Po několika „služebně“ mladších hráčkách a hráčích jsem tentokrát se svými otázkami zamířil opět ke zkušenosti. Oním zpovídaným hráčem je Vladimír Glaser z klubu C.T.P. Ořech. Vláďa je úzce spjat s mými začátky v pétanque, protože byl úplně prvním, na koho jsme se v roce 1998 obrátili s dotazem, jak a kde se zaregistrovat.

Osobitá hřiště na velkém pozemku rodiny Glaserovy a zdejší atmosféra se mi navždy vryly do srdce a jezdím sem na turnaje moc rád, ačkoli se za ty roky ráz turnajů malinko pozměnil. Zde v Ořechu kousek od Prahy doslova kráčela historie českého pétanque. Hrály se zde mistrovské turnaje, kvalifikace, mnoho turnajů a zejména Prvomájové koule barona Prášila dokáží rok co rok přilákat velmi kvalitní konkurenci ze zahraničí. Zdejší sklep také pamatuje valné hromady a jiná důležitá setkání prezidentů klubů. Od roku 2001, odkdy se vedou podrobné záznamy, pořádal klub z Ořecha celkem devětkrát mistrovský turnaj. Naposledy se zde ale konalo MČR mixů a to bylo už v roce 2006. Vláďa Glaser neodmyslitelně patří do české pétanque historie, byl průkopníkem bodování a žebříčku, vydával pétanque časopis Prasátko a za mnohé mu dnes vděčíme. Namátkou třeba projekty JB soutěž týmů a seriál turnajů Bohemia Pétanque Open. Vláďa byl také pořadatelem prvního velkého zimního halového turnaje v jízdárně v Tróji.

Postupem času se ale Dana s Vláďou stáhli ze sportovního i veřejného pétanque života a zaměřili se na pohodovou a relaxační formu turnajů. Vybudovali na svém pozemku penzion, lanové centrum, minigolf, soustavu včelích úlů a také muzeum včelařství. Vláďa se prostě začal zabývat i jinými aktivitami – regionální turistikou, betlémy a jinými projekty, které dělá pro lidi. Jsem osobně velmi rád, že si přitom všem ponechal pétanque v srdci a i nadále můžeme do Ořechu jezdit si zahrát. Jak už jsem zmínil, areál v Ořechu je pro mě srdcovka. Odehráli jsme zde svůj první klubový turnaj a také je zdejší areál mým celkově nejnavštěvovanějším mimo území Moravy. Také jsem zde mnohokrát stál na bedně a to včetně dvou finálových účastí právě na Prvomájovkách.  Kdyby se udělovala cena za přínos pro český pétanque, Vláďa a Dana Glaserovi by jistě neměli chybět mezi oceněnými.

Vláďo, známe tě jako nápaditého a podnikavého člověka, neodmyslitelně spjatého s pétanque. Tedy i hravého. Jaký byl ale Vládík Glaser jako kluk? Jaké bylo tvé dětství a kde a jak ses potkal s Danou?

Dětství jsem měl nádherné. Máma pochází z mlynářské rodiny a táta měl tatínka velitele odboje. Ale toho, který Moskva neřídila. Takže pro bolševiky byli ti poslední, kteří by se měli mít dobře. Ale oba se starali, abychom to jako děti vůbec necítili. Jen nás doma vychovávali trochu jinak, než si ve škole přál soudruh ředitel. Ale naši naučili mě i bráchu, aby mě to netrápilo. Hrál jsem si jako kluk a hraju si rád dodnes. A nejen hraju, ale rád do hry beru i další lidi, baví mě připravovat, organizovat. A pamatuju si, že jsem připravoval divadlo a domácí „loterii“ již v šesti letech. Možná i pro tyto aktivity si mě Dana vzala. Jsme spolužáci z gymplu a tak se známe od patnácti let.

Ivo: Je vidět, že ne nadarmo se v pétanque potkáváme s lidmi, kteří jsou hraví. Ostatně i já jsem si doma v dětství organizoval vlastní hokejovou ligu, Závod míru i Wimbledon. A myslím, že bychom mezi sebou našli spoustu dalších takto „potrefených“ lidí, kteří si hrají i v dospělém věku. Jen lidi tohoto typu dokáží vymyslet a uspořádat Mistrovství světa v plivání ořechů na dálku, o kterém bude ještě řeč.

