Narodil se v Gottwaldově a mládí poté prožil v blízké vísce Spytihněv. V rané dospělosti zamířil na studia matematiky a fyziky do Opavy, kde později pracoval v prodejně nábytku. Posléze jeho kroky zamířily pracovně do Průhonic, aby se po čase přesunul do Brna a zároveň ve svém rodném městě, které mezitím změnilo název na Zlín, vystudoval sociální pedagogiku.

Kavárník, barman, prodejce nábytku, číšník, poštovní doručovatel a v současné době pracovník příspěvkové organizace magistrátu města Brna v sociální sféře. Milovník zimních sportů, horské turistiky, cestování do exotických zemí, hry na klavír, jógy, fanoušek divadla včetně opery, příznivce tvorby Bohdana Slámy, obdivovatel sci-fi filmů z marvelovské řady, děl Saint-Exupéryho a Johannese Maria Simmela, starých českých černobílých filmů a pohádek, otec dvou dětí, aktivní hráč stolního tenisu i samozřejmě pétanque.

Ona nevídaná rozsáhlá šíře zájmů snad od dob velikána Járy Da Cimrmana zdobí hráče brněnského klubu PCBD Petra Janíka. Jestli o někom můžeme říci, že je to pohodář a prima parťák do týmu, tak je to právě Petr. Klidný, tichý, rozvážný, se smyslem pro humor. Velmi spolehlivý a skvělý plasér, hodný a citlivý člověk. A právě Petr se stal dalším, v pořadí již sedmým respondentem, kterému jsem položil třináct otázek.

Petře, kdo a kdy tě k pétanque přivedl a kdo má největší zásluhu na tom, že tě můžeme potkávat na turnajích jako aktivního hráče?

Moje cesta k pétanque začala asi v roce 2007, možná 2008. Úplně přesně si nevybavuji rok, ale prvotní rozhodující vliv měli pracovníci knihkupectví Academia, kde jsem pracoval na pozici „kavárníka“ ve zdejší literární kavárně – hodně mě bavil ten název pracovní pozice, když jsem podepisoval pracovní smlouvu, a tak se ze mě stal kavárenský povaleč 🙂 .

Část pracovního kolektivu chodívala hrát pro mě v té době něco jako „kuličky pro dospělé“, o pétanque jako takovém jsem neměl ani ponětí. Hrávali třetí ligu Brněnského pétanque poháru (BPP), my s ostatními kolegy jim občas chodili do Lužánek, popřípadě Husovic fandit. Samozřejmě jsme také zkoušeli házet a hrát mezi sebou. Slovo dalo slovo a v další sezóně už jsme se zbývajícími kolegy přihlásili do BPP taky a prozatím jsme tam dodnes, i když v poněkud jiné sestavě a vzhledem k vzrůstajícímu věku a stoupajícím zdravotním potížím některých členů nevím, zda se budeme účastnit i ročníků příštích. Tímto způsobem jsem vstoupil na území brněnského pétanque.

Postupně jsem se začal účastnit různých místních oblastních turnajů v Tišnově, v Šerkovicích, Knínicích a poznával tak lidi i prostředí kolem pétanque. Co se týká aktivity v ČAPEK, nelze přesně říct konkrétní osobu – je jich určitě víc, které přispěli k tomu, že jsem se zaregistroval. Myslím, že rozhodující význam pro mě měla návštěva valšovického areálu a celková atmosféra v místním klubu při regionálním turnaji. Tehdy se mě Zbyněk Jakeš ptal, proč se v některém z brněnských klubů nezaregistruji a vysvětloval mi, jak to vlastně funguje. Takže po nějaké době i díky tomu, že jsem se přestěhoval poblíž městské části Brno Slatina, jsem se ucházel o členství v místním klubu Slope Brno. Několik let jsem zde působil a získával zde nejen petangové zkušenosti, ale i mnoho spoluhráčů a současných petangových kamarádů.

