšího a nejtěžšího soupeře?
Opravdu nerad hraji proti Jakubu Konšelovi. Vždy mám takový pocit, že když jdu proti němu, tak hraji o 50 % hůř než zbývající zápasy. Přitom si na něj věřím a rozhodně to není tak, že bych si káknul. Nastupuji s respektem, ale sebevědomě. Jinak můj úplně nejméně oblíbený soupeř je Vojta Bílek, protože vím, že ať to dopadne tak či tak, tak já nebudu spokojený. Když vyhraje Vojta, tak mě mrzí má prohra, a když vyhraji já, tak mě mrzí to, že je Vojta smutný. Je to začarovaný kruh.
Jaký je tvůj cíl ? Čeho bys chtěl v pétanque dosáhnout?
Já asi ani žádný cíl nemám. Ale kdybych měl přeci jenom něco říci, tak bych chtěl vyhrát nějaký velký turnaj s Vojtou – MČR, Centrope nebo prestige. S Vojtou zatím máme společně jedno 2. místo na Prestige a jedno 3. místo na prestige, ale jeden z výše zmiňovaných turnajů bych chtěl s Vojtou opravdu moc vyhrát. Snad se nám to jednou povede. Všem moc děkuji za pozornost a přečtení a doufám, že se vám rozhovor bude líbit.
Ivo: Výhodou mládí je fakt, že má člověk to nejlepší před sebou. Pokud Honza bude i nadále pétanque věrný, pokorný a pilný, tak si myslím, že se mu tento cíl splnit podaří. Pro úspěch je potřebný nejen um, tréninková píle, herní praxe a pokora, ale také pohoda, čistá hlava a potom také mít dobré lidi okolo sebe. Ale to platí všeobecně, nejen zde směrem k Honzovi. Budu moc rád, když se mu to podaří.
Dobrý den,
přiznám se, že web pétanquer už nějakou dobu nečtu. A to hlavně z toho důvodu, když jsem si svého času přečetl jeden nejmenovaný článek o morálce a lepších časech, který mi jako učiteli dějepisu do jisté míry připomínal Rudé právo. Nicméně přes FB jsem se dostal k současnému článku a byl taktéž upozorněn, že v části textu je zmíněno moje jméno. V této souvislosti bych upozornil autory, že v uvedené pasáži jsou nepřesnosti a znění je docela vytržené z kontextu. Mimochodem, podobně bych se mohl vyjádřit i o pasáži související s Robinem, byť tam nejsem zmíněn. Záměrně jsem uvedl, že jsou uvedeny nepřesnosti, nikoliv lži. Tímto chci zdůraznit, že samotného Honzu Vorla neobviňuji z něčeho nekalého vůči mé osobě. Avšak jako pedagog, trenér a zároveň rodič si myslím, že některé části celého souvislého textu nejsou úplně z jeho hlavy. Tolik zase můj pohled na věc.
Jako trenér, který se věnuje všem juniorům (šikovným, méně šikovným nebo hráčům s určitým omezením), taky pevně doufám, že v budoucnu se nebudou psát obdobné články, o kterém jsem se zmiňoval zcela na začátku, a situace se nebude více polarizovat. Svět totiž není jen černobílý, není jen Brázda X Stoklásek nebo Hejl st. X Bílek. Možná se ptáte, proč to celé píši? Protože pnutí v rámci pétanque komunity může vést k patologickému prostředí, které pro vývoj jakéhokoliv dítěte není ideální. Takže není jen na trenérech, ale i na ostatních, včetně pisatelů různých článků, jaké prostředí pro zdárný (sportovní) rozvoj dětí vytvoříme. Pak totiž nebudu svědkem situací, kdy si někteří „radikalizovaní“ junioři nechutně nadávají na trénincích nebo turnajích, včetně MČr juniorů.
A na úplný závěr by nebylo špatné se z pohledu redakční činnosti zaměřit i na jiné mladé hráče nebo juniory/juniorky, např. z Olomouce nebo Polouvsí. Čtenář, který nejezdí na juniorské turnaje, by si totiž mohl myslet, že v ČR máme jen několik málo mladých hráčů. Taktéž může redakce udělat rozhovor s Carinem z Olomouce,….. nemáme zde totiž jen D.Bílka, Hnilicu nebo Hejla st..
Přeji všem hlavně pevné zdraví,
Jakub Cimala
Ahoj,
mrzí mě, že ti Pétanquer připomíná Rudé právo a že ho již nečteš, ale ono už na něm ani není tolik nového ke čtení. Nechtěli jsme totiž psát jen plytké reportáže z turnajů pořád dokola, jenže jít do hloubky zákonitě znamená, že se začneš dostávat do kontroverzností a pokaždé se někomu něco nelíbí. Jeden si ztěžuje, že píšeme málo o palčivých problémech a jsme zbytečně povrchní a korektní, zatímco druhý spílá, že o nich píšeme až moc a příliš jednostranně. Někomu se nelíbí, že se nenachází ve fotogaleriích, jiný zase prosí o stáhnutí své fotografie. A mezi těmito mlýnskými kameny stojím já a zbytek redakce a říkám si, zda mě to vlastně ještě baví – psát po večerech a víkendech ve svém volném čase články o českém pétanque, chodit s kůží na trh a na každém turnaji se v tom „polarizovaném prostředí“, které jsme ale nestvořili my svými články, obhajovat, jestli jsem něco napsal dobře, nebo ne. A odpověď je, že nebaví. Chci se věnovat věcem, které mi přináší radost, které mě rozvíjí a u kterých cítím, že mají smysl a směřují k nějaké pozitivní změně. A to už tady necítím. Na Pétanqueru už tedy moc redakčních textů nenajdeš.
