Některé zprávy se sdělují opravdu těžce a smutně. Nejinak je tomu i nyní, kdy se zármutkem přijímáme zprávu o odchodu jedné z nás, pro kterou se pétanque stal nedílnou součástí života. Naše řady opustila Františka Karásková, hráčka klubu HRODE Krumsín.

Fanynka vstoupila do světa pétanque v roce 2012 a za deset let sehrála celkem 238 žebříčkových turnajů. Nejvíce v roce 2013 – 29. Byla nedílnou součástí krumsínského klubu, v jehož dresu sehrála za extraligový a později ligový B tým 67 zápasů, z toho 31 vítězných. Jedenáctkrát se Fanynka probojovala na stupně vítězů. Čtyřikrát si z rukou pořadatelů převzala pohár za třetí místo, šestkrát za druhé a jednou si v Ratišovicích vystoupala se svými spoluhráči na stupínek nejvyšší.

Fanynku jsme měli možnost potkat nejčastěji po boku svého životního partnera manžela Jirky, se kterým spolu sehráli 158 turnajů. Dále se po boku Fanynky představilo celkem 70 hráček a hráčů. Nejčastějšími byli Jirka Němec z Fenyxu Adamov, Lubomír Anton z KLIP Litovel, klubový spoluhráč Mirek Drmola a manželé Burešovi z Litovle.

Další už bohužel nepřibudou. Všem 71 spoluhráčům a velkému množství protihráčů bude Fanynka scházet, zapamatujeme si ji jako tichou, nenápadnou a slušnou dámu, skvělou a spolehlivou plasérku. Bude nám chybět. Čest její památce.

Na setkávání s ní vzpomíná Luboš Ptáček.

Hrát až do konce – nerytmické blues o poslední sezóně Františky Karáskové

K následujícím slovům mě inspirovala píseň Michala Prokopa Blues o spolykaných slovech, kterou jsem poprvé slyšel na koncertu Framus Five někdy ve dvaceti a vždy si ji vybavuji při odchodu někoho blízkého. Pokusím se o pár huňatých slov s kapkou medu, kterým se často se bráníme, říkáme si, že příště bude lepší příležitost a pak litujeme, že jsme je v běhu života spolykali z mnoha důvodů. Nebyl čas, byli jsme leniví nebo jsme se jen trošku styděli pronést či napsat zdánlivě velká a nepatřičná slova.

Mnozí z vás jste znali Františku Karáskovou podstatně déle a velmi pravděpodobně i mnohem lépe než já, ale vzpomínky máme asi společné. Tak jako většina z pravidelných i občasných hráčů na okruhu ČAPEK i dalších turnajů jsme ji potkávali jako urputnou soupeřku a občas jako oblíbenou spoluhráčku. Několikrát jsem s ní a Jirkou hráli trojice. Ujali se mě, když jsem ještě nebyl registrovaný a na okruhu jsem skoro nikoho neznal. V roce 2022 jsme společně reprezentovali krumsínské béčko v extralize. Dvojice jsem s ní hrál pouze jednou na krumsínském nedělním klání, byl to její předposlední turnaj…

Poslední turnaj na bedně

Poslední turnaj, ve kterém Františka vystoupala na bednu, byl turnaj O brněnskou kouli hraný v Ratišovicích (Františka hrála s Jirkou a Renatou Stokláskovou). Byl to jeden z malých turnajů, ve kterých nejde tolik o body, přesto se vám nesmazatelně vepíše do paměti. První dvě kola proběhla v silném a vytrvalém dešti, organizátoři zvolil tradicionalistickou variantu hry na skupiny bez limitu, kterou milujete, jen když musíte obracet zápas. Spíše ale netrpělivě sledujete poslední zápas v zabrzděné skupině a pak vám dojde, že bude následovat ještě jeden. Během závěrečných kol se paralelně na fotbalovém hřišti odehrávala taneční zábava. Zaspal nám spoluhráč (že, Pavle), tak jsme první zápas odehráli ve dvou. Druhý zápas jsme otočili po jeho příjezdu ze stavu 2:10 na 11:10, ale ten další postupový prohráli 10:11. Jako náplast přišlo vítězství v béčku. Zážitků tedy hodně, přesto se mi z paměti vynořují jako nejsilnější dva momenty spojené s Františkou.

Sdíleli jsme s Karáskovými cestu v autě, takže jsem je sledoval v semifinále i finále. Semifinále bylo dlouhé a urputné, jak to občas v této fázi turnaji bývá. Nikdo nechce prohrát, vyplavený adrenalin zakaluje oči a z normálních lidí dělá takřka zombíky, kteří až se sadomasochistickou vášní vrhají koule k cíli. Františčin výraz působil civilně, přesto si troufnu tvrdit, že jejímu zaujetí hrou se málokdo z nás dokáže vyrovnat. V zmiňovaném semifinále vypadla z rytmu. „Nejde mi to,“ ulevila si, když procházela kolem mě. „Ale nevzdám to, je to boj o bednu.“ Nakonec postoupili.

Na zpáteční cestu jsme vyrazili po půlnoci po místních silnicích třetí třídy. Františka povětšinou mlčela, ale bedlivě ze zadního sedadla sledovala, zda mě nepřemáhá únava. Ke konci cesty pronesla se svým typicky potutelným úsměvem: „No, normální důchodci už dávno spí.“ V dané situaci se jedná o větu do filmu, jejíž smysl a význam udává intonace a kontext. Od komediální hlášky až po patetické sebestředné dojmutí nad svojí (falešnou) výjimečností. U Františky šlo o autentické gesto vyjadřující nejen radost z výsledku, ale také únavu z náročného dne a respekt ke svému věku.