Kde ses seznámil s pétanque a co tě na něm zaujalo?

Koule jsem začal házet na Prázdninách s Brontosaurem již v roce 1986. Bohužel jsme ale neměli kovové, tak jsme vzali za vděk dřevěnými z NDR. Na druhou stranu měly výhodu – koule plavaly. Tak jsme s nimi jednou hráli na brněnské přehradě i „vodní pétanque“. Stav se měnil i při průjezdu výletní lodi.

Ivo: Díky Vláďovi a jeho kamarádům  se tak pétanque dostal na hrad Veveří a brněnskou přehradu dlouho před naším turnajem VARS. Snad byly dřevěné koule od soudruhů z NDR trvanlivější než ony slavné lžičky z umělé hmoty.

Příznivci pétanque mají vaše soukromé hřiště i penzion spjatý s Prvomájovými koulemi Barona Prášila a dalšími turnaji, ale na tomto místě se odehrává plno jiných a zajímavých akcí. Můžeš nám je trochu přiblížit?

O velkou soukromou zahradu se musíš starat a nikdo ti s tím moc nepomůže. Na druhou stranu jsou to prostory, které se dají využít k dalším aktivitám, aniž by byl člověk závislý na nájmu, místních úřadech apod. Mám rád včely, betlémy, vzdělávání (poznávání) a legraci. Takže se u nás koná každoročně České Medobraní, kde ukazujeme život včel, vytáčení medu, pícháme si žihadla apod. Při řezbářských setkáních sedíme s kolegy z celé republiky na zahradě a vyřezáváme postavičky do velkého Betléma příběhů. A protože jsme z Ořecha (mám zde předky již více než 350 let), pořádáme i Mistrovství světa v plivání vlašských ořechů na dálku. To se mi podařilo i jednou vyhrát a dokonce jsem 2 roky držel světový rekord rovných 14 metrů.

Ivo: Tak to je ale úctyhodný výkon. Na přijímacích zkouškách na pedagogickou fakultu bylo několik děvčat, které nedokázaly překonat vzdálenost 12 metrů v hodu kriketovým míčkem J V tomto kontextu se Vláďův výkon jeví vskutku mimořádně. Zastavil bych se krátce u těch včel. Myslím, že vše, co v Ořechu dělají v tomto směru, je nesmírně záslužné, třeba jen v otázce osvěty u dětí a mládeže. V dnešní době, kdy včely bojují s mnoha chemickými a jinými problémy a postupně mizí, je tato aktivita obzvláště záslužná a potřebná. O to víc nás zasáhla zpráva o nedávném požáru, který Danu a Vláďu potkal. Za pozornost stojí také rodinná historie, 350 let už je pořádný časový úsek. V podstatě záznamy Vláďových předků sahají do dob raného novověku, tedy například do doby vlády Ludvíka XIV, Krále Slunce, nebo v tuzemsku době čerstvě pobělohorské.

Pozornému návštěvníkovi vaší klubovny neunikne řada materiálů týkajících se mikroregionu Karlštejnsko. Je to pouhou doplňkovou službou a součástí penzionu, nebo se v této oblasti nějak s Danou víc angažujete?

8 let jsem dělal v Ořechu starostu a pak jsem zakládal místní svazky obcí, které se spojily v Region Karlštejnsko. Především kvůli spolupráci na společných aktivitách. Nejzajímavější a nejpříjemnější je rozvoj cestovního ruchu a tak jsem si ho vzal na starosti. Řešení kanalizací a chodníků jsem předal našim zaměstnancům. Opět je to spojeno se hrou – co a jak udělat, aby turisty Karlštejnsko (nejen hrad Karlštejn) přilákalo a mělo jim co nabídnout. Tak vznikly obří Karlštejnské šachy (figury mají 2 až 2,5 metru a stojí v nejzajímavějších místech Karlštejnska) a jsou zapsané v knize rekordů. Vybudovali jsme 9 naučných stezek, při kterých si lidé také hrají, dali dohromady Královský průvod z Prahy na Karlštejn, pomohli balonovému létání a plno dalších projektů.