Ivo: Takže děkujeme tímto do Valšovic a zdravím Zbyňka Jakeše. Vůbec se Petrovi nedivím, že ho atmosféra valšovického turnaje zaujala a nadchla. Krásný areál na pokraji lesa v hezké krajině poblíž lázní Teplice nad Bečvou. Pověstná je valšovická pohostinnost v čele s tradičním zvěřinovým guláškem. Je jen na škodu, že se dosud ve Valšovicích nerozhodli pro pořádání některého z turnajů kategorie MČR, což by si tento krásný areál zasloužil.

Mnozí registrovaní hráči jsou zároveň účastníky místních regionálních soutěží. V Brně je to Brněnský pétanque pohár s bohatou tradicí. Jsi členem třetiligového týmu PLUMS. V čem vidíš přínos těchto soutěží a jaký je pro tebe rozdíl hrát amatérskou ligu a turnaje pro registrované hráče?

Pro mě osobně jsou utkání BPP zejména místem, kde potkávám bývalé kolegy a další přátele, kteří rádi hrají pétanque. Vzhledem k tomu, že nemáme moc jiných možností, kde se setkat, hodně z nás změnilo práci, někteří jsou již ve věku, kdy si mohou užívat seniorský odpočinek – potkáváme se hlavně při pétanque.

Název PLUMS´ jsme tehdy volili podle členů rodiny (Švestkových), z nichž tři byli součástí našeho týmu a jsou dodnes, ale protože jsme nechtěli být spojováni s bezpečnostními orgány ČR, kterým se občas švestky říká, zvolili jsme anglický překlad. Celé ty roky kolísáme mezi 3. a 4. ligou – myslím, že větší ambice jako tým rozhodně nemáme.

Brněnský pohár vnímám jako super záležitost a chci organizátorům poděkovat, že ho drží a každým rokem pořádají. Přínos vidím zejména v tom, že se na mnoha místech v Brně i okolí pétanque zviditelňuje. Účastníci BPP se blíže a lépe seznámí s pravidly, získávají při zápasech mnoho zkušeností, potkávají hráče různých úrovní a poznávají prostředí pétanque obecně. V hodně případech se z hráčů BPP rekrutují hráči klubů nebo si vlastní klub založí, podobně jako kamarádi z brněnských Řečkovic a Medlánek.

Ivo: Dlouhodobé regionální soutěže, které oslovují neregistrované hráče z různých sfér a oblastí mají své kouzlo a také důležitost. Spousta dnes registrovaných hráčů vzešla právě z podobných soutěží. Brněnský pétanque pohár byl jedním z prvních. Už v roce 2001 liga odstartovala se 16 týmy. Každoročně se ho aktivně účastí mnoho žen, mužů i dětí, jen do letošního ročníku v Brně nastoupilo 327 hráček a hráčů v 5 ligách. Dnes se podobné akce konají na mnoha místech republiky a to je jen dobře. Pražský pohár, Olomoucký pohár, Polabská liga a další. V zimním období UBU liga v Úněticích, Zimní liga v Brně a další . Všechny tyto soutěže přispívají k propagaci pétanque směrem k široké veřejnosti.

Jsi znám nejen jako skvělý plasér se stabilní výkonností, ale také jako pohodový spoluhráč a optimální parťák. Kdo je naopak tím optimálním parťákem pro tebe? S kým se ti dosud hrálo v týmu nejlépe a s kým by sis chtěl zahrát?

Díky za pochvalu, Ivo, ale musím přiznat, že v zápasech proti Tobě nebo Tvým týmům se mi nikdy plasovat příliš dobře nedaří :).

Optimální parťák? To je pro mě ten spoluhráč, který hraje rozvážně, s klidem a týmově. Snaží se o vylepšení situace v náhozu ve prospěch týmu nebo postaví kouli tak, aby zabránil soupeři v získání mnoha bodů, pokud samozřejmě nedohazuje body pro náš tým 🙂

To se ne při každém náhozu vždycky vydaří. Pak nastávají chvíle napětí, kdy je třeba, aby optimální parťák moc nevyváděl, udržel nervy na uzdě a nepřinášel do týmu nervozitu nebo negativní náladu. I když se koule nebo celý nához nezdaří, je třeba zachovat klidnou hlavu a snažit se dál otočit situaci ve prospěch týmu. Výhra v zápase je cílem všech zúčastněných, ale může vyhrát jen jeden tým.

