Za pátým dílkem na pomyslném počítadle jsem tentokrát zamířil za roudnickým rodákem a zkušeným hráčem, kterého můžeme na turnajích potkávat docela často. Je to absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, milovník science fiction, kaktusů, jízdy na kole a pétanque. Také sběratel, vydavatel nebo ex-majitel nakladatelství s mnoha významnými oceněními. Oním mužem je Tomáš Jirkovský.

Kdybych měl pojmenovat několik lidí, kteří pétanque opravdu milují, Tomáš by byl jedním z nich. S totálním zaujetím pro hru ho můžeme pravidelně potkávat na turnajích od roku 2005. Usměvavého a kamarádského mezi zápasy a před turnajem, soustředěného a zcela vtaženého do hry během zápasů. S typickým copem hustých vlasů je nepřehlédnutelnou postavou. Tomáš je přesně tím typem hráče, který si samotné soutěžní zápasy skutečně užívá. I když ho na předních příčkách výsledkových listin najdeme jen velmi zřídka, znovu a znovu jde do boje se stejným zaujetím jako při svých začátcích. A přesně takové typy hráčů mám rád.

Za 16 let aktivní hráčské kariéry vybojoval Tomáš pouhá dvě vítězství z hlavních turnajů. Další dvě první místa vybojoval po boku svých spoluhráčů na doplňkovém turnaji, respektive regionálním kole MČR trojic. Páté prvenství si připsal na Přimrzlých koulích v Ořechu, toho roku turnaji nebodovaném. Tedy se dvěma oficiálními prvenstvími v hlavních turnajích zaujímá celkově 286. místo v historickém žebříčku. Jeho prvenství přišla po devíti letech. Na první místo v turnaji Rolava open v roce 2006 navázal Tomáš se svými spoluhráči v roce 2015 na turnaji VC pivovaru Litovel v brněnské čtvrti Slatina. Je jistou zajímavostí, že právě tento turnaj, tedy VC pivovaru Litovel, je jeho nejnavštěvovanějším vůbec. Zúčastnil se jej celkem třináctkrát.

Tomáš patří k těm hráčům, kteří často za turnaji cestují, i když si dosud (pokud mě záznamy neklamou) nenašel cestu na žádný turnaj konaný na severní Moravě. Nejdál se hráčsky dostal do Slavkova u Brna. S malou výjimkou, když coby kouč ženského týmu zavítal na MČR do Litovle. Leží tedy před ním jistá zajímavá výzva J Tomáš rád jezdí na turnaje s rozumnou dojezdovou vzdáleností a nerad spí někde mimo domov. Toto musel porušit při cestách na zahraniční turnaje, zejména Centrope Cup, kam se s přáteli rád vypravuje.

Tomášovým průměrným umístěním na turnajích je 34. místo a bodová hodnota deseti historicky nejvyšších výsledků je 3490 bodů. Nejvíce turnajů sehrál v letech 2006 a 2010, shodně 31 turnajů. Ovšem je potřeba vědět, že se poměrně často zúčastnil i doplňkových turnajů. Nejvýše v žebříčku Tomáše najdeme na konci roku 2014, kdy se vyškrábal na 52. místo. Jeho průměrné žebříčkové umístění pak odpovídá 105. místu.

Tome, kde a kdy jsi poprvé potkal pétanque? Jak vznikl váš klub a jak jste se dali dohromady? Proč právě Osika?

Registrovaným hráčem jsem od roku 2005. A nějakou dobu předtím – jak dlouho to bylo, to už si opravdu nevzpomínám, nejsem si jistý, zda rok či dva, jsem se k pétanque dostal. A váže se k tomu docela „veselá“ příhoda.

