Za dalším dílkem do seriálu pétanque rozhovorů jsem tentokrát zavítal do českobudějovického klubu HAVAJ, a to za Jakubem Rendlou. Kuba patří k těm hráčům, kteří mají klubovou příslušnost jinde, než žijí, neb jeho domov je již pěknou řádku let v brněnské městské části Žebětín. Zde byl také členem místního klubu Žepec až do jeho zániku a pod jeho barvami sehrál 28 turnajů.

Kuba byl za svoji pétanque kariéru členem čtyř klubů. V letech 2003 a 2004 to byl klub Les Boulles Hostivař, v letech 2005-2007 POP Praha a od roku 2008 do roku 2016 již zmíněný Žepec. Poté se na tři roky odmlčel, aby v roce 2020 vstoupil do řad klubu HAVAJ CB. Po počátečním poznávání pétanque, kdy hrál převážně se svými kamarády, se rozhodl své hraní povýšit na vyšší úroveň a přestupem do POP Praha nabrala jeho výkonnost cestu vzhůru. Zejména s bratry Hlaváčkovými sehrál několik skvělých turnajů, zejména pak v seriálu Centrope.

Dalším klubem, který se výrazně podílel na Kubově vzestupu, byl zcela jistě VARAN Karlovy Vary. Po boku jeho hráčů v čele s Pavlem Valenzem dosáhl Kuba v roce 2007 na zisk mistrovského titulu v kategorii trojic a stal se reprezentantem. Společně s Varany se následně zúčastnil MS v Thajsku. Na podzim roku 2006 sehrál první turnaj s Jitkou Launovou z klubu Žepec a jeho další kroky, nejen ty pétanquové, mířily do Žebětína, který se mu stal novým domovem.

Jelikož je Jakub všestranným člověkem s nadáním nejen sportovním, ale také hudebním a tvůrčím, věnuje se vícero koníčkům. V mládí se věnoval házené a v klubu Slavia Praha dosáhl na titul juniorského mistra ČR a nakoukl také do reprezentace i nejvyšší soutěže. Ze zdravotních důvodů ale musel nadějnou kariéru v házené opustit a svoji pozornost upnul posléze na softbal. I zde se prosadil herně i jako rozhodčí. V této funkci se mimochodem propracoval až do finále Poháru mistryň evropských zemí. Později zase dosáhl velmi dobrých úspěchů v kulečníkových disciplínách.

Od roku 2020 se k pétanque vrací zpět a je hodně aktivním. Ať už na trénincích, v Brněnském pétanque poháru nebo turnajích Čapek. Pokud vydrží, tak se svým talentem a nadšením může dle mého soudu velmi brzy proniknout do úzké české špičky. Nechme se překvapit. Jakub je člověkem, který o věcech hodně přemýšlí a vždy vás při vzájemném povídání umí něčím obohatit. Myslím, že by nebylo od věci jeho energii a zkušenost využít v rámci některé z komisí Čapek.

Jakub do konce sezóny 2021 sehrál celkem 185 bodovaných turnajů. Nejvíce jich bylo v roce 2004, a to 33 turnajů. Jeho dosavadním průměrným umístěním je 16. místo. Na žebříčku se dostal nejvýše v roce 2006 (10. místo). Jeho celkovým průměrným umístěním v žebříčku je 237. místo. Celkem Kuba hrál s 81 spoluhráči, nejvíc s Pavlem Vlkem ( 27x), Filipem Hlaváčkem ( 20x ) a Jakubem Hlaváčkem ( 18x). Všichni tři z POP Praha. Celkem s 32 spoluhráči si Kuba zahrál pouze jednou. Ke konci roku 2021 zaznamenal sedm vítězství, desetkrát bral stříbrno a jedenáctkrát se mohl radovat z místa třetího. Se ziskem jednoho mistrovského titulu a sedmi vítězstvími v turnajích se řadí na dělené 84. místo. Díky svému přehledu, znalostem a zkušenostem z jiných sportů je Jakub člověkem, který může náš pétanque obohatit řadou zajímavých postřehů.

Kde a kdy jsi, Kubo, objevil pétanque a co bylo impulsem pro to, abys jej začal hrát?

V roce 2002 jsme s tehdejší družkou Janou vyrazili na cestu vlakem po Beneluxu a Francii. A cestu jsme končili na Azurovém pobřeží. Jednou z našich zastávek bylo La Ciotat, kde jsme v parku viděli hrát chlapíky. A možná i proto, že se docela zajímám, jsem zjistil, že pétanque v tomhle pěkném městečku nedaleko Marseille vznikl. Ale to není vše, co La Ciotat světu dalo. Je také rodištěm bratří Lumièrů, kteří zde natočili jeden z prvních filmů – Příjezd vlaku do stanice La Ciotat (natočeno 1895, poprvé promítáno 1896). Zpět ke koulím. Prostě se nám to oběma zalíbilo, a když jsme se vrátili domů, pořídili jsme si rekreační koule a začali občas se známými hrát.