Prostor ale pořád dáváme všem lidem, kteří se chtějí k něčemu vyjádřit. Pořád si myslím, že je prospěšné mít web, který žije a kde můžou lidi sdílet své dojmy (někdy i negativní) z našeho sportu/komunity. Jedním z takových projektů je třináct rozhovorů, které vede Ivo Michálek, který na rozdíl ode mě ještě neztratil chuť se angažovat a něco tvořit pro druhé. Oslovuje hráče napříč českým pétanquem a klade jim podobné otázky, které nejsou nikterak zákeřné nebo kontroverzní. Jak k nim přistoupí samotný respondent, to už autor těžko ovlivní (zvlášť v případě, kdy jsou otázky zaslány e-mailech a není tedy možné se v průběhu rozhovoru doptávat a něco korigovat). A kdyby při editaci rozhovoru výrazně zasahoval do odpovědí, docházelo by k tomu, že „…některé části celého souvislého textu nejsou úplně z jeho hlavy.“ Honza Vorel pojal některé otázky dost zvostra, ale to je jeho rozhodnutí – rozhovor nikdy nebude ze své podstaty úplně objektivním žánrem. Ivo Michálek ale ve svých poznámkách přidává objektivizační činitele, kdy se snaží některé kontroverzní pasáže trochu vybalancovat (včetně té, která se dotýká tebe). Tento projekt rozhodně nepolarizuje a nemá za cíl vytvářet „patologické prostředí“, naopak snaží se přinést výpovědi různých hráčů (zkušených, mladých, mužů i žen,…) a obohatit hráče o nové informace a pohled na hru, kterou máme všichni tak rádi.
Závěrem mi ještě dovol vyjádřit se k výběru lidí, kterým dáváme prostor. Výběr se řídí klasickými novinářskými hodnotami, které zpráva musí mít, aby zaujala a byla pro čtenáře zajímavá. Z logiky věci tak dostávají největší prostor ti, kteří něčeho dosáhli, kteří mají co říct a především jejichž názory ostatní zajímají. Dělat rozhovory i s méně známými hráči či juniory je samozřejmě dobrý nápad, nicméně tento Ivošův projekt staví na tom, že zpovídá hráče, kteří jsou všeobecně známí a přesto třeba nepatří mezi TOP10 hráčů, se kterými bylo již uděláno mnoho rozhovorů. V tomto případě by tedy bylo scestné oslovovat třeba zmíněného Carina, kterého většina hráčů vůbec nezná a je pro ně tedy abstraktní postavou, nebo méně známé juniory, kteří si svoji chvíli slávy musí nejdříve vybojovat na hřišti.
Osobně si cením tvé práce s juniory, stejně jako si cením každého, kdo věnuje svůj drahocenný volný čas jiným a snaží se naši komunitu posunout o krůček dál, nikoliv zpět. Držím palce, aby tvé odhodlání postupně nevyprchalo jako to mé 🙂 Hlavně zdraví,
Honza Michálek
Dobrý večer, chtěla bych reagovat na Jakubův příspěvek. Článek jsem si přečetla 4 x a stále tam nevidím nic, co by muselo vyvolat reakci viz výše. Znám Honzíka od jeho úplných herních počátků, kdy jsme se potkávali na trénincích u Petra Fuksy. Jako aktivní hráči se potkáváme stále a musím říct, že Honza mne především poslední dobou příjemně překvapoval. Neuvěřitelně vyspěl nejen herně, ale především svým projevem a chováním. Ano, u všech dětí to jde samozřejmě ruku v ruce s věkem, ale on má tu cestu v mnoha ohledech prostě složitější a delší . Osobně mne těší, že má sílu a vůli se po ní posunovat dál. Přesto je Honza stále ještě nehotový a nedospělý osmnáctiletý kluk. Netaktizující a vždy bezprostřední. Prostě v rozhovoru jen subjektivně odpověděl na neškodné otázky a o to přece v rozhovorech jde. Zjistit a zprostředkovat ostatním, jak věci vidí někdo další. Jestli na základě svých zkušeností v prostředí pétanque Honza dospěl k nějakým svým náhledům a stanoviskům, jakkoli subjektivním, má právo je sdílet, nebo si je nechat pro sebe. My ostatní můžeme mít na stejné věci zase jen vlastní názor a buď se s jeho náhedem ztotožnit, nebo ne. Není třeba, a ani není na místě, rozdmýchávat kolem toho diskuze, vyvracet nějaká fakta, napadat objektivitu jeho tvrzení. On netvrdí, že má obecně platnou pravdu, jen říká, co je jeho pravdou a jeho sny. Myslím, že Jakub právě jako