Hráčka každým coulem

Františka byla hráčka každým coulem. Samozřejmě ráda vyhrávala, ostatně jako každý, ale vždy jí šlo o samotnou hru. Dokázala podržet spoluhráče a taky ho zkritizovat nikoliv za nepovedený hod (ten patří ke hře). Nezapomenu na její káčko poslední koulí ve vyrovnaném zápase na turnaji ve Žďáru, které bylo riskantní, protože mohla vyrazit naší kouli, ale velkolepě ukončilo zápas o páté místo.

Františka si uměla i dupnut. Vybavuji si, jak opakovaně (i po dvou měsících) vyplísnila spoluhráče, který sledoval v rozhodujícím okamžiku jakožto hrající kapitán týmu vedlejší zápas (že, Martine!). Se zemitou grácií mi při návratu z Vrchlabí vyčinila: „Sice nelepím na košonek, ale hraju až do konce.“ Přímou radu jsem od ní dostal jen jednou, to když mi na křivém hřišti přesně řekla o kolik si mám nadsadit, abych skončil u košonku. Na podzimním klání v Krumsíně jsme v posledním zápase bojovali o vítězství, Františka celý turnaj hrála skvěle, v posledním zápase ale třikrát nešťastně vyrazila naší kouli (byly to těžké střely), nespokojenost se svým výkonem však dokázala utlumit na minimum, aby mě nerozhodila jako spoluhráče. Nakonec jsme sice prohráli, ale opět to byla cenná lekce od zkušené týmové hráčky.

Jak nepřijít o radost z milované hry

Josef Kemr v roli dědy Komárka ve filmu Na samotě u lesa pronesl jednu ze svých lakonických hlášek: „No tak že bych ještě sklidil, na zimu bych prodal kravku a na jaře už nezaseju.“ Tato slova se mi vždy vybaví, když mnozí z nás (včetně mě) říkají: „A příští sezónu už po turnajích tolik jezdit nebudu, a tam a tam (doplň si libovolný neoblíbený turnaj) hrát rozhodně nebudu.“ A pak je tam opakovaně potkáte. Předloni jsem si podobná slova vyslechnul i od Františky, že na vzdálenější turnaje prý už jezdit nebude. A jak řekla, tak s výjimkou extraligy učinila. Myslím, že to nebyla předtucha, ale realistické zhodnocení a moudré rozhodnutí, aby námaha z dlouhé cesty nepřevýšila radost z milované hry.

V loňské extralize jsme byli jako tým výkonností předurčeni k boji o záchranu (plán A). S tímto typem boje mám z mládí bohaté zkušenosti. V atletických soutěžích jsem běhal třetí úsek ve štafetách a jako náhradník jsem vykrýval kratší tratě. Řídil jsem se pokynem trenéra, štafetu jdi s drobnou rezervou, stačí udržet pozici, sto deset překážek musíš hlavně doběhnout i se zlámanou hnátou, to může být klíčový bod. Františka hrála jinak, každý zápas zarputile naplno, přitom byla nasazována na žebříčkově mnohem výše postavené hráčky, které notně trápila do posledního náhozu a své zápasy dohrávala většinou jako poslední. Nakonec jsme sestoupili, ale vyšel plán B, nebyli jsme poslední, závěrečný zápas jsme urvali i díky Františce.

Poslední životní zápas

Poslední životní zápas nelze vyhrát, bylo o tom napsáno mnoho traktátů. V únoru jsem volal Jirkovi, protože jsem se chtěl v dodatečném předstihu domluvit na Krumsínskou hrodu, kde se hrají trojice. Z telefonátu jsem byl zaskočen, něco jsem blekotal, navrhoval jsem Jirkovi nějaké alternativy. Františka vedle poslouchala a pak nahlas pronesla: „Jen si s ním zahrej, přece to nevzdáme.“

Drahá Františko, děkuji, že jsem Tě potkal a svou poslední sezónu se někdy v budoucnosti pokusím odehrát jako Ty.

Milý Jirko, v žalu je každý sám a stejně tak ho musí sám přebolet, přestože je obklopen milující rodinou a přáteli. Měl jsi skvělou milující ženu, o to je Tvá ztráta těžší. Za celou naši rodinu i přátele z pétanque, vždy si s Tebou rádi zahrajeme. A Františka bude s námi.

S úctou, vděčností a smutkem v duši, Luboš Ptáček.

Blues o spolykaných slovech
Framus Five a Michal Prokop

Jasně, že ti dlužím spoustu hezkejch slov
Se mnou děvče nemáš na ně kliku
Dávno už je umím všechny nazpaměť
Jenomže mi váznou na jazyku

Takový ty slova jako čmeláčci
Huňatý a milý s kapkou medu
Stokrát ti je v duchu šeptám do ucha
Ale znáš mě řečnit nedovedu

Tak mi promiň, děvče, však to napravím
Můj ty smutku já si dám tu práci
Vyklopím je všechny aspoň naposled

Až si pro mě příjdou
Až si pro mě příjdou
Až si pro mě příjdou funebráci