Optimálním pétanque parťákem je pro mě Regina Přikrylová. Spolu jsme odehráli spoustu turnajů, ale bylo vždy těžké najít volný termín, protože Regina pracovala hodně o víkendech a stará se o rodinu. V poslední době ji však hodně trápí zdravotní problémy a na turnaje poblíž Brna se mnou jezdí můj partner životní – Dušan Kočí. Věřím tomu, že Regina se brzy uzdraví a zase spolu budeme mít možnost víc hrát. Hrát spolu nás hodně baví a mnohdy nemusíme ani říkat, co chceme koulí zahrát. Přestože jsme mnohokrát prohráli, což se stávalo často a naše umístění nebyla excelentní, nikdy nedošlo na výtky, co kdo dělal špatně nebo měl udělat jinak, zkrátka užíváme petangové dny :).

Rád hraju se spoluhráči, kteří jsou v pohodě, nepřináší do hry nervozitu a nevyvolávají jakékoliv konflikty v týmu, ani se soupeřem. Podle mého názoru je to úplně zbytečné a nevede to nikam, jen to znepříjemňuje zápas a někdy taková hádka znepříjemní i celý den. Jsem zastánce ustálených týmů, jak ve dvojici, tak ve trojici – protože pokud se hráči znají, ví co od sebe vzájemně čekat a to je obrovská herní výhoda. Nicméně najít stabilní tým, který absolvuje celou sezónu je asi nemožné. Každý má osobní záležitosti, rodinné, pracovní a další povinnosti, které tým vždycky z nějakého důvodu dokáží po čase rozdělit. U dvojic je najít parťáka jednodušší. Dřív jsem se snažil alespoň držet to, že pokud jsme hráli v týmu minulou sezónu, tak v následující sezóně byla sestava jasná. Bohužel zkušenost, že mi někdy i den před turnajem oznámí některý ze spoluhráčů to, že nejede, byla pro mě školou a dnes už pravidlo budoucí sezóny v mnoha případech nedodržuji.

Byl jsem členem mnoha týmů a z těch stálejších určitě musím zmínit Jirku Garguláka a Silvii Horákovou, Martinu Gazdovou a Ivana Hrbáčka, s nimiž jsem odehrál možná i víc než desítku turnajů trojic, v dnešní době se však účastní turnajů velmi sporadicky, pokud vůbec. Několik posledních sezón jsem hrál pár turnajů s různými parťáky (manželé Chmelařovi, manželé Horákovi, Dušan Kočí, František Harašta, Vojta Horčica, Jarmila Rylichová, Erika a Milan Haškovi,  Jarmila Kalábová, Igor Hrotík, Jarda Hvížď, Honza Mikel, Marek Olšár, Jirka Ulmann, Martin Skopal, Lenka Svobodová, Jirka Gratcl, Jarka Dvořáková, Jakub Cimala, Milan Zajdák, Luboš Šlapanský, Broňa Urbanová, Radim Nagy, Kateřina, Kateřina Vedralová, Blanka Froňková, Juraj Adler a další bezva parťáci – nevzpomenu si na všechny). Určitě ale musím zmínit juniorské hráče Davida Hanáka a Petra Bejšovce. Rostou nejen fyzicky, ale i jejich výkony se každou sezónu posunují nahoru. Pokud u pétanque vydrží, budou v dospělosti skvělými hráči.

