Je tu zase konec sezóny a před námi dlouhá zima. Loni jsem pro vás přichystal seriál rozhovorů s hráčkami a hráči, které potkáváme na hřištích, a protože se mi nakupily pozitivní reakce a dotazy, zda v tom budu pokračovat, rozhodl jsem se, že i přes letošní zimu vám přiblížím nejen pétanque život některých dalších lidí, kteří si oblíbili tento nádherný sport.

První vlaštovkou letošních rozhovorů je hráč SKP Řepy Jaroslav Pastorek. Jarda se pohybuje na okruhu bodovaných turnajů šest let. Za tu dobu se postupně i za pomoci svých kamarádů a spoluhráčů vypracoval do pozice velice stabilního a spolehlivého hráče, který se neustále zvedá a zlepšuje a umí parádně pozlobit nejednoho favorita. To ostatně dokázal svým vítězstvím v tomto roce na turnaji jednotlivců Nymburská nula, kde velice systematicky, trpělivě a přesně přehrál řadu favoritů.

Jarda se tak stal jedním z nejstarších, možná i úplně nejstarším hráčem, který si připsal vítězství na bodovaném turnaji Čapek. Je to jen důkazem toho, že je pétanque sportem a zábavou pro všechny kategorie, že se dá propracovat na skvělou úroveň a neustále zlepšovat. A to i za té skutečnosti, že se začne hrát i v pozdějším věku. Dá se bez nadsázky říci, že hráčky i hráči, kteří s pétanque začali v pozdějším věku a dávají mu svoji energii, čas a srdce, zrají jako víno.

Kdy jsi poprvé zaznamenal pétanque jako takový a kdo tě k němu přivedl?

Po dovolené v září 2014 u nás byla sestra se švagrem. Při sdělování dojmů a zážitků z léta přišla na řadu otázka – co budeme dělat v zimě? Švára na to prohlásil, že on to má jednoduché, že je v klubu seniorů, který je kromě jiných činností i sportovně zaměřený a přes zimu hrají bowling a pétanque. To rozhodlo, že jsem se stal od října členem tohoto klubu.

Kdo má největší zásluhu na tom, že se z tebe stal zapálený a aktivní hráč?

Předsedou Klubu seniorů byl vozíčkář (před úrazem aktivní sportovec) Pepík Procházka. V listopadu 2014 vyjednal v základní škole na zimní období pronájem konferenčního sálu pro pétanque. Měli jsme zakoupeno několik sad indoorových koulí a Pepa na svém invalidním vozíku mně dával první lekce pétanque. Tato hra mě natolik zaujala, že jedním z mých vánočních dárků již byly pétanque koule. Nesmím zapomenout ani na ty, kteří nám věnovali svůj čas a v našich začátcích nás učili základům pétanque. Patří mezi ně Mirek Pešout, Petr Fuksa, Alena Vaníčková, Vláďa Brázda a Leša Leiský.

Jakými profesemi jsi v životě prošel?

Po maturitě na střední průmyslové škole strojnické jsem v srpnu 1964 nastoupil do technického úseku Závodu pro úpravu vody (později přejmenovaného na Vodohospodářské strojírny) jako  vývojový pracovník, následovalo oddělení technologie a potom oddělení konstrukce. Zde se navrhovalo a vyrábělo technologické zařízení pro vodárny (dávkovací čerpadla, chlorátory, injektory a podobně).

V roce 1966-1968 došlo k přerušení tohoto úvazku v důsledku nástupu do vojenské služby. Po měsíčním pobytu v kasárnách jsem byl převelen do vojenské nemocnice. Dostal jsem rozkazem samostudium v oblasti anatomie a zaučení na rentgenovém pracovišti místní polikliniky. A tak během dalšího měsíce jsem získal odbornost rentgenového laboranta, kterou jsem vykonával až do září 1968.