Ivo: Jak už jsem zde několikrát zmínil, je Vláďův záběr široký a různorodý. Krásný kraj v okolí řeky Berounky, mimochodem tolik spjatý s naší národní historií, nese i díky všem těm různým projektům a aktivitám Vláďovu stopu. Tleskám.

Jsi s českým pétanque spjatý od jeho začátků. Pamětníci jistě vzpomenou i tebou vydávaný časopis Prasátko. Za co bys český pétanque pochválil a co bys mu vytknul?

Pochválil za to, že se hraje, že se dostává do mnoha koutů a že se u něj schází spousta dobrých a veselých lidí, které rád potkávám. Vytknout? Snad jen to, že ho občas někdo bere až smrtelně vážně a ne jako hru. I když je to na nejvyšší mezinárodní úrovni, je to pořád jen hra. Ne válka. Stejně jako fotbal nebo hokej. K tomu se občas přidá snaha o zbytečnou byrokracii, pokusy o nařízení, zákazy, kategorizace apod., které kazí každou hru. Chceš-li být nejlepší, musíš porazit každého. A vyhledávat k tomu jakékoli jiné cestičky je ničením myšlenky hry.

Ivo: Zde využiju Vláďovu odpověď k malinko delšímu komentáři. Aby byla každá organizovaná hra smysluplná, musí mít funkční pravidla. A také lidi, které ona pravidla tvoří, postupně dotváří v závislosti na vývoji a také na ně dohlíží. Bez funkčních pravidel by se opravdu jednalo jen o pouhou zábavu. Od pionýrských dob a začátků u nás uběhlo už hodně času a pétanque v Česku se postupně vyvíjej a zrál. Zásadní změnou v jeho vývoji bylo jeho přijetí a zařazení do ČSTV. Tehdy se pétanque zařadil do velké sportovní rodiny. A i dnes je ČAPEK členem ČFKS a České unie sportu. Té je povinován a také z ní čerpá příspěvky. Pétanque je prostě nejen skvělou hrou a zábavou, ale také plnohodnotným sportovním odvětvím. Ať už se to líbí, nebo ne.

Často se při různých rozhovorech na turnajích i jinde setkávám s jistou dávkou rozporuplnosti. Jako by se naše pétanque rodina dělila na dva tábory. Na vyznavače pohodového hraní, podobně jako Vláďa, a potom na ty, kteří v něm kromě zábavy hledají i soutěživost a ambice. Jiný přístup a náhled na tuto problematiku může vést mezi vyznavači té či oné skupiny i k občasným neshodám a nedorozuměním. Z mého pohledu je důležité, aby každá skupina našla tu svoji parketu, která ji sedí, a zároveň neblokovala a neomezovala tu druhou. Na tuhle problematiku je řada úhlů pohledů a názorů a všichni mají ve své podstatě kus pravdy. A proto je důležité mít regionální soutěže a nežebříčkové turnaje, které nemusí být tolik sešněrované pravidly. Každý pořadatel, který chce uspořádat žebříčkový turnaj, musí ctít jistá daná schválená pravidla.

Dnes máme turnaje v podstatě ve čtyřech kategoriích –  mistrovských, prestižních, regionálních a nežebříčkových. Pořadatel si může vybrat jakou kategorii uspořádat, jaké typy hráčů chce na svůj turnaj přilákat a pozvat. Turnaje v kategorii regional umožňují jistá zlehčení pravidel, mohou zde startovat neregistrovaní hráči a mohou například hrát s nehomologovanými koulemi. Turnajů tohoto typu je také v kalendáři Čapek nejvíce. Méně je již turnajů v kategorii prestige. Tyto turnaje slouží právě té části pétanque spektra vyznávající sportovnější přístup. Musí zde startovat registrovaní hráči se značkovým hracím vybavením, je snaha užívat dresy, dělat reportáže, zvát kvalitní zahraniční konkurenci, udělovat prize money a dodržovat pravidla. Zde musí být kupříkladu nehrající rozhodčí a delegát asociace. Je snahou sportovně technické komise, aby na těchto turnajích hráli hráči mající odpovídající výkonnost, znalost pravidel a také aby byli tito hráči herně aktivní. Podobné je to u turnajů mistrovských. Tak jak vyznavači pohodového hraní nechtějí mít zápasy tolik sešněrované pravidly, tak i vyznavači sportovního hraní nechtějí na prestižích a MČR bojovat s hráči, kteří kolikrát neznají pravidla a nemají odpovídající výkonnost. Chtějí hrát kvalitní zápasy od začátku turnaje.

