Za dalším osloveným jsem zamířil do jednoho z nejaktivnějších klubů současnosti, do Sahary Vědomice. A to konkrétně za aktuálně 514. hráčem žebříčku Milanem Mikyškou.

Ale nedejme se tímto číslem mýlit, Milan je výkonnostně silným hráčem a zejména v kombinaci se svými nejčastějšími klubovými spoluhráči Simonou Horáčkovou a Milošem Přibylem předvádí pétanque na velice slušné úrovni. Právě s Milošem Přibylem Milan zvítězil na dvou turnajích. Na pétanque scéně se objevil v roce 2015 a osobně jsem si ho hned všiml podle specifického a elegantního pohybu na hřišti. Pozornému oku prostě Milanova taneční minulost nemůže uniknout.

Kromě samotného hraní se Milan pustil do pořadatelské činnosti a to v Terezíně v kryté jízdárně, kde pro nás připravil zatím dva halové turnaje. Na pétanque také poznal svoji osudovou lásku. Bylo to na jaře v roce 2017 v Loděnici a na podzim téhož roku se konala pétanqová svatba. Podobně jako třeba u manželů Froňkových jsou oba manželé v jiném klubu. Zatímco Milan je na Sahaře, Agáta je členkou Pétank Club Praha.

Milane, kde ses narodil, kde vyrostl a kdy jsi objevil pétanque? Co tě na něm zaujalo natolik, že ses stal registrovaným hráčem?

Narodil jsem se v Praze na Štvanici, kde kdysi byla porodnice, ale teď si to místo všichni spojí už jen s centrálním antukovým tenisovým kurtem v Praze na Štvanici. Vyrostl a dlouho až do 30ti let jsem žil na Praze 8 v Ládví. Pétanque jsem objevil na dovolených v Chorvatsku, kde jsme hráli. Následně když Miloš Přibyl přišel s myšlenkou hrát turnaje, dlouho jsem nepřemýšlel a šel do toho společně s ním, protože jsem poměrně soutěživý a cítil jsem, že to bude sport, který mi může dát mnoho dalších zážitků a výzev.

Ivo: Hraví a soutěživí jsme všichni, kteří mají pétanque v oblibě. A koho vtáhne, má to často na celý život. Zvláště nám narozeným v hravém znamení blíženců vyhovuje jeho akčnost a spád. Skončí zápas a začíná nový, to nám vyhovuje. Máme rádi různorodost a změnu a to nám pétanque nabízí.

Máš za sebou vrcholové sportování v úplně jiném sportu. Je něco, co má pétanque a závodní tancování společného?

Ano, přes 11 let jsem se na vrcholové i reprezentační úrovni věnoval sportovnímu tanci (standardní a latinsko-americké tance). Nakonec se mi podařilo zúčastnit se i mistrovství světa v Helsinkách a mistrovství Evropy v Ljubljani. Ale to už je pár let zpět. Budeš se divit, ale s pétanque to má společného víc, než by se na první pohled zdálo. Asi největší devíza je paměťová koordinace pohybu a schopnost opakovat stejný pohyb ve stejné kvalitě po celou dobu soutěže. U obou sportů se únava velmi projevuje na kvalitě výkonu.

Ivo: Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu, jak jsme mohli slyšet v jednom českém filmu. Umět si po celou dobu turnaje zachovat správnou dávku soustředění a umět šetřit síly patří do rejstříku velkých hráčů. Mnoho z nás možná ani neví, že se na turnajích potkáváme s bývalým reprezentantem.

Sahara je klubem aktivním, jeho síla je v pořadatelské činnosti. Ty sám máš za sebou tuto zkušenost na postu ředitele turnaje. S čím vším ses musel potýkat, co ti nejvíc pomohlo a co bys přivítal ke zlepšení z pozice pořadatele?

Asi bych zmínil jednu jedinou věc. Vážím si kohokoliv, kdo uspořádá turnaj. Příprava veškerých věcí kolem jakéhokoliv turnaje je dost náročná a to nemluvím o tom, když před turnajem máte k dispozici jen místo, z kterého do rána musíte udělat sportoviště. Ti, kteří si tímto prošli vědí, o čem mluvím.

Ivo: Ano, je to tak, kdo nezkusil a nezažil, jen stěží pochopí všechny souvislosti, které pořádání turnaje obnáší. Važme si schopných a ochotných lidí. Na Milanovi se mi líbí, že neváhá oslovit zkušené pořadatele a čerpá cenné rady. Uspořádat zimní halový turnaj má svá specifika, své o tom jistě vědí v Kolové, v Ořechu, v Chrudimi a také v Úněticích a v menší míře i v brněnské Slatině.

Co ti hraní pétanque přináší a jakou v něm máš ambici? Čeho bys chtěl dosáhnout?