Mladší syn Jany Radoušové, se kterou již léta žiji, začal hrát na základní škole závodně házenou. A v házenkářském oddílu byla tradice předvánočního zápasu rodičů proti dětem. Takže jsme se pravidelně zúčastňovali.  A protože nejsem zrovna zastánce rychlého běhání, tak jsem se dobrovolně přihlásil za brankáře. Prvních pár let, když byly děti malé, to ještě docela šlo. Rodiče je v poli předběhli, i já v brance něco pochytal. Jenže jak děti rostly a trénovaly, tak při jednom předvánočním zápasu už nás bez problému uběhávaly, a hlavně, jejich střely začaly mít tu správnou razanci a sílu. Takže po pár zásazích míčem (a můžu říct, že rána házenkářským míčem docela bolí) jsem už raději uhýbal, než chytal a doslova šlo o život.

O přestávce jsem tedy prskal, že se nenechám zabít a že tohle rozhodně není sport pro mne. A slyšel to jiný tatínek, který, celý uřícený během, měl stejný názor. Dali jsme se do řeči a onen dotyčný vyslovil „kouzelné“ slovo pétanque. V tu dobu jsme s Janou tak zhruba věděli, že jde o francouzskou hru s koulemi – viz scéna v Četníkovi nebo i v jiných francouzských filmech. A oním zachráncem mého života byl Václav „Stáňa“ Mráz. Říkal, že v Plzni zakládá pétanquový klub a že nám dá vědět. A dal, na jaře příštího roku jsme už na antukovém volejbalovém hřišti zkoušeli první hody a seznamovali se s touto tak skvělou hrou. A proč Osika? To je dotaz pro Stáňu a Evu, my s Janou už přišli do klubu s tímto jménem.

Ivo: Tak snad nám to Eva nebo Standa prozradí 🙂

Mnozí hráči objevili pétanque v době, kdy měli za sebou zkušenost s jinými sporty, je to i tvůj případ? A který sport kromě pétanque nejvíc sleduješ?

Já nikdy žádný sport neprovozoval,  tedy ve smyslu závodním. Moje letmé seznámení s házenou se nedá brát jako něco aktivního. Jezdil jsem na kole, plavu, rád chodím, hlavně po Šumavě, ale jen v létě. Takže pétanque je můj první aktivní sport.

Ale pasivně mám rád hodně sportů. Tenis, fotbal, hokej, atletiku, formuli 1 a mnohé další. Ještě když jsem žil v Roudnici,  tak jsem začal v hokeji fandit Plzni.  V tu dobu byli  poslední  a tak trochu mi jich bylo líto. A v tu chvíli mi tedy rozhodně nenapadlo, že jednou v Plzni skončím a budu tam žít. O to je moje fandění jednodušší, i když nejsem žádným zuřivým fandou. Spíš přeji všem českým reprezentantům ve skoro každém sportu. A tam, kde ty nejlepší nemáme, musím si vystačit s konkurencí J Třeba ve formulích fandím Louisi Hamiltonovi, a to už od jeho vstupu do F1. A v tenisu mám rád Federera a Djokoviče. A stejně jako Honzíkovi Vorlovi mi nesedí sestry Williamsovy.

Ivo: Tady vidím oproti Honzovi Vorlovi ale změnu, Tomáš přál těm posledním a u Honzy mi přijde, že fandí vždy těm nejlepším.

Který český hráč nebo hráčka tě nejvíc zaujal(-a) svým projevem a herním stylem?

Vidím, Ivoši, že sis na mě vymyslel docela fajn otázky. Někoho napíšu, a zbytek „špičky” se pak na mě bude dívat skrz prsty. Ale vážně, zkusím tedy odpovědět. Ale rozdělím si to a nebudu jmenovat jen jednoho.