Po vojně jsem se vrátil do oddělení konstrukce, kde jsem pracoval až do roku 1972. V této době jsem byl již ženatý a otec rodiny a pro zlepšení finanční situace jsem pracoval brigádně jako soustružník a frézař. Tehdejší finanční a bytová situace mě přiměla k rozhodnutí hledat jiné uplatnění. Tříměsíční práce rampového dělníka na Nákladovém nádraží Praha Žižkov mě fyzicky posílila, finančně jsem vydělal v úkolové práci dvakrát víc než samostatný konstruktér, ale perspektiva byla nulová. Nastoupil jsem tedy na novou práci do technického úseku OÚNZ Praha 10. Znalost prostředí z vojenské nemocnice jsem bral jako pozitivum, ale zařazení do funkce technika bezpečnosti a ochrany zdraví a vybavení rizikových pracovišť a nesourodý kolektiv mě vedlo ukončit toto zaměstnání ještě ve zkušební době.

V červnu 1972 jsem byl přijat na technický úsek oborového ředitelství VHJ Sempra Praha jako mechanizátor, později jsem vedl úsek materiálně-technického zásobování a energetiky až do  reorganizace v roce 1993. Od ledna 1994 až do března 2009 jsem byl zaměstnán v pojišťovně Kooperativa v ekonomickém a později finančním úseku, kde jsem odpovídal za odbor nákupu dopravy a služeb.

Po odchodu do důchodu jsem byl v roce 2013 zvolen starostou TJ Sokola Karlštejn. Jádro nového výboru tvořili převážně členové oddílu stolního tenisu. Finanční situace jednoty byla na pokraji platební neschopnosti s pohledávkami ve výši 723 000 Kč. Hlavním úkolem výboru bylo zajištění funkční sokolovny. Provedená rekonstrukce klubovny, nová pětilůžková ubytovna, nulové pohledávky a cca 200 000 Kč na běžném účtu byl výsledek našeho vynaloženého úsilí po šesti letech funkčního období. V roce 2018 jsem funkci starosty postoupil mladším bratrům.

Co ti pétanque přináší a dává? Proč ho hraješ?

Především je to zábavná hra, které se mohou účastnit doslova všichni. Na rozdíl od jiných sportů nemusíš hlídat fyzičku ani dobrou postavu. Přesto je to skutečný sport adresný, přesný, strategický a taktický, který rozvíjí spoustu schopností od koncentrace a koordinace až po mezilidské vztahy a komunikaci. Nejsem přítelem televizního ovladače, mám radši hru a pohyb. Po čtyřicítce jsem přemýšlel o druhu sportu, který bych mohl provozovat do pozdního věku. Pétanque tuto možnost zcela splňuje. 33 členů našeho SKP, z toho 11 mužů a 22 žen převážně seniorského věku, nadšeně provozuje tuto hru a tak vznikají i nová přátelství a dobrý kolektiv, který si dokáže i vzájemně pomáhat. V současnosti je pro mě pétanque sport, který mě přináší radost, uklidnění a dobrou pohodu.

Je něco, co tě na našich turnajích takříkajíc štve a co bys chtěl změnit nebo zlepšit?

Na tuto otázku odpovím příkladem: Jedeš na turnaj 150 km, zaplatíš startovné cca 250 Kč. Na místě se dozvíš, že se bude hrát ve skupinách po třech, nemáš svůj den – prohraješ dva zápasy a jedeš domů. Je to dobře, nebo špatně? Myslím, že čtyři kola by vypovídaly víc o stávající výkonnosti všech účastníků takového turnaje.

Jaké máš koníčky a záliby kromě pétanque?

Když koníčky, tak od malička mám rád koně a kromě živých koní, které máme na chalupě, mám i sbírku figurek a motivů koní. Z muziky je to hlavně country, jazz a vážná hudba. Ze sportů již pasivně fotbal, tenis a aktivně šachy, jízdní kolo, bowling a stolní tenis. Mezi oblíbené karetní hry patří mariáš a při kávě s manželkou partička žolíka nebo kanasty.

Na které turnaje rád jezdíš? Kde se ti líbí a dobře hraje, kde se cítíš dobře?

