Vaníčková: Někdy na turnaji překvapíme i sami sebe

V dalším z pétanque rozhovorů se vracíme do Čech, konkrétně do obce č. 537331, která leží v nadmořské výšce 184 m a ve které žije 1885 obyvatel. Do obce, ve které studoval a následně pracoval jako výpravčí na místním nádraží Bohumil Hrabal. Ano, jedná se o Kostomlaty nad Labem, kde jsem vyzpovídal rodačku z Plzně a prezidentku místního pétanque klubu Alenu Vaníčkovou.

Pétanque začátky momentální 108. hráčky českého žebříčku jsou spjaty s jiným městem – Chebem, kde Alena se svým manželem Rudou hráli v klubu AGRO Cheb, PC Leap a Kondor Cheb. V Chebu odehráli sedm sezón, od roku 2014 hájí už barvy Sokola Kostomlaty. Ke konci roku 2022 odehrála Alena celkem 438 turnajů, nejčastěji po boku manžela Rudolfa (137x), dále s Jaroslavou Škorničkovou (41x) a Jaromírem Vlachem (28x). Celkem se po boku Aleny na turnajích objevilo 73 hráček a hráčů.

Nejvíce turnajů odehrála v roce 2017 – 31. Nejméně v roce 2007 – 6. Nejúspěšnějším ročníkem pro ni byl rok 2010, kdy skončila sezónu s průměrným výsledkem 21. místo. Celkový průměr má Alena 166. místo. V žebříčku se dosud nejvýše dostala na 39. místo v sezóně 2021. Dá se říci, že Alena zraje jako víno. Za svou kariéru si připsala 6 vítězství, 4x skončila druhá a 5x třetí. Je čtyřnásobnou mistryní ČR v kategorii 55+.

Alena je nepřehlédnutelnou postavou české pétanque scény. Zejména díky své „anténce“, kterou drží v podpaží při svých hodech. K pétanque přivedla mnoho nových tváří a vděčíme ji také za velmi bohatou sbírku fotografií, které pravidelně umísťuje na web –odkazy najdete na konci článku.

Kde ses potkala s pétanque a čím tě zaujal, že ho hraješ doposud? Co ti přináší?

Zahlédli jsme ho vždy jen ve filmech, vůbec mu nerozuměli, ale chtěli jsme ho zkusit. V roce 2006 nám zavolal náš syn, že se koná malý turnaj v Hrozňatově. S Rudou jsme se tedy jeli podívat. Pořadatelé nám ale hned dali číslo, do rukou koule a košonek. Syn nás totiž přihlásil.

Za pochodu jsme se učili vše a dle očekávání skončili na posledním místě. Cena útěchy byl Fernet, což nás mimo hry také zaujalo. Chebáci nás pozvali na trénink a byli velice překvapeni, že jsme dorazili i s novými stříbrnými koulemi. Skoro po roce jsem byla prvně postavena proti Plzni, jmenovitě Stáňovi Mrázovi. Během chvilky jsem dostala kanára. Chtěla jsem od něj poradit, co mám dělat, neb mi to pořád nejde. Jeho odpověď mě celkem ohromila: „Až hodíš tisíckrát, pak přijde hlava a ruka, to poznáš.“

Měl pravdu, za rok jsem mu dala kanára já! Od té doby mu říkám, že je moje „guru“.

Vaše začátky s Rudou jsou spjaty s Chebem. Jak jste se dostali do Kostomlat?

Oba jsme s Rudou ze západních Čech, poznali jsme se při mém studiu na SVVŠ v Ostrově. Společnými silami jsme si kousek od Chebu postavili domek. Už jsme spolu 52 let. Já jsem tam dělala mnoho let sekretářku ředitele a pak v bance. Ruda pracoval na celnici a pak jako podnikový právník. Zde se nám taky narodily obě děti, dcera Zuzana a syn Michal. A právě naše děti nás jako překvapení doslova přestěhovali do Kostomlat. Pétanque nám poté trochu změnil život, takže mimo tréninku a poznávání nových lidí nám přibylo cestování na turnaje.