Začnu u jednotlivců –  Verča Slobodová, Kuba Konšel,  Petr Vavrovič ml.,  Kateřina Froňková a Tomáš Michálek. Každý z nich má něco, co je jedinečné. Verča z mého pohledu moc dobře střílí a líbí se mi její cílevědomost ve hře. Kuba je podle mě asi nejkomplexnější hráč u nás. Umí skvěle střílet i plasovat a hlavně se na hřišti umí příkladně chovat. Hra Petra, Kačky i Tomáše působí elegantně.  My, kteří jsme sami začínali a naučili se  petanque každý svým nějakým stylem, tak se na ně  rádi díváme, hra v jejich podání působí  lehce, přirozeně. Navíc na to, co umějí, jsou skromní a na hřišti příjemní. Tomáš i Péťa mi kromě toho přijdou jako takoví petanqueoví gentlemani, ti když řeknou, že koule je blíž, tak jim prostě věřím. A abych nezapomněl na Kačku – hrát proti takové soupeřce je  příjemné, i když člověk prohraje 🙂

A potom se mně líbí stabilní dvojice, hrající poměrně dost spolu:  Markéta Palicová + Vojta Lukáš a Jindra Kauca + Petr Fuksa. Na nich je vidět, že jsou sehraní a že jim to prostě jde.

Ivo: Myslím, že nikdo nejen ze “špičky” nebude a ani nemůže koukat přes prsty za subjektivní názor zkušeného hráče. Plně souhlasím s tím, že dobře zvolená a fungující dvojice je pro výsledek velmi důležitá. Nejen herně, ale i lidsky, typologicky.

Který zápas ve své kariéře považuješ za nejlepší a na který je pro změnu nejlépe zapomenout?

Zápasy, na které moc rád vzpomínám, mám tři.

První je z velmi raných dob mého účinkování v pétanque. Hrál jsem s Evou Mrázovou na turnaji v Lokti. Myslím, že to byl náš jeden z prvních, ne-li úplně první žebříčkový turnaj, kde jsme se setkali s hráči, kteří to už hráli, z našeho tehdejšího pohledu, téměř jako „profíci”.  Hrály se skupiny a my nastoupili proti Věře Vokrouhlíkové a Hedě Hlaváčkové. Hrálo se na poměrně tvrdých cestičkách, takže docela kutálivý pétanque. Soupeřky hrály dobře, myslím, že vedly, až přišla jedna hra. Nám s Evou většina koulí odjela dozadu za košonek, vypadalo to, že je rozhodnuto. Ale pak se Evě podařilo odvést košonek dozadu a rázem naše zahozené koule bodovaly. Už si úplně přesně nepamatuju, zda jsme udělali pětku nebo šestku, ale vím, že soupeřky z toho rozhodně nebyly nadšené a jejich frustrace vedla k tomu, že jsme vyhráli. A postoupili do ko-čka. Pro nás úžasný úspěch!

Druhý je z mé jediné vyhrané prestige  –  VC  pivovaru Litovel v Brně-Slatině v roce 2015. Hrál jsem s Jiřkou a Milanem Demčíkovými, ale nejde o finále, ale o zápas proti Mírovi Řehořovi, Jardovi Felčárkovi a Zdeňkovi Šedivému. Myslím, že to bylo semifinále. Zápas to byl velmi vyrovnaný, ale nám se ten den hrálo moc dobře a hlavně já, nestřelec, byl v jednom náhozu „donucen” střílet… A povedlo se, sice s notnou dávkou štěstí, ale byla z toho trojka, pokud si dobře pamatuju. A od té doby mi to Míra občas předhazuje… samozřejmě v dobrém, jak jinak!

A třetí s Lenkou a Leošem Krejčínovými na loňském Centrope v Maďarsku.  Byl to zápas o postup mezi poslední čtyři proti Slovincům. Myslím, že nás v základní části porazili (nebo možná jiní Slovinci) a já měl pocit, že nás nepovažují za zrovna zásadní soupeře. Ale přes vyrovnaný průběh jsme zvládli koncovku a postoupili. A tento zápas mi utkvěl v paměti i pro „incident“ s rozhodčím. Při jednom náhozu došlo ke sporné situaci. Po chvíli dohadování jsme si to se Slovinci vysvětlili, oba týmy souhlasily a chtěli jsme pokračovat ve hře. Ale sledoval nás italský rozhodčí a rezolutně prohlásil, že tak, jak jsme se dohodli, to je špatně, nařídil, jak je to dobře a bylo. Musím říct, že v tu chvíli jsme na něj s údivem hleděli jak my, tak Slovinci a nikdo jsme nechápali, proč nám zasahuje do hry, když jsme se domluvili a oba týmy souhlasily. Jak je vidět, pravidla se nečtou a nepamatují dopodrobna nejen u nás, ale i jinde.