Hraní naší hry je skvělý relax. Za těch několik let, co hraji, již mám, troufám si říci, dost přátel a známých ze všech koutů republiky. Jsem společenský člověk a ta komunita je věc, která mě na tom moc baví. Všechny vtípky protihráčů a spoluhráčů. Navštěvování krásných míst v ČR. V neposlední řadě je tu i sportovní cíl. Asi by pro mě nemělo ten správný smysl hrát bez osobního cíle a ten je pochopitelně vyhrát jedno z mistrovství ČR. Za nejcennější považuji MČR jednotlivců. No a když jsem v reprezentaci již byl v jiném sportu, tento cíl bych moc rád dokázal naplnit i v pétanque.

Ivo: Zase se s Milanem shoduji. Také MČR jednotlivců považuji za něco výjimečného. Člověk je na hřišti sám, co si neuhraje, nemá. Jedničky mají osobité kouzlo a také vyžadují trochu odlišnou strategii a taktiku. Přál bych každému, kdo pétanque miluje a je ochoten mu obětovat svůj čas, aby byl vítězstvím odměněn. Samozřejmě včetně Milana.

V čem vidíš největší přednost českého pétanque a co považuješ naopak za jeho největší slabinu?

Mně se na českém pétanque líbí to, jak se většina lidí mezi sebou zná. Je to stále hodně o přátelství a tak si myslím, že by to mělo být. Každý sport, pokud se má posouvat dál, potřebuje i základnu a to, že nás je relativně málo, jen umocňuje skoro rodinou atmosféru na většině turnajích. Naopak neřekl bych slabina, ale spíš škoda je, že minimálně naší reprezentaci velmi chybí častější konfrontace se špičkovými hrači ze zahraničí. Chtělo by to pro naše TOP hráče získat možnosti, které by je častěji dostaly na kvalitní zahraniční turnaje, protože náš český rybník bude naše talenty brzdit na úrovni, která je bohužel pro dobré výsledky na mezinárodní scéně nedostatečná. To mě zpět vrací k tanci, protože přesně to, co mi otevřelo oči pro lepší výkony, byly mezinárodní soutěže a konfrontace se světovou špičkou.

Ivo: Je to tak, jak Milan zmiňuje. A nejde jen o herní úroveň, jedná se i o získání zkušeností a správných návyků. Z našich turnajů si neseme řadu neduhů a špatných zlozvyků. Poslední takovou zkušenost jsem zaznamenal na EuroCupu ve Švýcarsku. Hráčům z vyspělých zemí často vadí naše „necitlivé“ pochodování po hřišti s tím, že to ruší hráče z vedlejších hřišť při koncentraci. Ba co hůř, mohou to považovat za úmysl. Naštěstí jsme si to s nimi poté v klidu vysvětlili. Naše hry na časový limit nás prostě chtě nechtě nutí pospíchat, zejména ke konci zápasů. A to není jen česká bolest, je to bolest celého Centrope pétanque. Mimochodem osobně považuji časový limit za jednu z věcí, která petánque ubližuje a ubírá na kráse.

Kdo tě v pétanque nejvíce zaujal? Máš někoho, koho rád sleduješ?

Henri Lacroix. Ve všech směrech se mi jeho hra líbí a dost mi sledování jeho hry dalo.

Ivo: Zase shoda. Měl jsem to štěstí ho sledovat několikrát naživo a zejména jeho výkon na šampionátu v Belgii mi doslova učaroval. Koncentrace, preciznost, vůle a to vše bez nějakých zbytečných gest a projevů. Po získání mistrovského titulu byl ochoten se trpělivě se všemi zájemci vyfotit a vyzařuje z něj takový zvláštní klid a vnitřní síla. Měl jsem ho možnost sledovat i na šampionátu v Itálii a Španělsku na jedničkách, kde shodně prohrál finále s Rizzim, resp. Molinasem. I když z něj bylo cítit zklamání, stále si ale zachovával svou vysokou úroveň. Naopak špatnou zkušenost jsem udělal s Robineaum, který se choval arogantně a povýšeně. Velkého hráče dělá um a chování.

Když bys mohl vyrazit na vysněnou dovolenou, kam by to bylo a jaký charakter by ta dovolená měla?

Ideální je pro mě mix tepla, moře a památek. Tak bych volil pravděpodobně Los Angeles a Havaj.

Kterých 7 hráčů nebo hráček by sis s sebou vzal na jachtu na plavbu okolo země?

Moji ženu Agátu. No a pak by to byl mix zábavy, ale těch jmen je pochopitelně víc než sedm, tak bych velice nerad na někoho zapomněl, a proto dokud nebude jachta alespoň pro 50 lidí, nechám si jména pro sebe 🙂

Ivo: Děkuji za krásně diplomatickou odpověď!

Vzpomeneš si na svůj první turnaj, prvního spoluhráče a prvního protihráče?