Jak jsem se dostal k soutěžnímu hraní vlastně ani přesně nevím. Ale určitě v tom měl prsty Jarda Kuba. Společně jsme v roce 2003 založili klub v Hostivaři. První turnaj, který jsem hrál, byl zimní turnaj v Troji. První venkovní pak jedničky v Lednici. Doteď jsem na jedničkách tehdejší výsledek (9.–16. místo) nezopakoval 😀

Ale tenhle turnaj měl významný vliv na mou pétanque kariéru v něčem jiném. Oslovil mě Jirka Šrubař s otázkou, zda jsem někdy nedělal vrcholově nějaký míčový sport, že je evidentní, že mám cit pro kouli. Nevím, jak to poznal, ale měl pravdu. Do jednadvaceti jsem dělal házenou (než mi ji lékaři zatrhli) a pak několik let softbal. Proč to ale zmiňuju. Hodně mě to nakoplo. Motivovalo mě to k tréninku.

V něm na mě největší vliv měl Pavel Vlk. Ať si kdo chce co chce myslí, ale „Vlčák“ je podle mě jeden z největších odborníků na techniku u nás. Prvních několik let jsem trénoval sám i pod jeho vedením několik hodin denně a výsledky ukazují, že to i někam vedlo 😀

Díky své bohaté sportovní minulosti a také současnosti můžeš porovnávat. Vidíš nejen pro sebe nějaké průsečíky v jednotlivých sportech?

Jak už jsem naznačil, tak hlavním průsečíkem je koule. A především to, že se v každém sportu s ní jedná o udělení nějaké rychlosti, úhlu a rotace. Ať už se jedná o hod vrchem či spodem (v mém případě házená, resp. softbal a pétanque), úder holí (golf) nebo tágem (snooker a pool), mají všechny tyto sporty jedno společné. Vždy se jedná o načasování jednotlivých fází hodu (či úderu) a akceleraci koule směrem k vypuštění (či udeření). Ale vlastně stejné je to i pro hody v atletice nebo třeba střelu v hokeji. A dokonce i kop do míče ve fotbalu. Vždy jde o timing a akceleraci.

Dlouho jsi hrál, dostal ses i do reprezentace a potom ses na čas z pétanque vytratil, aby ses později zase vrátil. Překvapil tě za ten čas český pétanque něčím novým?

Překvapil. Ale v mnoha věcech negativně. Třeba fungování svazu se nikterak nevyvinulo. Míra digitalizace, informovanosti a propagace je stále tristní. Také délka turnajů je šílená. Já sice chápu, že je tu aspekt „aby si všichni hodně zahráli“, ale když se podívám na pozdější fáze turnaje, ztrácejí únavou na kvalitě. Také umělé osvětlení bývá na turnajích opravdu chabé. Pár lidí se snaží o zlepšení. Třeba za streamy by Verču Slobodovou měli všichni nosit na ramenou. Snad to s novým vedením přijde. Významná změna a posun do roku 2022.

Potěšující bylo třeba velké množství nových tváří, klubů a turnajů.

A co mě v poslední době opravdu hodně potěšilo, je juniorský tým. Takhle velkou, herně silnou, ale především pohromadě držící partu jsem dříve nezažil. Jsou to moc fajn mladí lidé a já jim všem přeju hodně zdaru. Do zákulisí moc nevidím, ale myslím, že za tohle zaslouží obrovské uznání především Iveta Hájková. Co jsem měl možnost vidět, tak je právě ona tím pověstným tmelem.

Zarazila mě ještě jedna věc. Na stupních vítězů a především špičce žebříčku se moc nezměnilo. Až na pár jmen stále stejné firmy. A za naprosto neuvěřitelnou považuju, Ivoši, tvou výkonnostní stálost a dlouhověkost. A s tím spojené úspěchy.

S pétanque ses do světa podíval. Jaká je ale tvoje vysněná destinace na dovolenou? A kdybys byl nucen, ve které zemi by sis uměl představit svůj další život?