A nepovedené zápasy? Těch je samozřejmě spousta, ale snažím se – jak během turnaje, tak i potom – si je nepřipouštět. Samozřejmě nechci opakovat chyby, které jsem v nich udělal,  snažím si je zapamatovat, ale klidně v turnaji překousnu kanára, když následuje po špatné hře nebo podobně, a snažím se to hodit za hlavu a dál hrát co nejlépe.

Ivo: Je skvělé, jak si umíme pamatovat do detailů různé situace. Je z toho patrno, že máme pétanque opravdu rádi. Incident s protihráči, potažmo s rozhodčími není ničím výjimečným, zejména v zahraničí. Mnozí hráči by mohli vyprávět. Napadá mě třeba příklad Miroslava Neorala z Litovle na Centrope v Maďarsku, který hodně přispěl k tomu, že Mirek přestal hrát. Často to může pramenit jen z nepochopení komunikace či odlišné mentality.

Ale jsou i situace, kdy se setkáte s pokusy o švindl. Vzpomínám si v souvislosti s Tomášem na jeden jeho zápas právě proti maďarskému týmu na turnaji Vars Cup. Dlouho jsem ho neviděl tak rozčíleného a rozhozeného. Patrně cítil křivdu a těžce se s ní vyrovnával, protože něco takového prostě v tomto prostředí nečekáte. Vím, o čem to je, mám to hodně podobné.

Když bys měl tu možnost něco v českém pétanque změnit, co by to bylo? K čemu máš největší výhrady?

Skvělá otázka, ale mám obavu, že tady se rozepíšu asi víc, než se ti, Ivoši, bude líbit. A doufám, že u něčeho podpořím již probíhající diskuzi a u něčeho ji možná vyvolám.

Začnu, z mého pohledu, tím relativně „jednodušším”. Mistrovství republiky trojic a  dohrávání dlouho v noci. Zde bych se jednoznačně přikláněl k návratu k dřívějšímu systému kvalifikací a finálového turnaje pro 32 nejlepších trojic. Hrálo se tak do roku 2011 a nebyl s tím žádný problém. A menší počet týmů ve finále by umožňoval hrát MČR trojic na více místech.  A už slyším argument, že není dost termínů. To je sice pravda, ale de facto by to bylo stejné, protože jeden termín by sice zabraly kvalifikace, ale zase by se uvolnilo místo pro případné regionály v době konání finálového turnaje.

Ivo: Zde musím jako člen STK pověřený přípravou termínové listiny podotknout, že to opravdu tak jednoduché není. Musíme do relativně krátkého příznivého období vtěsnat všechny mistrovské turnaje, kvalifikace, tradiční turnaje a klubovou soutěž. Navíc jsou zde turnaje Centrope, které se stávají dvoudenními a ustupují ze zažité tradice termínového rozložení. Do toho jsou ve hře různé šampionáty. Možná se k tomuto systému, který Tomáš zmiňuje, můžeme zase vrátit, ale potom se nevyhneme hraní o sobotách i nedělích.

Na to hned navážu turnajovými dohrávkami po skupinách. Už v okamžiku zavedení jsem byl zásadně proti. Kamarádi v Osice si ze mě léta utahovali, že chci každý turnaj hrát až do konce. A měli pravdu. Když už jsem byl na turnaji, tak jsem si chtěl zahrát. A úplně nejlepší bylo, když se mohlo hrát o něco. Tak jako bývaly B-turnaje neboli doprovodné turnaje. Když to člověku ten den nešlo a nepostoupil mezi 16ku nebo 32ku nejlepších a povětšinou stejně na spoluhráče, které v autě vezl, čekal, tak bylo fajn si zahrát „nový” turnaj, kde si člověk mohl trochu vylepšit náladu – někdy.