Důležité je být tolerantní, mít pochopení i pro tu druhou skupinu a nevyvolávat zbytečné spory, furiantské blokace a, jak správně Vláďa uvedl, neválčit. Je důležité respektovat jiný pohled, spolupracovat. V Ořechu se vydali svým směrem, který jim vyhovuje, a lidi k nim rádi na regionály jezdí. Ale nelze zapomínat, že na všech žebříčkových turnajích Čapek se vyžadují jistá pravidla.

Prvomájové koule Barona Prášila jsou jedním z nejstarších a nejtradičnějších českých turnajů, na který jezdí i jezdila velmi početná skupina zahraničních hráčů. Kdo byl dosud nejzajímavějším účastníkem z pohledu organizátora? A s kým byly kdy největší potíže?

To je za těch skoro 25 let těžké říci. Je fakt, že tu byli hráči ze všech kontinentů kromě Austrálie a Antarktidy. Z desítek zemí. I mistři světa. Vždy jsme dbali na to, aby cizinci tvořili čtvrtinu až polovinu startovního pole. Především proto, aby si naši hráči s nimi mohli poměřit síly i bez cestování a získali nové kontakty, nová přátelství. Myslím, že především v devadesátých letech to byl dobrý odrazový můstek pro český pétanque. Jiný kraj, jiný mrav. A tak bylo s některými více práce. Vysvětlit třeba některé naše zvyklosti Singapurcům bylo dost obtížné. Potíže ale snad nebyly s nikým. Nejpohodovější bývají Dánové a Holanďané.

Ivo: Ano, právě turnaj Prvomájové koule barona Prášila byl motivací pro náš klub uspořádat podobnou akci, na kterou bychom české hráčské základně dokázali přivést ze zahraničí početnou a kvalitní konkurenci přesně dle filozofie, kterou zde Vláďa uvádí. A tak má VARS Cup  v Prvomájovkách svůj předobraz.

Kam ses nejdál podíval do světa a mělo to nějakou souvislost s pétanque?

Nejdál asi byla Kanada. Moc rádi cestujeme a poznáváme cizí země a lidi. Jejich život a kulturu. Nejezdíme s cestovkami, ale snažíme se v dané zemi najít místní obyvatele a chvíli s nimi pobývat. Někdy máme společnou zálibu ve včelách, někdy v řezbářství a často v pétanque. Bereme si tedy koule, hrajeme, povídáme si, navštěvujeme se a skrze tyto „domorodce“ poznáváme zemi zcela jinak než s cestovní kanceláří. Často se tak dostaneme na místa, kam se běžní turisté nikdy nedostanou (např. nepřístupné fantastické kaňony Kavkazu, hluboká sklepení v Kostnici nebo kanadské javorové lesy). A díky novým přátelstvím pak tito lidé přijíždějí k nám a třeba s námi hrají Prvomájovky.

Ivo: Zajímavý přístup a zkušenost. Možná by stálo za úvahu někdy v lepších časech přemluvit Danu a Vláďu k večeru plnému povídání zážitků a promítání fotek. Rád bych se takové akce zúčastnil. Jistě by nám oba měli co ukázat a povědět.

Zažili jste na svých turnajích mnoho. Bylo něco, co vás obzvlášť pobavilo a třeba i potěšilo?

Vždy mě potěší, když všichni hrají, nehádají se a převládá přátelská atmosféra. Je to hra, tak mě těší i každá výhra (až na výjimky). Pobavilo nás plno věcí. Zhruba před dvaceti lety jsme v Tunisu potkali namyšlené francouzské mladíky. Byli velmi dobří a byli velmi pobaveni, když zjistili, že v Čechách hrajeme pétanque. A tak nám půjčili koule, aby nám mohli ukázat, jak se to vlastně hraje. Dokonce tam s nimi byl celý autobus jejich příznivců. Nechali jsme se vyhecovat. Náš styl hry i to, že střílela Dana a já „jen“ přibližoval, je překvapil a asi i rozhodil a jak začali prohrávat, sesypali se úplně. A nám vycházelo úplně všechno. Vyhráli jsme myslím 13:4 a utekli ze hřiště bez odvety s tím, že už musíme za dětmi. Další zápas bychom projeli s nulou. Takhle jsme zanechali celý autobus Francouzů v domnění, že Češi jsou v pétanque velmi zdatní.