Do světa jsem se podíval i s jinými sporty i jako cestovatel. Ale kromě Thajska (MS 2007) a Izraele (ME ve snookeru) jsem se pohyboval jen v Evropě. Určitě mě lákají severské země a Pobaltí. I další kontinenty. Třeba Severní Afrika a Jižní Amerika. A z nostalgie po tátovi Keňa, Tanzánie, Mexiko a Himaláj. Ale pokud bych měl jmenovat jednu zemi, tak je to Austrálie. Má vysněná dovolená je být pomocníkem v nějaké organizaci, která se stará o zvířátka. Hlavně bych se chtěl poňuchňat s koalou a wombatem.

A pokud bych si měl vybrat jiné místo pro život, tak to bude Vídeň, Lisabon, Barcelona, Francie (tady asi Provence, Côte d’Azur nebo Bretaň) nebo Andalusie. Ale já to nemám úplně o místě. Pro mě je podstatné, s kým by to bylo.

Máš v pétanque nyní nějaký cíl? Čeho bys chtěl dosáhnout?

Mám. Chci pracovat na technice tak, abych byl v hodech konzistentní. Hodně pracuju na minimalizaci fyzického úsilí vloženého do hodu. Teprve až si to sedne, budu si klást nějaké výsledkové cíle.

Základy jsou prostě základy. Tohle jsem hlouběji pochopil až v kulečníku. Tam je na to člověk sám. A třeba ve snookeru je zápas i několikahodinový. Mnohdy nejde hráč pořádně na stůl klidně půlhodinu nebo hodinu. A nemá možnost, jak se udržovat v provozní teplotě. Prostě jen čeká na soupeřovu chybu. A když přijde, musí ji využít. Další už přijít nemusí. Právě tam je potřeba se mít o co opřít. Stejně tak se to hodí, když to člověku úplně nejde. V tu chvíli funguje soustředění na úplné základy. V kulečníku se doporučuje soustředit se jen na ruku, která vede tágo, v pétanque je to podle mě grip a postoj. Minimalizace pohybů navíc. A jak jsem zmiňoval dříve, vrátit se do pohody pomůže i soustředění na načasování hodu.

Jak jsem starší, tak to nejde tak rychle. Ale progres cítím a občas je snad i vidět.

Další z cílů je mít stabilní spoluhráče. Někoho, s kým si sedneme a budeme pravidelně usilovat o příčky nejvyšší. A třeba se ještě kvalifikovat na nějaký šampionát.

No ale především jde o jednu věc, kterou mě naučil kulečník. Hlavně se sportem bavit.

Který pétanque areál ti v Česku sedí a kde se ti naopak nedaří a proč?

Vždycky se mi líbil Trojský zámeček. A obecně zámecké parky. Třeba Slavkov býval super.

Z čistě pétanque areálů jsou super Valšovice a Vědomice. Ne úplně terénem, ale koncepcí a prostředím. A čerstvou zkušenost mám s Mariánkami. Úžasné prostředí u Ferdinandova pramene a velmi pěkný turnaj.

Skvělý je hrad Veveří. Hřiště dole na parkovišti je velmi obtížné. To je fajn. Ale na druhou stranu je tam až příliš ve hře náhoda. Nádvoří mi přijde moc dobré. Hodně mi sedí tvrdší a členité povrchy. Takové, které jsou sice těžší, ale férové. Na kterých ale nestačí jen kutálení.

Základem je pevný podklad. Ne takový, kde je pod povrchem skryta spousta děr po dopadech, které hráč ani nemůže vidět. To je třeba na centrkurtu ve Valšovicích nebo na Orlu v Řečkovicích. Obecně také nemám rád plážáky jako letos ve Vědomicích.

Z neturnajových hřišť se mi moc líbí brněnské Lužánky (co takhle zase nějaké ty večerní Vesperály?) a pražský Letenský zámeček. Jak místem, tak i povrchem.

V čem vidíš v českém pétanque největší rezervy a co pro to udělat?

Toho je hodně. Začal bych systémy turnajů. Převažuje zaměření na to, aby si všichni zahráli. Turnaje jsou kvůli tomu příliš dlouhé. Já osobně bych pro prestižní turnaje a republiky zvolil systém dvojí eliminace. Tak se hraje po celém světě pool. Každý má garantované dva zápasy v hlavním turnaji. A dává to možnost doprovodného turnaje. Je to trochu podobné skupinám na dvě prohry s tím rozdílem, že před single KO nemůžeš vypadnout se stejným soupeřem, se kterým už jsi hrál. A to je fér.

Také jsem zmínil digitalizaci a informovanost. Pro mě je šílené, že nejsou výsledky live, že nikdo na turnaji ani zvenčí nemá možnost okamžitého přehledu. A nejen to. Také žebříček by se mohl generovat automaticky. Nemusely by se fotit tištěné tabulky a pavouky. Tohle je prostě v roce 2022 ostuda. Ano, CEP a FIPJP rozhodně nejdou s dobou, ale proč musíme být takhle pozadu i my? Pojďme jim ukázat, jak to má být. Nic složitého to není. Existuje i mnoho free či placených hotových řešení s větší či menší mírou možnosti customizace.