Dohrávky ve skupinách po čtyřech se zavedly s tím, že si ti, kteří nepostoupí, budou moci zahrát, klidně i s těmi „lepšími”, když také třeba nepostoupí. Jenže opak je pravdou. Pokud některý z  „lepších” hráčů spadne do dohrávek, tak velmi často odjíždí nebo je nechce hrát – plně chápu, ale tím pak dohrávky ztrácejí smysl. A bodový rozdíl mezi čtyřmi místy je zanedbatelný – takže ani tohle není argument. Prostě by bylo lepší zase hrát B-turnaj, třeba o nějakou věcnou cenu nebo určit symbolické startovné a hrát o ně. To už záleží na fantazii toho kterého pořadatele. Bylo by s tím trochu víc práce, ale určitě by se dal najít systém, kdy by to pro pořadatele nebylo tak hrozné.

Ivo: V poslední době si můžete všimnout, že nám z různých důvodů ubývá míst, kde se hrají turnaje a take nám ubývá ochotných pořadatelů. Staré zkušené gardě pomalu dochází síly a noví ochotní mladí pořadatelé plni sil a elánu jaksi schází. Jen namátkou – Slavkov, Vojnův Městec, Karlovy Vary,  Slatina, Daňkovice, Litovel  a další. Uspořádání doplňkových, nebo chceme-li béčkových turnajů vyžaduje od pořadatelů vyšší úsilí, jsou větší nároky na organizaci a často se stává, že doprovodný turnaj svou délkou předčí ten hlavní. Nemám nic proti doprovodným turnajům, naopak. Ale musí k tomu být vůle, možnosti a síla organizátorů.

Třetí věcí je bodování turnajů –  otázka síly hráče. Myslím si, že by se mělo změnit přidělování síly hráče. Podle tabulky v klasifikačním řádu Čapka se síla hráče uděluje pouze podle počtu hráčů v daném turnaji. A to, myslím, není zcela správné. Navrhoval bych zavést něco podobného, jako jsou bonusové body v přidělování bodů do žebříčku. Vždyť určitě je rozdíl vyhrát mistrovství republiky, Vars cup, nebo regionál.

Tabulka podle počtu hráčů je fajn, protože umožní ohodnotit kvalitu regionálu – turnaj s dobrou pověstí =  hodně účastníků (pokud to jde) =  velká síla hráče. To je v pořádku. Ale podle mne není v pořádku, když vítěz regionálu o 64 týmech obdrží stejnou sílu hráče jako vítěz prestige či superprestige, tedy 6.  Nebo dokonce mistrovství republiky. Představme si situaci, kdy by na tomto turnaji bylo jen 32 týmů, tak by vítěz měl sílu jen 5. A to je zcela jistě špatně. Takže proč neudělovat bonusy i v síle hráče? Např. MČR a superprestige – vítěz +4, Centrope +4-5, prestige +3. Čísla jsou samozřejmě věcí diskuze a dohody.

A  poslední věc, kterou bych změnil: přidělování bodů, pokud se nedohrává pořadí, např. o 9-16. místo. Už dlouho si myslím, a z rozhovorů i s dalšími hráči soudím, že nejde pouze o můj názor, že by bylo dobré změnit metodiku udělování bodů při „nedohrávce”. Např. o 9. – 16. místo se body udělují jako za 16. místo.  Při pohledu na tabulku z turnaje je to jasné. Jeden příklad za všechny:  letošní prestige  Château Hrochův Týnec 9-16. – 249.290 bodů  a   17. – 244,576 bodů.  Dostat se do 16ky na turnaji, kde je 67 týmů, už přece něco znamená, ale bodově to není nijak ohodnoceno. Tak udělujme body ne za 16. místo, ale třeba za 12 – to je víceméně uprostřed. A totéž se týká i případných „nedohrávek” vyšších, tedy 5-8 místo. Tady se udělují body za 8. místo, dávejme za 6. místo.