Velmi rád bych si zahrál ve trojici s Janou a Petrem Lukášovými – jsou to moji oblíbení petangoví kamarádi, vždycky je na turnaji rád potkávám, stejně jako Markétu a Vojtu a celé rodině vždycky moc fandím. Dokonce už jsme byli na letošní sezónu domluveni, ale virové onemocnění a následné opatření vlády nám v tom zabránilo a celou petangovou sezónu hodně špatným způsobem zvrátilo. Podobné to bylo i u týmu David Bačo a Marek Olšár a poměrně dlouho se snažíme domluvit i s Láďou Matuškou a Martinem Skopalem… snad bude příští rok veselejší, vyjde to a najdeme společný turnajový termín)

V týmu ale vítám každého, kdo příliš nevyvádí z nevydařeného hodu, je schopný sledovat hru a udržuje tým v pohodě. Mnohdy vynikající hráči nejsou zárukou petangové pohody v týmu, lidi si musí jakýmsi zvláštním způsobem „sednout“.

Ivo: Tady nám Petr vyjmenoval skoro všechny své dosavadní spoluhráče. To jen dokazuje  jeho adaptabilitu. My, kteří Petra dobře známe, víme, jakou pohodovou atmosféru umí vytvořit. A s ním v týmu si spoluhráč zápas nebo turnaj užije. Je ale potřeba zmínit, že v závěrečných kolech velkých a důležitých turnajů musí hráči, chtějící uspět, vytáhnout ze sebe i určitou nadstavbu. Bojovnost, emoce, soustředěnost a další atributy. V této fázi turnaje už jde o boj a tam už tým s úplnou pohodovostí většinou neuspěje, i když samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. A tak se stává, že z přátelských a milých lidí se na čas stanou válečníci, kteří ke svému plnému výkonu potřebují různé individuální projevy, které mohou působit rušivě, a až jim adrenalin po zápase nebo turnaji vyprchá, přerodí se zpět do klidného a milého jedince.

Jsi při hře pověrčivý? Máš nějaký talisman pro štěstí nebo třeba nějaký rituál?

Pověrčivý při hře nejsem, někdy je hodně těžké zlomit dvanáctku, ale s tím má asi většina petanquové veřejnosti zkušenost. Co se týká talismanů, tak nosím rád na krku jeden (pokud ho zrovna nezapomenu doma). Je to tzv. orgonit, který má nositele uklidňovat. Nosím ho hlavně z toho důvodu, že se mi líbí. Když ho zapomenu, tak se nic neděje a dost často to zjistím až doma po návratu z turnaje 🙂 . Občas si taky dám na ruku náramek z malých křišťálů nebo jiných kamínků, ale tam je důvod stejný – líbí se mi a rád je nosím. Některé jsem dokonce i dostal od svých spoluhráček (Jarky Dvořákové nebo Šárky Moosové).

Ivo: Jsou mezi námi hráči z nejmenovaného klubu, kteří mají za těžké zlomit osmičku.

Hraješ raději turnaje dvojic, nebo trojic? A který turnaj je tvůj nejvíce oblíbený a proč?

Raději mám určitě dvojice, už jen z toho důvodu, že u dvojic má hráč o kouli navíc a tím i větší šanci ovlivnit vývoj hry k dobrému, pokud se daří. Trojice jsou v tomto směru rozhodně složitější, ale o to bývají zajímavější a naopak když jeden z hráčů vypadne, nezpůsobí tolik škody. Rád mám taky jedničky, přestože střelecky příliš nevynikám – doufám, že jednou se to časem třeba taky naučím.

A který turnaj mám nejoblíbenější? Velmi nerad srovnávám turnajové prostředí zámeckých areálů s ostatními, protože zámecké areály – konkrétně třeba velmi oblíbený Slavkov – není možné srovnat dle mého názoru např. s areálem v Loděnici.  Ale ani krásné prostředí chebského areálu nelze reálně srovnat s prostředím např. v Orlové a podobně.