Jasně že ano, bylo to na Ořechu. Hrál jsem s Milošem a první protihráči byli dost pikantní – Tomáš a Monika Pillerovi. Dostali jsme pár rad před začátkem, co a jak v rámci pravidel. No a světě div se, vyhráli jsme 😀

Ivo: Ano, bylo to v roce 2015 a Milan s Milošem tehdy obsadili 19. místo. Zápasy proti klubovým spoluhráčům mají svá specifika a náboj. Mnozí by mohli vyprávět. V žebříčku se pečlivě sleduje i pořadí ve vlastním klubu.

S kým by sis rád zahrál turnaj a proč?

Tady je těch jmen víc, ale pokud bych měl na výběr, tak asi takto: Ivo Michálek. A proč? Myslím, že za ta léta, co hraješ, bys mi mohl dát spoustu užitečných rad a pohledů při hře – jak technicky, tak hlavně takticky. A nebýt situace, která teď omezuje vše nejen kolem sportu, tak už bych si zahrál s Petrem a Janou Lukášovými. Těším se na to.

Ivo: Bude mi ctí a potěšením. Jana a Petr Lukášovi tě jistě také dokáží obohatit. Když už jsme u těch Lukášových, musím zde uvést jednu věc, která se mi na nich líbí. Tedy zejména na Petrovi. I přesto, že měl nabídky do různých týmů a sestav, zůstává herně věrný své ženě a pouze doplňují tým v případě trojic. Podobně k tomu hezky přistupuje Pavel Bureš. Vlastní úspěch a ambici umí vyměnit za chvíle strávené spolu. Za to mají oba pánové ode mě palec nahoru. Ale takových dvojic je u nás víc, což je hezké.

Zažil jsi nějakou veselou příhodu s pétanque nebo při sportování všeobecně?

No z poslední doby, co mě napadá, je průtrž mračen na Slavkově. To myslím bylo dost vtipné pro všechny zúčastněné!

Ivo: Podobných průtrží jsme měli možnost zažít několik. Kromě Slavkova je památné krupobití v Tróji a smršť s tornádem na turnajích v Bučovicích. Je pravda, že když si vybavím v Tróji lidi namačkané pod stanem jako sardinky, tak to komicky působilo, i když oni to mohli vidět jinak.

Jací jsou tví oblíbení sportovci a co se ti na nich líbí?

Pavel Nedvěd – velký hráč, který dosáhl velikých úspěchů. Roman Šebrle, protože desetiboj považuji za jeden z nejtěžších sportů vůbec. A speciálně on se nebál ani další výzvy, která je z úplně jiného oboru a zvládá to velice dobře. Život je plný výzev a je třeba se jich nebát. Celkově fandím všem naším českým reprezentantům ať v kolektivních nebo individuálních sportech, protože každý sport je dřina, když se dělá pořádně. A vítězství je už jen ta konečná odměna za veškeré odříkání, tréninky a čas, který tomu je třeba obětovat.

Ivo: Romana Šebrleho zde již jmenovala Hanka Sládková. Možná si lidi ani neumí představit, jak všestranným sportovcem musel být. Na Pavlovi Nedvědovi se mi líbilo, že si vše tvrdě vydřel, ač nebyl žádný supertalent, tak pouze tvrdou dřinou a pílí dosáhl na ocenění nejlepšího hráče světa. Stejně je skvělé, že při takovém fenoménu, jakým fotbal je, a velikostí naší země se nám dostalo tohoto ocenění hned dvakrát. Oba dva pánové Nedvěd i Masopust mohou být navždy vzory pro naši mládež.

Dokážeš odhadnout, kolik jsi sehrál žebříčkových turnajů a kdo je tvým nejčastějším spoluhráčem?

Něco mezi 100-150 turnaji? Nejčastější spoluhráč je Miloš Přibyl a Simona Horáčková.

Ivo: Těch turnajů bylo 108, takže trefa. Milan hrál dosud celkem se 16 spoluhráči a skutečně Miloš a Simona jsou ti nejčastější. S Milošem Milan sehrál 81 turnajů, se Simonou pak 23.

• Milanovo průměrné umístění na turnaji je 30. místo, na žebříčku se v průměru pohybuje okolo 141. místa. Nejvíce turnajů – 27 sehrál v roce 2016.
• 10 nejlepších Milanových bodovaných výsledků má hodnotu 3401b.
• Milan vyhrál dva turnaje a v celkovém historickém přehledu zaujímá sdílené 252. místo.
• Mistrovský titul na Milana teprve čeká.

Děkuji za rozhovor, přeji Milanovi radost a štěstí v rodině a z pétanqového pohledu mu přeji, ať se mu podaří naplnit své předsevzetí a cíl. Stejně tak ať se mu daří rozvíjet turnaje v Terezíně, kam už se teď těším.