pedagog by měl mít více pochopení pro Honzovy myšlenky a názory. Chápat, jakou roli v nich má Honzův věk, jeho nemoc a třeba se i zamyslet nad tím, proč k nim vůbec na té pétanque cestě došel. Prostě více nadhledu dospělého a empatie pedagoga. Ještě bych chtěla podotknout, že deník Rudé právo, tak jak na něj Jakub poukazuje, nebyl svobodnou tiskovinou, kde bylo možno vyjádřit vlastní názor bez následných perzekucí, kdežto na Pétanqueru toto lze. Sám toho práva svým komentářem využil, přesto se mu nelíbí, když tak učinil Honza a redaktor, a hned hledá konspiraci v radikalizaci juniorů a pod. Není on sám tedy ten, kdo vyostřuje to pnutí, když z neškodného a zábavného rozhovoru s klukem, dělá tak radikální záležitost? A na úplný závěr…ano, mnoho z nás nezná většinu juniorů a to z prostého důvodu. Pro nás není moc míst, kde je potkat. Na turnajích se ti, o kterých píšete, vyskytují sporadicky a jiná příležitost není. Myslím, že sám pro to můžete udělat nejvíc. Napište jejich medailonky, nebo rozhovory s nimi sám a přibližte nám je. Mnohé z nás to samozřejmě bude zajímat. Máme například facebookové stránky o pétanque a když tento materiál nabídnete i Pétanqueru, jistě nebudete odmítnut.
Zdravím a přeji nám všem, abychom se zase brzy mohli potkávat.
Pavla
Ahoj Jakube,
v prvni rade se omlouvam, ze pisu bez diakritiky, ale na mobilu se mi tak pise lip. V druhe rade jsem rada, ze jsou mezi nami porad lidi, kteri se nezistne venuji juniorum, vcetne tebe. A ted k tvemu nazoru:
Prirovnal si nas (nas web a tim padem i mne) k Rudemu Pravu. Ne, ze bych ja nevedela, co je Rude Pravo, ale mladsi generace to vedet nemusi, tak jsem si vypujcila jak ho popisuje web ct24: “Úterý 21. září 1920 byl den, kdy poprvé vyšlo Rudé právo. Noviny úzce spjaté s komunistickou stranou začaly vycházet o rok dřív, než oficiálně vznikla Komunistická strana Československa. Už ve dvacátých letech měly dvacetitisícový náklad, před druhou světovou válkou 40 tisíc a za normalizace dva miliony. Tyto noviny jsou dodnes symbolem propagandistické novinařiny. Přesto z nich po revoluci vznikl politicky nezávislý deník Právo. “
Ve tvem vlastnim zajmu budu doufat, ze narazis na eru porevolucni, protoze rozhodne nikdo nemusi petanquera povinne cist, nevyskytuje se na kazdem pracovisti a, hlavne, nejsme v komunismu. Zijeme, aspon doufam, ve svobodne a demokraticke zemi. A petanquer je svobodne medium, kde je mozne prispet jak clankem, tak komentarem. Muzes si byt jist, ze zadna cenzura nazoru neprobiha, pokud komentar neobsahuje vulgarismy, takze ten tvuj nazor tady najdes naveky (na veky, ktere bude petanquer fungovat)
Taky verim, ze jako pedagog vis, ze kdyz nekdo klade otevrene otazky, respondent muze odpovedet dle sve libosti a sveho nazoru. Opet doufam, ze zijeme v zemi, kde se jeden nemusi bat svuj nazor rict bez toho, aby byl obvinovan ze lzi, nepravd a navadeni. Honza je dospely clovek, ktery se o sebe umi postarat a svuj nazor se nikdy nebal rict. nebal se ani kdyz moc dobre vedel, ze ho to bude stat reprezentaci. (Coz uz mimochodem uplne nekoresponduje se svobodou projevu, ale dejme tomu, ze to bylo vyhodnoceno jako nesoulad do tymu a ne trest za neposlusnost).
Na druhou stranu, sam pises o “patologickem prostredi” a nevhodnosti vychovavat deti v takovem prostredi. S tim naprosto souhlasim. Zda se mi opravdu nevhodne vychovavat deti ve sportu v prostredi, kde neni dulezity jejich vykon, snaha a odhodlani dosahnout vysledku, ale s kym kamaradi oni nebo jejich rodice, jake maji nazory a vysledky jsou na poslednim moste. Co se asi ty deti nauci, kdyz vidi, ze byt dobry neni tak podstatne jako to, jestli drzi hubu a krok a komu podkuruji. Jako pedagog, rodic a trener bys mel deti vest k ferovosti (ja vim, ja vim, zivot neni fer, ale mohl by byt) a ne oznacovat nekoho za “radikalizovaneho juniora”.