Ivo: To vždy potěší J V našich začátcích na dovolené ve Francii jsme se přimotali k několika místním lidem v parku a jak jsme byli tehdy natěšení a nažhavení, chtěli jsme si změřit síly. Podařilo se nám přemluvit mladíka, který si to s námi rozdal v týmu se svou slečnou. Té to moc nešlo a my měli i kliku a porazili jsme je. To mladík ale nesl dost nelibě, hned nám sdělil, že zítra ve stejnou dobu na stejném místě bude odveta. To už na nás čekal s kamarádem, vypráskali nás a pak teprve byli kamarádi J Dokonce nás přihlásili na místní turnaj v horské vesničce Sospel. Když jsme při registraci zaplatili a nahlásili klub Carreau Brno, tak nás zapsali jako Carol a Bruno. Tenkrát se nám podařilo dokonce postoupit do třetího kola, což byl očividně úspěch, vždyť každá porážka fenoména z Francie zahřeje.

Několikrát jsme měli možnost tě potkat i na televizních obrazovkách v různých pořadech. Byla to pro tebe zajímavá zkušenost?

Všechno, co člověk vyzkouší, ho obohatí. I když to třeba nakonec není zrovna kladný zážitek. Stát před kamerou a povídat si je docela prima. Občas je to i součást mé práce, občas propagujeme naše koníčky. Jednou jsme s Lešou a hercem Pavlem Novým hráli v přímém přenosu pétanque na luxusním koženém kanapi. Nikam jinam nemohly ve studiu koule beztrestně dopadat. A pak stojíš v soutěži, spustí ti stopky a musíš hned teď tady … tak to už může být úplně jiný zážitek.

V posledních letech vás moc často s Danou nevídáme na turnajích. Přesto, kam jezdíte nebo jste rádi jezdili a proč?

Když jsme začínali, sbalili jsme všechny tři děti a jezdili s nimi po všech turnajích po republice. Byl tak zhruba jeden za tři týdny. Orlová, Brno, Karlovy Vary, Slavkov, Vrchlabí, Poděbrady, Stolín, Hartvíkovice, … Pak děti odmítly jezdit a my jsme dali přednost rodině. Dlouhá léta jsme hráli jen doma a jezdili na jeden turnaj v Čechách a většinou pár turnajů na dovolené v zahraničí. Počítali jsme s tím, že až nás děti nebudou potřebovat, budeme opět více jezdit po turnajích. Bohužel se nám ale zároveň změnily pracovní povinnosti a v sobotu často přednáším na kurzech nebo musím být u nějaké jiné pracovní akce. Takže třeba na jaře jsou pro nás téměř všechny sobotní turnaje ztracené. Letos se nám podařilo přes léto trochu program uvolnit a tak jsme na pár turnajích byli a docela dobře si zahráli. Rádi jezdíme tam, kde je přátelská atmosféra a kde můžeme turnaj spojit s prodlouženým víkendem v horách nebo na kolech. Já osobně nemám rád horko. Mám rád stín u hřiště. Třeba letošní „jedničky“ na Sahaře pro mne byly nesnesitelným utrpením již od druhého zápasu. Turnaj si ale vybíráme především podle toho, kdy nemusíme v sobotu do práce. Bohužel.

Ivo: Když se tak probírám historií při tvorbě statistik, uvědomuji si, jak moc se herní složení na turnajích pozměnilo. Je opravdu jen několik stálic, které pamatují začátky pétanque v Česku a máme možnost se s nimi potkat i dnes. Vláďa s Danou k nim patří, byť už jen sporadicky. Vše se prostě vyvíjí a mění. Přicházejí jiné zájmy, jiné starosti, pracovní povinnosti, děti, zdraví. Proto je třeba umět ocenit ty, kteří vydrželi.