Ivo: O těchto bodech  se budeme bavit na schůzce STK, přednesu je jako návrh.

Kdybys byl na postu reprezentačního trenéra a měl volnou ruku, jakou čtveřici mužů a žen bys vybral?

Protože  už hraju nějaký ten pátek, tak vím, že pro každý tým je zásadní vnitřní chemie, jak si vzájemně jednotliví hráči „sednou”, jak jsou schopni spolu vyjít, pomoci si, podržet se.

Ale dobře, když bych nehleděl na vnitřní chemii, tak tady jsou muži:  Petr Vavrovič ml., Jakub Košel, Jinřich Kauca, Tomáš Michálek.

A ženy –  Kateřina Froňková, Sylva Mrázková, Verča Slobodová a Alice Hančová.

Ale pokud je chemie týmu důležitá u mužů, u žen je to ještě o trochu víc. Tady neodolám a ohřeju si i „svou” polívčičku. Podívejme se na tým Jana Krpcová, Lenka Svobodová a Jana Radoušová. Po prvním ne zcela optimálním turnaji v Číně se rok poté na mistrovství Evropy ve Francii představily v dost dobré formě, alespoň v základní fázi (a zde je podle mě skvěle doplnila Jana Konečná).

Když to shrnu: u obou repre bych nechtěl být trenérem, protože prostě nejde vzít nejlepší hráče podle žebříčku a myslet si, že mám skvělý tým.

Ivo: Souhlas. Vnitřní chemie týmu je velmi důležitá.

Zasmál ses hodně někdy při pétanque, a když ano, tak čemu? A co tě kdy nejvíc naštvalo?

To jsi mne docela zaskočil. Asi někdy určitě ano, ale nepamatuji si to. Vím jenom, že se během hry snažím moc nesmát, aby si to soupeř nevykládal, že se směju jemu. A občas se musím zasmát sám sobě, když se mi „povede” nějaká opravdu „dobrá” koule.

Momentů, kdy jsem se naštval, určitě bylo víc. Opět – na svou špatnou hru, ale pak z duše nesnáším situaci na natěsnaných hřištích, když hráči na vedlejších hřištích nedávají pozor a klidně si stoupnou na tu stranu, kde my máme košonek poblíž lajny. Prostě pochodování po hřišti. Vím, že to sám také občas  udělám, ale snažím se opravdu dost hlídat a nepřekážet jak soupeři, tak i ostatním na vedlejších hřištích.

Obecně bych sem napsal, že i přes to, že chceme každý vyhrát, tak bychom se k sobě měli chovat ohleduplně a dodržovat fair play.

Ivo: Moc hezky napsáno, umět se zasmát sám sobě a vůbec přiznat třeba svou vlastní chybu je znakem vyspělosti.

Kolik korun odhadem investuješ ročně do pétanque?

Vždycky jsem odhadoval, že relativně dost, ale raději jsem to nepočítal. Až teď jsi mě „donutil“ to udělat. Takže pro zajímavost jsem vzal rok 2019, kdy bylo ještě vše normální. Byl jsem zhruba na 20 turnajích, kde jsem za startovné zaplatil necelých 6 000 Kč. Najezdil jsem zhruba 10 000 kilometrů, což je nějakých 15 000 Kč za benzín – když to jde, jede nás v autě více a o náklady na benzín se dělíme. Něco za jídlo a pak na Centrope turnajích v cizině ubytování a jídlo, takže loňský rok to bylo zhruba 25 000 – 27 000 Kč.

Ivo: Pétanque patří k těm levnějším sportům, oproti třeba tenisu, hokeji, sjezdovému lyžování nebo takovému vysokohorskému lezení. Ale jak vidno na příkladu, úplně zdarma taky není. Hraje-li pétanque celá rodina a chtějí se účastnit většiny turnajů, částky se násobí a rostou. A s cestami do zahraničí se vše ještě násobí.