Polarizace nazoru je dost mozna trochu extremni vyraz, pro danou situaci. Myslim, ze napric petanque prostredim je to nejen “Stoklasek X Brazda a Hejl st. X Bilek”. Znam spoustu lidi, kteri se nazorove priklani v ruznych oblastech k ruznym lidem. Dokonce (kdo by to byl rekl), i my v petanqueru, nebo v klubu, mame na ruzne veci odlisne nazory. A ja si myslim, ze je to super! Protoze jen tak mame prostor pro diskusi, prostor pro rozsirovani obzoru a moznost posunout se dal. Jaka by to byla nuda, kdybychom vsichni meli stejny nazor. Podle ceho bychom si vybirali kamarady, partnery, praci… Vsechno by bylo dokonale… Dokonce na to mame i vyraz, rika se tomu utopie. Ta je nejen nerealna ale i dost nudna myslenka. A prave diky tomu, ze to tak neni, si muzes tady ten clanek precist, okomentovat a dostanes na nej odpovedi.
Ivo si pro sve rozhovory, pro svuj projekt, vybral hrace sam. Je to jeho vyber. Proc nevybral nekoho ze spousty mladych z Polouvsi a Olomouce? Nevim, treba je, stejne jako ja, nezna. Vysledky MCR junioru nejsou nikde k nalezeni, ti juniori, o kterych ty pises moc nikam nejezdi… Honza, Vojta, Robin, a dalsi, “znami” juniori totiz jezdi na turnaje. Jakmile se na turnaji objevi nekdo dalsi sikovny, je okamzite zaznamenan. Jako treba hodne sikovna devcata z Polouvsi – Rozarka a Sara. Nebo kdyz se objevili Petr Bejsovec a David Hanak. Ale ti uz jezdi pravidelne, jsou sikovni a vi se o nich. Jestli mas skryte poklady, tak je ukaz! Ze se zminis, ze existuji, jim moc k nicemu nepomuze…
Jenze tady nastava trochu problem, ty taky moc nikam nejezdis, v (pokrivenem) roce 2020 jsi byl na 4 turnajich. Asi jsi odesel z predesleho klubu a vytvoril jsi klub novy, takze se nemuzu podivat na tvoji hracskou historii. Ale myslim, ze i tak je to dost vypovidajici – ze 4 turnaju rocne objektivne nemuzes mit prehled o deni na hristi a ani o tom, kdo jezdi a kdo ne. Samozrejme chapu, ze mas jine povinosti a je to v poradku. Stejne jak je v poradku, ze i tohle je jeden z duvodu, proc treba u Honzy nemas prirozeny respekt, a nejen ty, a na pozici trenera by radsi videl Dana, ktery ma za sebou nespocetne vic turnaju, zapasu, vysledku a vedomosti v petanque. Bohuzel (nebo bohudik) dnes respekt a uznani nedostanes za to, ze jsi a mas funkci. Uprimne, ja bych lidi, kteri se muzou nazvat v petanque treneri v CR spocitala na jedne ruce a nepotrebuju k tomu ani vsechny prsty. Ale tebe bych jako trenera nepocitala. Neber to zle, ale nemas na to ani zkusenosti, ani vykonost, ani vysledky. Nerikam, ze dobry trener musi byt nejlepsi hrac, ani omylem. Ale musi se v danem sportu pohybovat dlouho. Hodne dlouho. Pochybuju, ze takovy Petr Fuksa by si myslel, ze kdyz vi, jak se tenis hraje, mohl by ho jit ted trenovat a rikat si trener.
V zaveru, od pedagoga, rodice a trenera bych cekala, ze nazor mladeho kluka, nedavno jeste pubertaka, zvladnes precist (na webu, ktery nectes) s mnohem vetsim nadhledem a gracii. Honza v clanku predvedl uzasnou vyspelost a vysporadanost se svym hendikepem, se kterym umi cim dal lepe pracovat, to se Tobe, pedagogovi, rodici a trenerovi nepovedlo. Taky bych cekala, ze jako pedagog, rodic a trener si na pripravnem turnaji reprezentace poradis se 3-4 pubertaky lip nez tak, ze to negativni v tech detech zustane dalsi dva roky. A taky bych cekala, ze kdyz reknes, ze neco nectes, tak to opravdu nectes a ani nekomentujes, protoze tim akurat vyvracis svuj uvod celeho textu (zamerne nepisu, ze lzes).
Vážení přátelé petanque,
velmi jsem uvítal počin Ivo Michálka v podobě rozhovorů se zajímavými hráči a musím za sebe říci, že v případě všech uskutečněných rozhovorů se jednalo o skvělý výběr. Nadto je z toho patrné, že jak ten, kdo otázky klade, tak ti, kteří na ně odpovídají, mají petanque v srdci.
„HONZA VOREL“ – to jsou slova v nadpisu, která zaručují, že nebude nuda! Vskutku není. Honza je mladý kluk a díky bohu má emoce a přímočarost! To s věkem většinou ubývá, ale k mladým hráčům a sportovcům to prostě patří. Dokonce i vyjádření pocitu křivdy. Proč ne. Průšvih nastane, když se tato schopnost ztratí.
Pro toto píši?
Protože mě zarazila Honzova slova (cituji): Je mi jasné, že mi to pravděpodobně zavře dveře do reprezentace Espoirs (pokud už zavřené nejsou :D), ale je mi to jedno“.