Osobně jezdím velmi rád na turnaje do Albrechtic, Valšovic, Hartvíkovic, ale také do Ořechu nebo Vědomic, i když to už je časově náročnější a zabere to s přespáním celý víkend. Rád mám ale každý turnaj, na který se můžu vypravit a který pořadatelský klub uspořádá. Myslím, že každý pořadatel se snaží vytvořit hráčům co nejlepší podmínky a buďme rádi za každý turnaj, který se pořádá. Mám s tímto osobní zkušenost a opravdu není jednoduché zajistit, aby vše klapalo a proběhlo v pořádku. Pořádající klub, a mnohdy je to jen pár jednotlivců z klubu, stojí příprava turnaje hodně času i nervů.

Ivo: Jsem rád, že tohle Petr zmínil. Ten, kdo turnaj pro ostatní nepořádá a nepotýká se tak s celou řadou problémů s tím spojených, tak neví, o čem Petr píše. Každý hráč by měl mít na paměti, že nebýt obětavé práce a úsilí doslova několika jedinců, tak nemáme kde hrávat. Dost často lidi brblou, nadávají, hledají mouchy, ale měli by především kvitovat skutečnost, že mají kam jezdit. A každý registrovaný klub by měl aspoň jednou pro ostatní turnaj připravit.

Co tě v souvislosti s pétanque nejvíc potěšilo a naopak nejvíc naštvalo?

Pétanque je pro mě srdeční záležitost a hraju ho velmi rád, poznal jsem díky němu zajímavé osobnosti a získal mnoho petangových kamarádů a přátel z celé republiky – to je to, co mě těší.

A co mě hodně naštvalo a stále hodně rozčiluje je to, že se nepodařilo přes všechny možné snahy zachránit a uhájit brněnský areál Slope. Místní samospráva městské části vytvořila a prosadila zcela nesmyslný projekt multifunkčního hřiště, bez ohledu na jeho více než dvacetiletou petangovou tradici, a to i přestože o pár set metrů dál jsou další dva areály, které jsou mládeží využívány velmi sporadicky a mnohdy k úplně jiným účelům než sportovním. Počet hřišť vytvořených projektem je v konečném výsledku zcela jiný, než bylo dohodnuto. Stejně jako je jiný projektem slibovaný „alternativní“ povrch, který měl být v případě posypu štěrkem nebo jiným materiálem využitelný ke zvýšení počtu hřišť v případě pořádání většího turnaje – bohužel naprosto nerealizovatelná záležitost, neboť si neumím představit shrabování štěrku z tartanu.

Zcela chápu, že místním obyvatelům, kteří mají v okolí postaveny novostavby, starý areál esteticky nevyhovoval. Jednoznačně však stačila velmi jednoduchá úprava, která by zachovala větší počet hřišť a ne 8, které zůstaly. Prostředí stačilo zkvalitnit či zútulnit osázením stromů, pár novými lavičkami a cena projektu by byla minimálně třetinová. Nebudu už dál brečet nad rozlitým mlékem – je hotovo, projekt je uskutečněn. ÚMČ Slatina je asi spokojená, že utratila z velké části evropské peníze, snad budou dočasně spokojeni i místní obyvatelé a celá naše petanquová komunita zkrátka přišla o slušný areál se zázemím pro pořádání turnajů.

Ivo: Areál ve Slatině hodně pamatuje, zde kráčela historie českého pétanque. Patřil do jednoho z míst, kde se odehrávaly první turnaje, takže jsme ztratili důležitý korálek z pétanqové šňůrky. A velká brněnská pétanque komunita tak přišla o jediné místo, kde se hrály turnaje. I Vars Cup a Brněnská koule se hrají za hranicemi města.

Kdybys měl možnost a pravomoc v českém pétanque něco změnit, co by to bylo?

Pokud bych mohl, zcela bych zbavil pořadatele turnajů zajišťování obědů při turnajích. Asi všichni rádi jíme, ale nejezdíme přece desítky a stovky kilometrů na turnaj baštit. Myslím, že jídlo organizačně zatěžuje nejen pořadatele, ale rovněž protahuje celkový čas turnajů. Domnívám se, že většina z nás je schopná si jídlo vzít s sebou a nachystat před turnajem doma. Složitější to bude asi v případě noclehu, pokud se bude jednat o vzdálenější turnajovou destinaci, ale i to se dá řešit nákupem jídla v místních potravinách nebo návštěvou restaurace.