 

 

Jsou hráči, proti kterým se ti vysloveně daří, a naopak takoví, proti kterým ti to zkrátka nejde a nejde?

Jsou takoví, proti kterým se nám daří. Ale raději je nebudu jmenovat, mohlo by se to změnit. Neradi hrajeme proti těm, kteří se snaží ovlivnit hru něčím jiným než házením. Třeba i tím, že se mezi sebou nahlas naoko hádají a snaží se rozhodit soupeře apod. Nás moc nerozhodí, my jsme zvyklí vypnout a soustředit se. Ale celkově mi to není příjemné, nezdá se mi to jako fér hra a na hřiště to nepatří. Ale obecně si myslím, že je český pétanque celkem vyrovnaný a o překvapení v něm není nouze. I proto si myslím, že zakazovat hráčům s „nižší výkonností“ hrát na některých turnajích chtějí jen ti, kteří se bojí, že prohrají.

Ivo: Nevím, zda slovo „zakazuje“ je zde to správné. To už se zase dotýkáme onoho problému dvou pohledů. Zatímco hráči s lepší výkonností a ambicí si musí kolikrát počkat na kvalitní zápas až do odpoledních hodin a ty nejlepší boje jsou nuceni hrát pozdě v noci, tak ti, kteří si jdou užít den a zahrát, jsou už dávno v klidu doma s pocitem krásně stráveného dne. A už je nezajímá, že těm úspěšnějším mohou třeba něco komplikovat nebo brzdit.

Právě proto zde máme turnaje rozdělené do kategorií. Je faktem, že naše vedení v Čapku zastává názor, že každý hráč, i ten, který má „mokrou“ licenci, má právo startovat na turnajích MČR. Z mého pohledu to není šťastné a zastávám názor, že by si každý svou účast na vrcholných podnicích měl vybojovat na turnajích v kategorii regionál, ostatně máme k tomu fungující hodnotící systém, tedy žebříček a jeho ukazatele. Aby MČR bylo opravdovou vrcholnou událostí, měla by se ho účastnit jen úzká skupina aktuálně nejlepších. Ostatně pokud by někdo měl kvalitu a z nějakých důvodů si nemohl účast vybojovat (zdravotní indispozice, studium, pracovní povinnosti aj.) máme zde divoké karty.

Dřív to tak fungovalo, že se finálová kola u MČR hrála v optimálních počtech. Ale to fungovala regionální kola. Jenže to bylo v dobách, kdy nebyly turnaje Centrope a nebyla klubová soutěž. Dnes se potýkáme s malým počtem volných termínů a ochotných a schopných pořadatelů, kteří by dokázali uspořádat kvalifikaci třeba pro 14 týmů. Musel by to Čapek finančně podporovat a zatím pořadatele spíš přemlouváme, než že by byl přetlak. Ale to je můj osobní názor. Na evropském a světovém poli dlouhodobě taháme za kratší provaz, protože našim nejlepším chybí dostatek kvalitních zápasů hraných v rozumném čase. Vidím to na turnajích Centrope, vidím to na šampionátech. A právě zde bych přivítal onu vstřícnost, podporu a pochopení ze strany těch, kteří se pétanqem víceméně pouze baví.

Tvé děti se pétanque moc nevěnovaly a nevěnují. Zajímají je jiné sporty?

Naše děti hrály pétanque s námi. A pokud byl někde doprovodný dětský turnaj (především v Německu a Švýcarsku), tak si rády zahrály. A stejně jako my rády vyhrávaly a potrápily favority. Z Německa mají i nějaké medaile a poháry. Jakmile se však začala blížit puberta, chtěly dělat něco svého, ne to, co rodiče. Kačka závodně zkusila akvabely, ale po problémech s bazénovou vodu se věnuje amatérsky lyžování, vodní turistice, vysokohorské turistice a poslední čtyři roky již vlastní rodině. Ondra přešel na basket a v dorostu byl docela úspěšný. Teď musí hlavně pracovat a tak jede již jen na amatérské úrovni. Vojta se zabral jako kluk do skoků na trampolíně a trénoval poctivě až šestkrát týdně. To se odrazilo i na výkonnosti. Postupně dohnal ty, kteří skákali od čtyř let, a v devatenácti letech vyhrál Český pohár mezi muži. Jako nejmladší v historii. Za Česko si užil dva velké mezinárodní závody a musel na doporučení lékaře skončit. Skoky jsou obrovským náporem na páteř. Tak si udělal trenérské a rozhodcovské zkoušky a věnuje se vrcholovým skokům z této pozice.