Jezdím rád na všechny turnaje. Za ten čas, co pétanque hraju, jsem poznal, že společenství hráčů, kteří tuto hru provozují, je zároveň dobrá parta nadšenců, kteří se kromě sportovního zápolení i rádi vidí a poznávají. Pro všechny je to duševní relax a odpočinek od všedních starostí. Upřednostnění jakéhokoliv místa by bylo nespravedlivé vůči všem obětavým činovníkům a organizátorům, kteří se starají o své kluby a dobrý průběh turnajů.

Jako zkušený člověk a hráč, sleduješ na turnajích naše mladé hráčky a hráče? Zaujal tě někdo z nich?

Za zkušeného hráče se ještě moc nepovažuji, ale na mládí se rád dívám. U některých obdivuji rychlé zlepšení. Z těch, které jsem viděl a znám a při omezení mládí do 30 let, jsou to především: Vojta Bílek, Katka Froňková, Jana Konečná, Petr Vavrovič ml., bratři Michálkovi, Michal Zdobinský, Honza Vorel, Martin Hájek ml., Jakub Lukeš a Dan Geisler. Jsem přesvědčen, že tito jmenovaní mají spolu se staršími předními hráči v rukách budoucnost českého pétanque.

Máš své oblíbené místo nebo koutek, kam se vždy rád vracíš a které máš v srdci?

Takových míst, které jsou centrem mých vzpomínek a srdečních záležitostí, mám několik. V prvé řadě jsou to Malenovice – místní část Zlína, místo mého narození a dětství. V mém prvním zaměstnání jsem poznal partu kolegů, kteří měli stejné plány na splnění svých představ a snů, jejichž cílem byla láska k přírodě a ke koním. Výsledkem toho byla v roce 1965 koupě Dubečského mlýna na Radotínském potoce na samotě v údolí obklopeném lesem. V průběhu 30 let spoluvlastnictví jsme stihli přebudovat mlýn podle svých představ, založit jezdecký klub, oženit se, vychovat děti a také zažít spoustu legrace a dobrých akcí.

Dalším místem je Černý Důl v Krkonoších, kam od roku 1980 jezdíme na lyžování. Tím posledním místem je Karlštejn a jeho místní část Krupná, kde jsme v roce 1997 na synově statku přestavěli domeček, kam jezdíme převážně v létě „odpočívat“. Synova odbornost je chovatel koní a jezdectví. V současné době je ve stájích šest koní – tak to k nim mám pořád blízko.

Zažil jsi s pétanque nějakou veselou nebo úsměvnou příhodu?

V roce 2016 jsme postoupili v rámci Pražského poháru pétanque do I. ligy. Na Letné jsme nastoupili už tenkrát proti hvězdnému týmu 4+1 ve složení Jakub Konšel, Veronika Slobodová a Honza  Resl. Náš tým GPS byl ve složení Jaroslav Pastorek, Eva Pastorková a Jirka Smělý (můj švagr). Průběh zápasu měl rychlý spád. V jednotlivcích mě Kuba Konšel dal kanára, ve dvojicích Eva s  Jirkou uhráli dva body, ale pak přišly trojice a po několika dobrých placech jsme najednou vedli 11:9. Soupeř už neměl koule, jedna z našich koulí nám jistila dvanáctý bod. Představa, že zvítězíme nad takovými hráči byla krásná a Jirku dostala do takové euforie, že vykřikl magické slovo „mečbol!“ a šel hodit svoji poslední kouli. Ta byla dobře mířená, s citem hozená a kutálela se ke košonku tak, až se ho jemně dotkla a košonek opustil naší kouli a přistál u čtyřech koulích soupeře. Bylo vymalováno! Dodnes se tomu směji s vědomím, jak záludný může pétanque být.

Když by sis mohl vybrat, s kým by sis rád zahrál?

Každý hráč, který chce zlepšovat svoji výkonnost, by měl vyhledávat kromě poctivého tréninku především lepší hráče, než je on sám. Během těch svých účastí na turnajích jsem sledoval techniku a vystupování hráčů i hráček, které bych si vybral jako svůj vzor. Je jich ale hrozně moc. Z těch nejbližších k mé generaci jsou to Jiří Ondryáš, Petr Lukáš, Jirka Koreš, Alena Vaníčková, Jiřina Demčíková, Milena Krejčínová a o generaci níž na úrovní stáří mých synů bych vybral minimálně dalších 15 hráčů, na které se rád dívám a které také na turnajích rád potkávám.