U každého týmu se pak jistě najde mezera mezi zápasy, kdy si může připravené jídlo vychutnat. A hlavně si každý připraví jídlo, které mu chutná. Jídlo na turnajích bývá velmi často předmětem sporů a dost emočních diskuzí. Jestli jsou porce malé, velké, takové či onaké, případně, že byla krátká nebo dlouhá přestávka nebo nebyla vůbec apod. Většinou pořadatel jídlo zajišťuje prostřednictvím cateringu a kvalita není na jeho bedrech, nicméně stejně si to slízne. Ponechal bych malé ranní občerstvení v podobě chleba a pomazánky, popř. koblihy, zkrátka něco malého a oběd by pak měl každý sám ve svém batůžku, tašce či přenosné ledničce – prostě ve svojí režii.

Ivo: Tento bod byl již v tomto projektu zmíněn, je vidět, že tuto otázku zmiňuje stále větší okruh hráčů. Budeme se tím zabývat v STK.

Který hráč a která hráčka tě nejvíc zaujali a koho považuješ za největší talent v pétanque u nás?

Hráčů a hráček, kteří mě zaujali svými petangovými dovednostmi je velká řada a velmi těžko se vybírá jedna či jeden. Je to hodně těžká otázka. Pojmu ji tedy po svém. Mezi velké pétanquové talenty počítám Hanku Šrubařovou a Jirku Koreše mladšího. Bohužel je na turnajích už příliš nevídáme. U juniorských hráčů nebudu zmiňovat jména dorůstajících vrchlabských borců, protože jejich jména se objevují a v budoucnu budou objevovat v souvislosti s pétanque často. Rád bych zmínil nejmladší, které jsem měl možnost letos potkat, a to Rozálii Ruskovou (PK Polouvsí) a Štěpána Kobra (KPK Vrchlabí). Oba mají na svůj věk skvělou výdrž, styl i chování při turnaji – klobouk dolů jim samotným i všem, kteří se jim věnují.

V dalších řádcích nebudou určitě všichni, kteří mě zaujali, nicméně vyjmenuju subjektivně alespoň pár jmen. Při turnajích se mi líbí:

soustředěnost Zbyňka Jakeše, korektnost hry Jakuba Konšela i Petra Vavroviče ml., styl hodu Sylvy Mrázkové a Romany Hodboďové, univerzálnost Lukáše Valenze, Vojtěcha Lukáše a Radka Netušila, petangový progres Jaroslava Pastorka a Vladimíra Matušky, vysoké kopce Kateřiny Froňkové a Honzy Resla, střelecká nezdolnost Jiřiny Demčíkové a Lenky Krejčínové, střelecká ruka Veroniky Slobodové, placování Simony Horáčkové, petangová výdrž manželů Karáskových, týmová soudržnost rodiny Drmolových, radost ze hry Zji Jing Vaňkové a Dany Tomáškové, hráčská pohoda manželů Fafkových, občasné mračení Pavla Bureše vyrovnávané herním nadšením a úsměvem Jany Burešové, zaujetí pro hru manželů Chmelařových, rozčilování a humor při nezdařeném hodu Petra Morávka a Davida Bači, lehkost hry Luboše Srnského, profesionalita a klid Alice Hančové, týmové doplňování Milušky Kuté a Peti Tománka, stabilita týmu Ivany Dlouhé a Josefa Kamaryta a takto bych mohl ve výčtu pokračovat hodně dlouho. Otázka není opravdu jednoduchá, ač tak vypadá.