Kdo je tvůj nejoblíbenější spoluhráč? A kdo nejméně oblíbený protihráč?

Nejoblíbenější spoluhráč:

• ve dvojicích – Jarda Felčárek, Jirka Šipr, Pavel Mazúr,
• ve trojicích – Lenka a Leoš Krejčínovi,  Jirka Šipr a Karel Mrlina a Pepa Kamaryt s Ivanou Dlouhou.

Nejméně oblíbený protihráč:  všichni lepší než já nebo než tým, v kterém právě jsem.

Ale opět vážně – vzhledem k tomu, že hlavně plasuji, tak nemám rád střelce, to je jasné. Zvlášť když střílejí na káro. To pak mohu plasovat, jak chci dobře, a oni jsou stejně blíž.

Ivo: Jeden nejmenovaný hráč kdysi pravil, že sebelepší střelec nikdy nemůže prohrát s bezchybným plasérem 🙂

Čeho bys chtěl v pétanque dosáhnout?

Znovu uspět na nějakém Centrope. Loňské čtvrté místo v Maďarsku bylo fajn, ale přece jen byla o něco menší konkurence než na ostatních. A zcela jistě vyhrát ještě nějaký turnaj, jak jinak. A možná, kdyby to šlo, tak pomoct českému petanque jako takovému.

Ivo: Myslím, že český pétanque rád přivítá ochotné a schopné lidi. Popřemýšlej, Tome, v jaké oblasti by to mělo či mohlo být.

Co ti pétanque přináší, proč ho hraješ?

Přináší mi pohyb na čerstvém vzduchu, soutěžení a setkávání se spoustou různě zajímavých lidí.

A od té doby, co hraji pétanque, jsem poněkud smířlivější k profesionálním sportovcům a jejich výsledkům. Pochopil jsem, že jsou dny, kdy jde všechno samo, kdy každá koule skončí tam, kde má, a pak jsou dny, kdy se snažíte a vaše hra vypadá, jako byste to hráli poprvé. A čím víc se snažíte, tím je to horší.

S kým by sis rád zahrál turnaj ? A který turnaj bys rád vyhrál?

Pokud bych chtěl dosáhnout co nejlepšího umístění, tak s nějakým dobrým střelcem. A rád bych vyhrál nějaký turnaj ve Vědomicích. Jako rodilý Roudničák mám k místnímu klubu trochu jiný vztah. Vždyť jsem díky pétanque zjistil, že moje máma se v těhotenství  poznala s paní Pillerovou. Když se spolu bavily o jménech pro očekávané děti, tak paní Pillerová řekla, že pokud to bude syn, bude se jmenovat Tomáš.  A mé mámě se to líbilo, takže i já jsem Tomáš.

Ivo: Ano svět, nejen ten pétanquový, je ve své podstatě malý 🙂

Odhadneš, kolik jsi sehrál žebříčkových turnajů a kdo je tvůj nejčastější spoluhráč?

Vzhledem k tomu, že jsem registrovaným hráčem od roku 2005 a zpočátku jsme jako oddíl moc na turnaje nejezdili, tak můj odhad činí cca 300 žebříčkových turnajů. A nejčastější spoluhráč? Těžká otázka – tipoval bych Jardu Felčárka nebo Míru Janíka a z klubu Milana Špitálského a asi Janu Radoušovou.

Ivo: Od roku 2005 Tomáš sehrál celkem 387 žebříčkových turnajů. Za celou svoji kariéru vystřídal celkem 64 spoluhráčů. Z velké většiny se jednalo o členy PK Osika, tedy svého domovského klubu. Nejvíce turnajů sehrál po boku Jany Radoušové, a to 125. 35x hrál s Milanem Špitálským a 31x s Evou Mrázovou. 31 turnajů sehrál Tomáš také s Jaroslavem Felčárkem z klubu Frapeco. Svá prvenství mohl oslavit s Janou Radoušovou a Václavem Mrázem v roce 2006 a s manžely Demčíkovými v roce 2016.