A do třetice všeho kritického bych zmínil pravidla a etiku. Já sám vím, že bych kolikrát zasloužil napomenutí nebo i kartu. A když se na našich turnajích rozhlédnu, tak by se mělo žlutit jak na řepkovém poli. Nebo Řepkovém?

Spousta hráčů jezdí na turnaje a nezná pořádně pravidla. Ne všechny týmy mají měřící pomůcky. Opakují se notorické fauly jako přešlapy, vystupování z kroužku, neznačení košonku. A přitom je to důležité. Ale mnohem závažnější je pohyb a chování na hřišti. Velké množství lidí si stoupá tam, kam nemá a baví se nahlas, když je soupeř v kroužku. To se bavím o hřišti, na kterém hrají. Ale je tu i sousední hřiště. Zejména při střele je velmi obtížné se soustředit, když na vedlejším hřišti někdo chodí sem a tam, stojí kousek od sousedního hřiště. Atd. atd. Tohle je krásně vidět na turnajích ve Francii nebo šampionátech. Tam se většinou hráči podívají, co se děje vedle, a například při střele se zastaví, aby hráč na vedlejším hřišti měl klid. Tohle je samozřejmě hodně obtížné a ne všude proveditelné. Ať už z důvodu časového limitu, tak z důvodu malých hřišť a nedostatečného prostoru kolem hřišť. Někdy prostě ani kam uhnout není.

A jak bych to řešil ? Mám v plánu se podílet na sérii edukačních videí. Jedna část by byla věnována pravidlům a druhá pak chování na hřišti.

Který hráč nebo hráčka tě v poslední době něčím zaujal? Kdo podle tebe udělal ve svém výkonu největší progres?

Nejprve se zaměřím na hráče, které jsem dřív moc neznal. Prvním je Martin Skopal. Je velmi talentovaný a dřímá v něm obrovský potenciál. Hází velmi přirozeně. Hodně se mi líbí také Petr Vavrovič ml., Vojta Bílek, Honza Marhoul a Vojta Lukáš. A obdivuhodný progres zaznamenal Petr Fafek.

Dobrých žen, dámy snad prominou, moc nemáme. Verča Slobodová, Katky Tintěrová a Froňková, Sára Valošková, Alice Hančová, Romča Hodboďová a Iveta Hájková. A pak další nadějné juniorky. Dál ale nikoho nevidím. A nikoli výsledkově. Ale herně.

A už jsem zmiňoval juniory a espoiry. Líbí se mi vlastně všichni. Jak hrou, tak chováním.

Naprostým zjevením je pro mě Milena Krejčínová. Já vím, že se o věku dam nemluví. Ale ona na svůj věk vůbec nevypadá. Její fyzická kondice je obdivuhodná. A zas a znovu mě udivuje i Jiřinka Demčíková. Ta, když má den, je nezastavitelná.

Je známo, že se věnuješ kromě sportu i hudbě. Jaký žánr a umělec je tvým oblíbeným a jaký koncert bys chtěl navštívit?

Začnu tím koncertem. Za svůj život, i díky brigádám a práci, jsem měl možnost vidět spoustu skvělých koncertů. Jacksona, Rolling Stones, několikrát Stinga, Gabriela, Buena Vista Social Club, Pearl Jam, U2, Les Zeppelin. Nebo i show Davida Copperfielda. A samozřejmě spoustu klubových koncertů a festivalů. Tady bych vyzdvihl budapeštský Sziget, kam jsme vyrazili na Noir Desir. A menší koncerty Al di Meoly a Paca de Lucii. A samozřejmě interpreta, na kterého jsem chodil od střední až po jeden z jeho posledních koncertů. Vladimíra Mišíka. To je asi moje největší srdcovka.

Vidět bych chtěl Queen s Freddiem. To ale neklapne. Co by klapnout mohlo, je Adele a Daft Punk. I když u dafťáků vlastně nikdo neví, zda vůbec někdy ještě nějaký koncert bude…

A tím jsem vlastně odpověděl i na druhou část otázky. Žánrově nejsem úplně vyhraněný. Poslouchám od jazzu a klasiky přes folk, rock a pop po punk a ska. Hodně mám rád filmovou hudbu a muzikály. Nikdy jsem nepropadl metalu, rapu nebo hip hopu. Ale i tam mám své oblíbené skladby či interprety. Možná i proto je má tvorba různorodá. Snažím se pronikat do instrumentálek ovlivněných Oldfieldem, Jarrem či Morriconem, hodně rád si zajamuju ve stylu funku. Ale především se vracím ke svým kořenům.