Koho vnímáš na turnajích jako svého největšího soka?

Za to období, co jezdím po turnajích, vím, že nestačí k vítězství  jenom šikovné ruce, musí k tomu být i další schopnosti jako například znalost terénu, ale hlavně srovnaná psychika a trošička štěstí. Považuji se současně za průměrného hráče, který pro úspěch musí v každém zápase ze sebe vydat vše, co o této hře zná a umí. Nikoho nepodceňuji, protože vím, že když polevím, může mě porazit i začátečník. Se zkušenými hráči se snažím uhrát nejlepší výsledek. Tím jsem chtěl říct, že soka neřeším.

Jaká je tvoje nejoblíbenější kniha a film?

Nějaké knihy jsem během života přečetl, proto je to těžký výběr, ale kniha, která mě zaujala nejvíce, je od Mary Renaultové – Král musí zemřít/ Býk přichází z moře. Kniha, která mě pobavila, je od Patricka Ryana – Jak jsem vyhrál válku. Z  posledních filmů, které jsem viděl, oceňuji film Václava Marhoula – Nabarvené ptáče. Kromě literatury a filmu mám také rád poezii a hudbu.

Při odpovídání na zadané otázky jsem si uvědomil, že jsem měl v životě obrovské štěstí, zvláště v posledních dvou zaměstnáních, že jsem našel partu lidí, kteří dokázali dát kus svého volného času pro druhé. V Sempře jsme uspořádali pro pracovníky odštěpných závodů 8 ročníků letních sportovních her a 6 ročníků stolního tenisu. To samé se povedlo v pojišťovně Kooperativa, kde od roku 1996 byly pořádány letní i zimní sportovní hry všech kooperativních poboček. Vedle toho byl každoročně pořádán turnaj družstev a jednotlivců ve stolním tenisu. U většiny těchto akcí jsem byl členem organizačního týmu, u některých aktivním účastníkem.

Vedoucí pracovníci věděli, že podpora těchto akcí je prospěšná nejen pro zlepšení fyzické kondice všech účastníků sportovních klání, ale i k výměně zkušeností a rozšíření znalostí při řešení pracovní problematiky. Zřejmě znali, že bez původního hesla Miroslava Tyrše „Ve zdravém těle zdravý duch“ se nic neobejde. Jsem přesvědčený, že to platí pro všechny generační skupiny a všechny sporty a tedy i pro pétanque.

 Komentář Iva Michálka:
Jsem velmi rád, že naše starší a zkušenější hráčky a hráče mohu pravidelně potkávat na turnajích a svádět s nimi velmi vyrovnané souboje, ať už se to týká Jardy Pastorka nebo jeho spoluhráčů z klubu Řepy či třeba Kulové osmy a dalších.
Přeji Jardovi i všem jeho kamarádům plno zdraví a elánu a už se velmi těším, až si budeme moci opět společně zahrát.

Jaroslav Pastorek
2016 – 2018	SK Španielka Řepy
2018 dosud	SKP Řepy
odehráno turnajů celkem	118
nejvíce turnajů v sezóně	26 – sezóna 2019
celkový bodový průměr	88,2 bodů
průměr TOP 10 výsledků	256,4 bodů
Nejvyšší bodový zisk	320 bodů – Zimní Kolovská koule 2020 – 4.místo
Průměrné umístění	34. místo
Nejvýše v žebříčku	34.místo – sezóna 2020
Největší úspěchy	Nymburská nula 2021 – 1.místo Kolovská koule 2020 – 2.místo spolu s Petrem Pilátem Starostovo jarní koulení – 3.místo spolu s Petrem Pilátem
Celkový počet spoluhráčů	18
Nejčastější spoluhráči	Miroslav Ptáček – 53 turnajů Jaroslav Hladík – 41 turnajů Eva Pastorková – 26 turnajů Petr Pilát – 26 turnajů
počet zápasů v ligové soutěži	38 – z toho 17 výher