V roce 2018 byl nejen podle mého názoru Honza jeden z nejlepších juniorů, fajn kluk, ale hlavně dravec, který měl oblékat „repre“ dres. Toť vše, ale je zde jedno velké ale! Mnoho sportovců pubertálního skončilo se sportem na základě pocitu křivdy, když přitom měli kvalitu, chuť a píli a přesto ji nebylo dopřáno zaslouženého cíle. Je věc trenéra, aby kvalitu, chuť a píli ocenil a podpořil, protože pokud tak neučiní, může sportovce zlomit. Za svůj život jsem poznal jako hráč hokeje mnoho trenérů, kteří až na jednu výjimku, stavěli hráče, kteří „než aby soupeř dal gól, tak radši chytili puk do huby“. Takový hráč byl v roce 2018 Honza Vorel jako junior, který by v „repre“ dresu chodil i spát, jak moc jej chtěl a také na to měl.
Honzo Vorle! Jestli máš petanque rád, hraj a rvi se o úspěch. (Pozn. Kdyby nebylo Jirky Froňka a mě, tak nevíš, co je Slavie).
Děkuji moc za podporu, ale to s tou Slavii je blbost😄. Já chodil na fotbal v době, ve kterém jsem ani netušil, co je vlastně petanque😂😜.
Oprava: ve které
Ahoj Honzo,
děkuji moc za vysvětlení, rozumím tomu, že máš velmi složitou situaci v rámci celé své redakční aktivity na stránkách pétanquer. Opět bych jen zopakoval, že v pasáži s mým jménem je uvedeno několik nepřesností a celé znění je vytržené z kontextu. Proč to tak byla napsáno,…..těžko soudit.
Jinak Honzíka mám rád, připomíná mi totiž některé mé svěřence a je s ním sranda, nicméně velmi mě mrzí některé věci, které jsou kolem něj a které v obecné rovině uvedu hned níže. Tím se dostávám ke druhé části mé kritiky a tou je pasáž, která dle mého zcela pokazila pěkný rozhovor. Škoda, že část textu sklouzla k něčemu, co bych označil pracovním názvem „líbí/nelíbí“ nebo „černá/bílá“. Uvedená pasáž ukázala to, co mě neskutečně štve v pétanque komunitě a co je obrovským problémem.
Honza je ještě mladý, stejně jsou mladí i jiní hráči. Nechejme je tedy hrát pétanque, podporujme je v kamarádství mezi sebou, ale neřešme s nimi naše dospělácké věci a problémy. Řešit s nimi veřejně výběr A nebo B (dobro/zlo), následně vše veřejně rozebírat a potom psát, že se jedná o názor mladíka (viz i cca 3 roky zpět na pétanqueru), to je dle mého názoru cesta do pekel, která se v budoucnu vymstí nám všem – viz můj komentář k patologickému prostředí. A úplný „průser“ pak je, když k tomu všemu připočteme určité navádění, zákazy ježdění na juniorské turnaje apod..
Veškeré výše popsané problémy mi silně připomínají situace, kdy mám v ředitelně rozvedené rodiče a společně s OSPODem (sociálka) řešíme vzdělání dětí, jelikož rodiče nejsou schopni se dohodnout, dělají si naschvály a štvou dítě proti sobě. O tom, kdo je obětí uvedeného patologického chování, nemusím nikomu psát.
Jen pro Tvoji informaci, i moji svěřenci byli několikrát kontaktováni jedinci, kteří se vyptávali, co si junioři myslí o některých trenérech apod.. Už na podzim 2018 jsem musel vynadat jedné tvoji spoluhráčce z klubu, která „hustila“ do tehdy 13-14 letých kluků. Bez dalšího komentáře nechám vysvětlení/omluvu jejího jednání: „Už i Robin pochopil, co je Hejl s Hnilicou zač. “
Závěrem chci konstatovat, že většina textu je moc pěkná. Obrovská škoda části, která z mého pohledu degradovala krásný a veselý článek-rozhovor.
PS.: Carina jsem prosím uvedl jako obecný příklad toho, že v ČR nemáme jen pár trenérů nebo juniorů, ale že existují i jiní.