A co nás posunulo do Kostomlat je také trochu náhoda. V srpnu 2013 jsme na turnaji ve Vědomicích prohráli s nám zcela neznámými hráči ze Sokolče – Janem Svobodou a Janem Bočkem, zvaným Jeff. Vůbec jsme nevěděli, že je to kousek od Kostomlat, kde bydlí naše dcera. Prohra se nám vůbec nelíbila, proto nám nabídli odvetu na jejich turnaji, který byl už další týden. Finále jsme opravdu hráli proti sobě a vrátili jsme jim to i s úroky. Za rok nás naši mladí, jak už jsem zmínila, přestěhovali do domku v Kostomlatech. O dva roky později s námi na turnaj do Velimi jel i náš syn Michal a jaké to bylo překvapení, když tam potkal svého kamaráda z Božího Daru Jeffa. Vůbec si totiž nedávali naše jména dohromady. Svět je malý.

Jsi známá tím, že dokážeš pro pétanque získávat nové lidi. Máš na to osvědčený recept hodný následování?

Začalo to asi tím, že v Chebu se trénovalo pouze hrou a nejezdilo se moc na turnaje. Ruda je vlastně hráčem proti své vůli, vozil mě na tréninky, ale nebavilo ho to. Pro něho to byl ztracený čas. Já jsem objevila, že se hrají turnaje i jinde než v Kolové a Mariánkách, ale neměla jsem s kým hrát, tak se obětoval a začalo ho to dokonce i bavit.

Dalším posunem bylo, když jsem pochopila, co je to americký sen. Několik let jsme jezdili z Chebu k dceři do Kostomlat a uprostřed obce míjeli hřiště Sokola. Mezi borovicemi bylo krásné, zatím travnaté místo na pétanque. A když nás v roce 2013 mladí přestěhovali do Kostomlat, tak mojí jedinou „podmínkou“bylo vybudování hřiště u domku.

Jelikož jsme nikoho neznali, tak jediným řešením bylo zajít za starostkou Sokola i obce. Sokol nám nabídl přesně ten vysněný pozemek a starostka obce Míla Hercoková dodala první zájemce o pétanque. První tréninky byly u nás, a protože nás bylo deset, společnými silami jsme vybudovali 6 hřišť, každé s jiným povrchem. To bylo impulzem přihlásit se do Polabské ligy a učit se nejprve prohrávat. Na tréninku jsme pilovali, co komu nešlo a první poznatky v taktice. Pořídili jsme si křesílka, stolek a už z nás byla prima parta, ke které se přidávali další, jak já říkám kolemjdoucí.

Tak jsme začali jezdit i na čapkovské turnaje. Sokol nám pořídil i osvětlení a mohli jsme hrát neomezeně dlouho. Z hřiště se pořád ozývalo: „Zvedni ruku, pootoč se v kruhu, makej zápěstím, projdi si to, hraj zprava padá to tam.“

Dle mého názoru patříš ty i všichni z „kostomlatské školy“ k české špičce v hraní rovně. Věnujete se na tréninku speciálně této činnost?

Ze začátku ano, neb jsme právě s Rudou věděli, co jsme museli odkoukat a přiučit se na turnajích i na videích z celého světa. Mohu napsat jen, jak jsme se to učili my ryzí amatéři. Postoj špičkou ke košonu, rovně ruku, házet zápěstím, mírně se pootočit v kruhu a pořád házet rovně. Někteří to vydrželi dodnes, někteří odpadli – jako v každém sportu. Také pomohlo lepení koule na soupeřovu u košonu, pak jsme přidali trochu síly a byla to taková náhražka střelby, tu jsme se moc naučit nemohli, ale pokoušíme se pořád. Někdy překvapíme na turnaji i sami sebe.

Máš nějaké oblíbené turnaje? Kde se ti daří a hraje dobře? Kam se ráda vracíš?

Nejraději mám turnaje pořádané Sokolem Kostomlaty. Už pořádáme tři za rok. Rok od roku je vylepšujeme a myslím, že i hráči z širého okolí k nám rádi jezdí. Ráda také jezdím do Lipníka, Sokolče, Velimi, Předhrádí nebo Kolína. Ti všichni hrají Polabskou ligu.