Ivo: Je skvělé, že se děti dokázaly prosadit, je vidět, že byly dobře vedeny. Na příkladu skoků na trampolíně je možné poukázat na fakt, který z pétanque neznáme. Charakter samotné hry umožňuje lidem aktivní hraní do pozdního věku. Takže lidí, kteří se již pétanque aktivně věnovat nemohou a přesto by u něj rádi zůstali jako „bafuňáři“ mnoho není. Téměř všichni činovníci u nás jsou zároveň aktivními hráči a to nese svá specifika.

Dokážeš odhadnout, kolik jsi odehrál žebříčkových turnajů a kdo byli tví nejčastější spoluhráči?

Vůbec ne. Na začátku ani žebříček nebyl. Ten jsem začal dávat dohromady asi až v roce 1997. Ale zase až tolik jich nebylo. Na začátku se hrálo tak 10 turnajů ročně a pak jsme hráli hlavně doma. Vezmu-li to, že hrajeme 25. sezónu, tak to může být v součtu necelých 200 turnajů.

Hrajeme jen s Danou. Jsme spolu přes třicet let, oba pracujeme doma a jsme spolu 24 hodin denně. Proč bychom se měli na turnaje rozdělovat. I proto hrajeme nejčastěji dvojice. A hráčů, které jsme měli jako třetího do trojice bylo málo. Mo žná bychom je při troše vzpomínání dokázali i všechny vyjmenovat. Rubi, Jindra Vykydal, Jarda Skála, Laurent Bazac, Jean Mari, Jirka Ježek, Leša Leiský, Irena Leiská, Zdeněk Vlček z Vídně a pár dalších zahraničních při tripletech v cizině. Jednou jsem se přijel jen podívat do Poděbrad na poslední turnaj MČR. Pavlovi Hnilicovi a Frantovi Stejskalovi nedorazil třetí hráč a tak jsem jednou hrál s jinými hráči. A vyhráli jsme. Podobně jsme se dali dohromady s Honzou Bláhou a Mirkem Pešoutem a vyhráli i Lipnické koule. Nicméně je to již dávno. A u hry s Danou asi zůstanu.

Ivo: Jak už jsem uvedl, mohu statisticky plně srovnávat až od sezóny 2001. A právě před tímto datem byl Vláďa herně nejaktivnější. Plný počet zápasů a turnajů tedy můžeme jen zhruba odhadovat a to se samozřejmě nepočítají odehrané turnaje  v zahraničí.  Takže od roku 2001

hrál Vláďa společně s 21 spoluhráči. Samozřejmě s Danou nejčastěji, konkrétně 71x. Dalšími v pořadí byli spoluhráči z klubu Irena a Leander Leiští. Hráli spolu devětkrát, respektive sedmkrát. Vláďa odehrál 20 zaznamenatelných sezón, kde sehrál rovných 100 bodovaných turnajů, takže jeho odhad cca 200 turnajů může být správný. Průměrné umístění v žebříčku je 352. místo, průměrné umístění v turnaji má hodnotu 32. místa. Vláďa je vítězem jediného bodovaného turnaje od roku 2001 a patří mu tak v historické tabulce sdílené 370. místo. Největšího bodového úspěchu dosáhl na Prvomájových koulích Barona Prášila v roce 2007 a na MČR 2×2 v roce 2001 – shodně 234,5 bodu. Také zvítězil ve dvou nebodovaných turnajích. Součet 10 nejlepších bodových výsledků má hodnotu 1648 bodů.

Ivo: Někdo se do historie českého pétanque zapíše jako hráč, jiný jako funkcionář a další třeba jako organizátor či propagátor. A to je právě hlavní přínos Vládi Glasera a jeho ženy Dany, dvou šikovných, úspěšných a pohodových lidí z Ořecha. Nechť je zdraví, vitalita a veselá mysl  provází i nadále a my k nim můžeme jezdit na turnaje nebo se potěšit a vzdělat v některé jejich aktivitě.