Přeji všem pěkný konec podzimu,
JC
Zdavím, říkal jsem si, že to nechám plavat, ale už to opravdu nejde. Můžeš mi vysvětlit, co to zde píšeš? Je totiž krásně vidět, že mě vůbec neznáš. Kdyby ano, tak tohle nikdy nemůžeš napsat. Já bych nikdy po nikom nic neopakoval a na každou situaci si dělám vlastní názor. Krásně je to vidět třeba v politice. Tu sleduji už skoro 3 roky a řekl bych, že už o politice vím opravdu dost, ale tvrdit zde o mně v podstatě to, že jsem blbec, který nemá vlastní hlavu a názor? To mě opravdu uráží, protože pokud já nemám někoho rád, tak to jsou lidé, kteří jsou ovce a bojí se říci vlastní názor. Takže ti opět píši, že cokoli jsem za 6,5 let hraní petanque řekl, bylo mé z hlavy. Nechápu, jak zde můžeš napadat některé jedince z toho, že ovlivňují juniory. To je naprostý nesmysl. A pokud je někdo ovlivňuje, tak to dělají juniorům někde jinde. Moc dobře si pamatuji, jak na juniorech někdo mladým juniorům vyprávěl „to je Vorel, s tím se nebavte“ a mohl bych pokračovat, ale nechci být konkrétní. A porovnávat Petanquer s Rudém právem? To snad ani nemůžeš myslet vážně. Takže dle tvého přirovnání to lze brát tak, že jsou všichni lidé komunisté. To mě osobně velice uráží, protože komunisté jsou pro mě v politice největší zlo(společně s SPD). Tak se dostávám opět k tomu. Žijeme přeci ve svobodné době, ne? Ale máš pravdu, že pod taktovkou dvou komunistů v čele(Babiš a Zeman), si tím už také nejsem jistý. Ale pokud to opravdu tak je, tak v tom případě máme i svobodu slova. A když ty přirovnáš Petanquer k Rudému právu, tak proč já nemohu říci svůj názor na petanque situaci? Mám tě táke začít osočovat z toho, že co zde píšeš není z tvé hlavy? Ne, protože tohle bych já neudělal. Protože je potřeba o důležitých věcech diskutovat a ne se schovávat a utíkat před odpovědí, pokud má být nepříjemná. Je totiž potřeba řešit příjemné i méně příjemné věci. 🙂
Vorel Jan
Ahoj Kubo,
děkuji za komentář. Rozumím tomu, co píšeš, zároveň chápu, že ta citlivá pasáž může být vytržená z kontextu. Ale je to věc, kterou si musíš vyřešit s Honzou Vorlem a ne s Pétanquerem. Jak už jsem psal, jde o rozhovor, kde Ivo Michálek položil nějaké obecné otázky a Honza Vorel na ně nějakým způsobem odpověděl. My přece nemůžeme celý odstavec vyškrtnut nebo přepsat třeba nějak citlivěji a diplomatičtěji. To by pak byla cenzura a udělali bychom krok k tomu Rudému právu 🙂
A protože i Ivo Michálek, autor toho rozhovoru, cítil, že tato pasáž může být dost jednostranná, dopsal k tomu ten objektivizační komentář. Jsem přesvědčen, že to byl optimální způsob, jak neomezoval Honzovy názory, a zároveň nenechat celý rozhovor stočit k trochu vyhroceným reakcím, které si tu teď všichni (podle mě trochu zbytečně) vyměňujeme 🙂
To je za mě vše, víc k tomu nemám, co dodat 😉
Měj se hezky a snad někdy na viděnou na nějakém turnaji.
Honza M.
Ahoj,
V první řadě bych rád poděkoval redakci a ostatním hráčům, kteří přispívají svými články a reporty v průběhu celého roku a snaží se nám trochu zpříjemnit volné chvíle.
Nebudu zastírat, že když jsem dočetl rozhovor s Honzou, byl jsem na něj zprvu naštvaný. Měl jsem za to, že si kontroverzní pasáž o svých názorech na vedení ČAPEK a reprezentační nominace mohl nechat pro sebe. Že není v zájmu budoucího nejlepšího pražského oddílu, aby se dostal do řečí. Jako nejlepší klubový hráč* by přeci jen měl nějakým způsobem reprezentovat klub na venek.
Po nějaké době jsem byl upozorněn, Kubo, na tvůj komentář. Začal jsem znova přemýšlet a došel k názoru, že jsem rád, co Honzík řekl. On se vlastně zachoval podle toho, k čemu se ho snažíme vést. Jsme klub z pražské Ořechovky a leží tak na nás přeci jen o trochu větší odpovědnost dodržovat morální hodnoty, které prosazoval pan prezident Václav Havel.
To, že se Honza nebojí vyslovit svou pravdu, i přesto, že si je vědom následků, z něj v mých očích činí “velkého kluka” a to i přes to, že s ním v mnohém nesouhlasím.
V první řadě Honzovo jméno ve spojení s reprezentací nemá vůbec cenu zmiňovat. Honza má tuto cestu zavřenou už dávno. Jeho veřejně prezentované neshody z dřívější doby s některými členy KM a trenéry mu neumožňují působit v jakémkoliv výběru. Žádný trenér si s sebou nevezme – a ani nemůže vzít – hráče, u kterého hrozí, že ho absolutně nebude respektovat.
Také se s Honzou neshodneme ohledně jeho jednostranně ostré kritiky na hlavu šéfa organizace, Petra Stokláska a Pavlů Hejla a Hnilici. Osobně za nimi vidím i velké množství dobře odvedené práce, které si zaslouží pochvalu. Zlobit se ale na Honzu za to, že nahlas mluví o problémech okolo reprezentačních výběrů, prostě nemůžu.
Praktiky, kdy se do reprezentace berou rodinní příslušníci zainteresovaných lidí, kteří tam nemají co dělat, a vedení předstírá, že se to neděje, je prostě fakt, který nejde popřít a v mých očích to jinak dobře odvedené práci obrovsky škodí.