Ivo: Docela vyčerpávající odpověď. Je vidět, že má Petr dost dobrý pozorovací talent. Zastavil bych se u dvou jmen. Rozálie Rusková a Štěpán Kobr jsou bezesporu obrovskými talenty. Se Štěpánem jsem měl tu možnost osobně hrát a Rozálii jsem sledoval na Mozartových koulích v Olomouci. Se vším, co Petr na adresu těchto dvou zmínil, musím souhlasit. Na obou je vidět zaujetí pro hru a oba mají štěstí na šikovné hráče okolo sebe, vedle kterých se mohou zlepšovat a růst.

Existuje někdo, proti komu se ti vysloveně špatně hraje?

Ano, takových hráčů je velká spousta. Jsou to všichni ti, kteří mě při hře tlačí do kouta a nakonec dosáhnou 13 bodů dříve než můj tým nebo já sám, pokud se hrají jedničky. Ale o tom naše sportovní aktivita je, že? Vím, že každý se dá porazit, protože ne všichni mají vždy svůj optimální petangový den a vždycky se všechno nepodaří. Pokud ale musím říct jméno, pak musím napsat, Ivo, Tebe. Myslím, že už jsme proti sobě stáli hodně krát a nikdy se mi ještě nepodařilo tě porazit. Ale jednou v BPP už jsem byl hodně blízko, chyběl mi jen bod. To je ta už zmiňovaná dvanáctka. Ještě mám ale dost co dohánět, protože ostatní výsledky byly vždycky s velkým rozdílem v Tvůj prospěch.

Ivo: Přesně tak, porazit se dá úplně každý, všichni jsou jen lidi z masa a kostí. Na ten zápas si pamatuji moc dobře a doufám, že si ještě spoustu zápasů zahrajeme.

Dokážeš odhadnout, kolik jsi odehrál žebříčkových turnajů a kdo je tvůj nejčastější spoluhráč?

Myslím, že za těch sedm let to může být okolo dvou set a nejčastější parťák bude asi Regina, u trojic výše uvedení – Jirka Gargulák s Silvií Horákovou, ale je možné, že to bude jinak…

Ivo: Od roku 2013 sehrál Petr 157 žebříčkových turnajů, průměrně za rok odehraje 17 turnajů, nejvíce jich odehrál 23 v roce 2014. Jeho průměrné umístění na turnajích je 30. místo a průměrné umístění v celostátním žebříčku má hodnotu 115. místa. Nejvýše se Petr dostal v roce 2019, kde dosáhl na 88.místo. Dvakrát se Petr mohl radovat z turnajového vítězství. Za celou dosavadní kariéru hrál Petr celkem s 51 spoluhráči. Nejvíce s Reginou Přikrylovou, celkem 27x, dále s Jiřím Gargulákem 20x a Silvou Horákovou 13x.

Kterého svého dosavadního výsledku si nejvíc považuješ a čeho bys rád dosáhnul?

V pétanque asi nemám zásadní metu, které bych chtěl dosáhnout. V mém světě není jen pétanque, ale velká rodina, děti, partner, cestování u nás i v zahraničí, lyžování, hot jóga, ping pong, návštěva divadla, kamarádů a přátel v různých částech ČR a mnoho jiných dalších aktivit spojených s běžným životem obyčejného člověka. I tak si na pétanque čas snažím vždycky najít, pokud to jen trošku možné protože mě baví, umožňuje mi pobývat na čerstvém vzduchu mezi lidmi, kteří mají podobný zájem nebo jsou mému srdci blízko.

Vážím si všech vítězství v zápasech, protože žádné není zadarmo. Nejvíce si ale považuji pochopitelně dosažení prvních míst v turnaji – ve Fishing cupu v roce 2016 s Jakubem Cimalou a Milanem Zajdákem a letošního vítězství v Hartvíkovicích, kde se nám s Františkem Haraštou a Dušanem Kočím podařilo porazit hodně silných týmů. Bylo to těžké, podobně jako získaná putovní trofej – Jarinovy koule. Už i v roce 2018 jsme byli k získání 1. místa velmi blízko, ale Milan Hašek s Pavlem Hejlem st. a Arnoštem Fabíkem nás ve finále hodně rychle přesvědčili o opaku. Pro Františka to bylo letos poprvé, co zde putovní pohár v hlavním turnaji získal, i přestože se účastnil mnoha ročníků, a jsem velmi rád, že se mu to podařilo se mnou.