Chystám album, které by se dalo zaškatulkovat jako písničkářské. Ale ne v duchu českých písničkářů. Spíš s instrumentací jako Mišík v malém setu s Olinem Nejezchlebem a Pavlem Skálou. Nebo Bob Dylan. Hodně mě teď inspirovalo album Erica Claptona The Lady in the Balcony: Lockdown Sessions (Live). Takhle nějak bych to viděl. Jedna dvě kytary, basa a bicí nebo perkuse.

Je něco zásadního co bys ve svém dosavadním životě udělal jinak?

Na bilancování je buď brzy, nebo pozdě. To, co jsem v životě udělal špatně, už neoddělám. Jen se z toho můžu poučit.

Vše souvisí s věkem a okolnostmi. Dnes bych některé situace, které se staly, třeba řešil jinak. Ale ony už se třeba opakovat nebudou. To je život. A já v tom svém ničeho nelituju. Co jsem podělal, to jsem podělal, co bylo dobře, to prostě bylo dobře. Nemá smysl lamentovat nad rozlitým mlékem. Něco si donekonečna vyčítat. Tak, jako by člověk měl umět odpouštět druhým, musí se naučit odpouštět i sám sobě. Měl by sebe i ostatní umět pochválit i sprdnout. Jinak by se také dalo říct, že by se každý měl snažit být otevřený a poctivý k sobě i okolí.

Neříkám, že mi to jde dokonale, to teda vážně ne. Ale vím, o co se snažím a proč.

Jaká kniha tě v životě nejvíc ovlivnila a jaký je tvůj oblíbený film?

Tak tady raději odpovím krátce a rychle, jinak z toho bude román. To máš jak s tou hudbou. Ovlivnili mě Beatles, Mozart, Metallica, Eminem, Sting… prostě kdekdo a kdeco. Tak radši vyberu tři knihy a tři filmy.

Smrt letního odpoledne od Hemingwaye, Mag od Kerouaca a poezie Františka Gellnera. Nebo raději Idioti mají přednost od Malamuda nebo Exodus od Urise? A co třeba Saturnin od Jirotky nebo Ferlinghetti?

Forrest Gump od Zemekise, Amadeus od Formana a Jesus Christ Superstar. Nebo spíš Hair? Nebo snad Přelet nad kukaččím hnízdem? No jo. Ale to nesmí chybět Profesionál s Belmondem. A vlastně téměř cokoli s ním. Nebo dolarová trilogie s Eastwoodem. No a pak tu máte Na samotě u lesa, Světáky, Samotáře… No a taky sci-fi. Kubricka… Třeba Barry Lyndon je bezvadnej biják.

Tak to vidíš. Vlastně je to otázka, na kterou nedokážu odpovědět stručně 😀

Se kterou osobností bys rád zašel na oběd?

Tahle otázka se povedla. To vím přesně. S Jejím Veličenstvem královnou Alžbětou II. Ona je podle mě největším žijícím člověkem na naší planetě. A jak říkal tvůj syn Honza, kdy se ti poštěstí poobědvat se strojem času?

Jakou veselou příhodu jsi s pétanque nebo vůbec u sportu zažil?

Další otázka, na kterou bych za ty roky potřeboval mnohem víc prostoru 😀

Ale vyberu jednu fakt trapnou. V roce 2014 jsem jel na první ME ve snookeru do Sofie. A hned první tréninkovou session jsem šel na fungl nově potažený stůl. Postavil jsem si pozici, napřáhl a… tágo se mi smeklo po bíle (tzv. miscue) a já udělal do sukna dírku. Myslím, že každý někdy zažil pocit, že by chtěl být neviditelný. Takže jsem se jen nenápadně rozhlédl, zda si někdo náhodou všiml.

Ze stejného šampionátu mám i další historku, na kterou nikdy nezapomenu. Skamarádil jsem se s finskou výpravou a vyrazili jsme na pivo. Objednalo se pivo, řeklo se „kippis” a pak… pak se do dalšího piva prakticky mlčelo. No minimálně v porovnání s tím, když jdou na pivo Češi, to tak vypadalo. Prostě jsme spolu jen byli a bylo nám fajn.

A tohle jsem ocenil až s věkem. To nejlepší, co mi pétanque dal, je moje žena Jitka. A až s ní jsem si uvědomil, že jednou z nejdůležitějších věcí v partnerském vztahu je schopnost umět spolu mlčet.