Tady bych si dovolil paralelu s českým fotbalem, na který tak rád odkazuji. Šéf českého fotbalu pan Malík měl místopředsedu jistého pana Berbra. Svého času to byl agent STB, o kterém se tvrdí, že léta vykonával nekalé praktiky, které poškozovaly český fotbal. Když na pana Berbra konečně došlo, pan Malík, který dál stojí v čele FAČR, má nervy prohlásit, že o praktikách pana Berbra tak nějak všichni věděli a že tedy mají všichni máslo na hlavě. Sorry jako, nemají. Jsem rád, že se pořád najdou lidi, kteří se nebojí vystoupit a říct i nepříjemné věci s vědomím, že je za to můžou ,,upálit´´.
Tím se dostávám k důvodům, které mě vedly k tomu napsat tento komentář. Odkazuješ se na svoji profesi kantora, dokonce dějepisáře, a přitom přirovnáváš redakci Pétanquera k Rudému právu. Kdybych byl členem redakce, asi by mě to dost urazilo. Nechci ti samozřejmě radit, ale asi by bylo dobré, kdyby sis v tomto směru doplnil vědomosti. Chápu, že si, stejně jako já, dobu Rudého práva nemůžeš pamatovat a mám pocit, že máš zřejmě trochu zkreslené informace. Rudé právo byl normalizační deník používaný režimem (tedy vládou a ÚV KSČ) pro šíření socialistické propagandy. V té době neexistoval prostor pro kritiku, pro odlišný názor. Strana všechno dělala skvěle a lidi měli držet hubu a krok. Je ironické, že totéž tady požaduješ od autorů článků.
Píšeš, že není žádoucí vytvářet v pétanque toxické prostředí, ale sám přitom napíšeš záměrně urážlivý komentář mířený na autory Pétanqueru, u kterého musíš očekávat reakci.
Musím také reagovat na tvoje legrační spekulace, že text není z Honzovy hlavy. Dovolím si zde doplnil diskuzi o interní informace z průběhu psaní rozhovoru, které jsem se dozvěděl: Ivoš zkoušel přesvědčit Honzu, aby pasáž vypustil, ale Honza na zveřejnění trval.
Prohlásit, že názor devatenáctiletého Honzy není z jeho hlavy, že byl Honza někým “radikalizovaný”, svědčí jedině o tom, že Honzu moc neznáš. Když si uvědomíš, že Honza píše o svojí osobní zkušenosti s reprezentací, nenapadlo tě, že v něm mohla zůstat určitá křivda (nechci spekulovat o jeho absenci v reprezentaci, jak jsem zmiňoval výše, Honza si zavřel dveře dávno) kvůli které má názory jaké má?
Správně říkáš, že věc není jen černobílá. To ale neznamená, že nebudeme na problémy upozorňovat a budeme předstírat, že je vše v pořádku, jen proto, abychom měli všichni dobrou náladu a nekazili si den.
Jsem rád, že žijeme v době, kdy člověk může veřejně vyjádřit svůj názor k čemuž Pétanque na rozdíl od Rudého práva skvěle slouží.
Nevím, jestli si to někdo uvědomil, ale rozhovor s Honzou vyšel na výročí 17. Listopadu. Je to mezinárodní den studentstva a zároveň výročí začátku sametové revoluce, která začala právě demonstrací studentů.
Tvůj komentář, kde píšeš o tom, že Honzík je mladý a proto ho máme nechat hrát a nestarat se o problémy, mi přijde v kontextu 17. listopadu úplně mimo.
Zajímavou shodou okolností jsi svůj komentář zveřejnil na den přesně k jednatřicátému výročí projevu soudruha Miroslava Štěpána, vedoucího tajemníka UV KSČ v roce 1989, který 23.11. při projevu v ČKD mluvil o tom, že “nikde na světě, v žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické, ani kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctileté děti rozhodovaly o tom, kdy má přijít prezident, nebo odejít, nebo kdo jím má být”. Dav stávkujících mu na to sborově odpověděl skandováním pokřiku, ,,nejsme děti´´.
Honza už taky není dítě a využil možnost, aby se podělil o svoje názory na to, co mu v pétanque vadí. Souhlasím s tebou, že nic není jen černé a bílé. Proto je potřeba, abychom spolu mluvili a zároveň si naslouchali. Teprve pak můžeme vytvořit něco jako vhodné prostředí pro hru.
Další věc, na kterou musím reagovat je část komentáře Veroniky, který mě zvedl ze židle a opravdu si myslím, že takovýchto výroků bychom se měli oprostit. Mám na mysli pasáž, kde Veronika pochybuje o Jakubovi jako o trenérovi.
Vím, že máš české občanství teprve krátce, tak ještě nemůžeš úplně všechno vědět. Ale o nás se ví, že co Čech, to trenér.
Jakub navíc splňuje i ostatní poměrně přísná kritéria. Zde si vypůjčím citaci z Wiki:
Trenér je odborně a pedagogicky vzdělaný tělovýchovný pracovník, který vede sportovcův tréninkový proces, přípravu na sportovní vystoupení i toto vystoupení samotné a spoluzodpovídá za dosažený výsledek.