Ivo: Člověk nemusí mít vysněnou metu v podobě velkých vítězství nebo účastí na nějakém šampionátu. Cílem může být stejně tak posun v amatérské soutěži, úspěšné zvládnutí turnaje v pořadatelské pozici nebo třeba jen kamarádské utužení v týmu či klubu. Je to individuální v té rozmanitosti je krása pétanque.

Co považuješ za největší nešvar v českém pétanque?

Myslím, že petangovou veřejnost rozděluje přístup. Jedna část pétanque vnímá jako zábavu a druhá prosazuje pétanque jako sport. Domnívám se, že registrovaní členové by se měli stavět na stranu sportovní a k tomu tak i přistupovat. Stále při turnajích vidím, že se nepříliš respektují dohrávající hráči – okolo hřišť se nekontrolovaně pobíhá, pokřikuje a ruší se hra těch, kteří v ní ještě pokračují. Pořád ještě slýchávám pořadatele po ukončení jednotlivých kol turnaje vyhlašovat prosebné hlášení o zapsání výsledků, i tímto si protahujeme délku jednotlivých turnajů. Situace se určitě zlepšuje, ale může být ještě lepší. Proto bych apeloval na všechny registrované hráče, aby byli více disciplinovaní, korektní a vždy fair play vůči ostatním.

Ivo: Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu.

 Zažil jsi nějakou veselou příhodu v souvislosti s pétanque? Co tě dokázalo rozesmát?

Vzpomínám na MČR trojic v Praze Tróji 2016, kdy v souboji turnaje C nebo spíš D, to už přesně nevím, jsme hráli v trojici s Jarkou Dvořákovou a Lubošem Šlapanským zápas, asi už to byl jeden z těch posledních. Náhozy probíhaly standartním způsobem, hřiště bylo mírně z kopce a začínalo se schylovat k bouřce s krupobitím, prozatím mírně poprchalo. Jedna ze soupeřek vstoupila do kroužku a chtěla odhodit kouli. Tím, že byla pravděpodobně trošku zmoklá a vlhká, vypadla jí při odhozu z ruky a díky tomu, že hřiště bylo z kopce, docela dost se odkulila od kroužku, řekl bych tak na 3-4 metry. Slečna neváhala, vystoupila z kroužku, utíkala, vzala vypadlou kouli a než jsme stačili cokoliv říct nebo nějak protestovat, koule byla odhozená znovu s dovětkem: „Jéééé, ona mi vypadla“.  Bylo to v tak rychlém sledu, že jsme nestačili cokoliv říct.

Tehdy jsme se sice moc nesmáli, ale vzhledem k situaci jsme to nechali být, i přestože koule změnila hru, na druhou stranu jsme koule označené neměli, tak nebylo už moc co řešit. Ještě dnes vidím nevinný výraz slečny, s jakou vervou utíkala pro odhozenou kouli. Vím, že z pohledu pravidel turnaje MČR tato příhoda rozhodně k popukání není a tehdy rozhodně nebyla, protože jsme nakonec prohráli, ale dneska se tomu smát musím. Často si celou situaci připomínám u vlastních špatně odhozených koulích na turnaji a představuji si, jak by se soupeř asi tvářil, kdybych běžel a opravil špatný hod.

Ivo: Člověk zažije různé veselé příhody, obzvlášť na regionálních turnajích, když hraje proti úplným nováčkům. V mém případě nelze zapomenout na turnaj O koule Elišky Přemyslovny, kde jsme byli poraženi týmem místních slečen, pro které to byl úplně první zápas v životě. Hořkost porážky byla tehdy dovršena, když mi jedna ze slečen po zápase vrátila košonek se slovy: „Pane, tady vám vracíme váš míček“. Jen to ukazuje na fakt, že v pétanque může opravdu každý porazit každého a proto ho máme tak rádi.