Jakub všechno toto splňuje. Navíc přivedl k pétanqu na dvě desítky dětí (toto číslo odhaduji, možná jich je i více). V tomto ohledu se s Jakubem může srovnávat jen již zmíněný Carin a samozřejmě Vrchlabí.
Mohli bychom samozřejmě diskutovat, ačkoli to podle mě není moc vhodné, jestli je Jakub dobrý trenér, nebo špatný. Ale říci, že Jakub, nebo kdokoliv jiný, který se aktivně věnuje trénovaní a snaží se v tomto směru nějak rozvíjet, není trenér, je z mého pohledu sprostota.
Pokud bychom se přeci jen bavili o jeho kvalitě, já Jakuba například považuji za dobrého trenéra. I přesto, že se této činosti nevěnuje nijak závratně dlouho, juniory, které Jakub trénuje, již nějakou dobu můžeme potkávat na turnajích. Jako příklad uvedu Petra Bejšovce, který si svými dobrými výkony jasně říká o pozornost.
PS: Nikdy nepodceňuj Petra Fuksu. Jelikož jsou v Úněticích tenisové kurty, jsem si jistý, že by s ním šel trénink tenisu jistě domluvit. Mimochodem, je to pár dní, co jsem sledoval na YouTubu video o bojovém umění wing chun a zhruba po 10 minutách se tam bez předchozích upozornění či indicií objevil Petr.
To nejdůležitější jsem si nechal na závěr.
Mohl by mi laskavě někdo z redakce bolševického plátku Pétanquer vysvětlit, proč šéfredaktor Jan Michálek používá mojí fotku v medailonku?
Pokud se tímto podlým trikem snaží dodat vlastním komentářům větší důvěryhodnost, musím se proti tomu ostře ohradit.
Je-li záměrem pana Michálka mít na fotce pěkné tričko, doporučil bych kontaktovat Petra Fuksa. Dres, který mám na fotografii na sobě je značky MS a mám interní informace, že se chystá výprodej starších kousků, které již nejsou v katalogu a zůstaly skladem. Mám dojem, že tento dres by tam mohl být.
Ať je důvod tohoto zákeřného podvodu na čtenáře jakýkoliv, žádám o okamžitou nápravu. Byl bych opravdu nerad, aby si na mne pak kvůli tomu hráči ukazovali na turnajích prstem a říkali “hele, to je Honza Michálek z Brna”.
Žádám o okamžitou nápravu a omluvný článek. V opačném případě začnu používat fotku Honzy Michálka nejen na vlastních sociálních sítích, ale fotky využiji i k jiným reklamním účelům.
*) Definice “nejlepší hráč klubu patrně vychází z aktuálního žebříčku. Rád bych předeslal, že existují i jiná, daleko objektivnější kritéria – například jarní koronavirová anketa na sociálních sítích, nebo výsledky klubového přeboru Ořechovka Jaro Open.
Tome,
dvě věci:
1. občanství zatím nemám (díky covide a paralyzování úřadů)
2. na mém vyjádření, že Jakub pro mně není trenér trvám. Jediný, koho bych s klidným svědomím nazvala trenérem pétanque, je Petr Fuksa. Z mého pohledu je jediný, který ma zkušenosti, má odehráno, viděl toho dost a navíc má vzdělání, metodiku a celý jeho trénink ma systém. To je jediný člověk, kterého bych já tady nazvala trenérem, bez ohledu na to, že mně osobně se trénink nebo škola Petra a Clauda nelíbí, je to můj osobní názor a i v jiných sportech jsou různé přístupy/školy.
Že se Jakub věnuje dětem, nikdo nepopírá, je to skvělá práce. Stejně jako ve Vrchlabí (kde jsou ty výsledky až neuveřitelné). Ale moje vnímání slova trenér nesplňuje ani Jakub, ani Dan. Pro mně jsou trenéři Jean-Philippe Soricotti, Francois Grange, Florence Trellu, Patrick Dumusc…
Nicméně, jak jsem psala i v článku, všechna čest všem, co se věnují dětem nebo i nedětem v pétanque. Ale nemyslím si, že kdokoliv (krom Petra Fuksy) má právo, se tady ohánět slovy „já jsem trenér“.
Souhlasím s Tomem, že přirovnávat Pétanquer k Rudému právu je urážlivé, je to mimo a v daném kontextu to působí neobyčejně ironicky.
Ahoj Tomáši, s tou fotkou musím něco udělat, ale upřímně jsme zatím nepřišel na to, jak se tato chyba stala. Leč napravím, je pravda, že míchat Pražáka s Brňákem je krajně nebezpečné a mohlo by dojít k explozi 🙂
Ahoj Honzo, halo Vorel halo Vorel, tady Dzurik, tady Dzurik! To, ze mame pravo hovorit nase nazory, je pre mna to hlavne pravo, ktore nam November 1989 priniesol. Ty sa ich hovorit nebojis, a to si cenim. Nie si politik a nepotrebujes byt ani politicky korektny. Drzim ti palce a fandim ti. Obcasny radikalizovany senior Miso Dz.
Ahoj, děkuji moc za podporu. 🙂