Z celorepublikových mám nejraději Vědomice, Terezín a Hrochův Týnec.

Máš nějakého osudového protihráče? Proti komu hraješ nejčastěji a s kým svádíš urputné bitvy?

Já jsem soupeřem hlavně sama sobě, protože si vůbec nevěřím. Ale i tímto postojem se dá slušně hrát. Nemohu být zklamaná, mohu jen překvapit. Jak si v klubu říkáme – „uplacujeme k smrti“.

Kdo tě z českého pétanque pelotonu nejvíc zaujal a čím?

Byli to Pavel a Iva Valenzovi. Ti pro nás tehdy byli největším vzorem. Iva svým placem a úžasným klidem, Pavel nám hodně radil, dokonce i chválil a dodával nám hlavně naději do budoucna.

Kdybys mohla něco změnit nebo pozměnit na českých turnajích, co by to bylo?

No třeba například zbytečné měření před koncem limitu, když i rozhodčí napomíná, že kvůli 5cm máme být samostatní (ale čas ubíhá, že). Troška férovosti a slušnosti by někdy neškodila, ale jsme zkrátka každý jiný. Někdo chce vyhrát za každou cenu.

Vzpomeneš si na nějakou svou výhru, která ti udělala největší radost?

V první řadě vítězství na MČR 50+ i 55+. No a pak Hrochův Týnec, kde jsem hrála s Rudou a Dmitrijem Žilinem, toho jsme dostali od Viléma přiřazeného. My jsme ho vůbec neznali, ale hráli jsme všichni úžasně a hlavně v pohodě. A několik let později výhra s Jarkou Škorničkovou a Pepou Čihákem. A zatím jako jediná mám v Hrochově Týnci lavičku se štítkem a mým jménem. Také několik vítězství na turnajích v Praze 8.

Jaká je tvoje vysněná dovolená? Kam by ses ráda podívala a kde se ti dosud nejvíc líbilo?

Hrozně ráda bych jela do Polska a na Slovensko na cestu spojenou s nějakým turnajem. Už jsem byla takhle v Německu, Bulharsku, Maďarsku a Španělsku. Na vzdálenější dovolené už si s Rudou netroufáme.

Máte kromě pétanque s Rudou ještě nějaké jiné záliby? A na čem si nejvíc pochutnáš? Co bys ráda někdy ochutnala?

Oba s Rudou rádi čteme, baví nás práce na zahradě, luštíme křížovky. A pak jsme samozřejmě rádi s vnoučaty. Máme hned tři vnučky – Báru, Vendulku a Markétku. A jídlo? Všichni z mého okolí ví, že je to řízek a zelný koláč. Ráda bych si někdy pochutnala na zážitkovém menu Romana Staši u nás doma.

Kdybys mohla jít na večeři s nějakou osobností – žijící nebo z historie, kdo by to byl a proč?

Se všemi kamarády, kteří už nejsou mezi námi a se kterými jsme hráli volejbal, nohejbal, kuželky, bowling, kuličky a pořádali netradiční sportovní soutěže.

Čeho bys ještě v pétanque ráda dosáhla? Co je tvojí motivací?

Třeba pátý titul, udržet se v Extralize, vyhrát PLP? Bohužel s juniory mi to nevyšlo. Pět let jsme jich měli šest, ale vzal nám je covid a puberta. Třeba se k tomu časem vrátí. Umí také bezvadně rovné koule. K nám do Kostomlat jezdil také Martin Šternberg s Nikolou, ta už je v reprezentaci a jezdí po světě.

A na závěr zvesela. Zažila jsi nějakou příhodu u pétanque, která ti vykouzlila úsměv na rtu a velmi pobavila?

Byla jich spousta a i proto mě to také baví. Např. MČR jedniček, kdy jsem hrála o postup do osmičky. Šla okolo nás Monika z Vědomic a zeptala se, aniž by zastavila – „tak jak“? Odpověděla jsem, že blbě a že prohrávám 12:2 a Monča na to – „to dáš“ – a pokračovala v chůzi. A opravdu jsem to dala. Takhle vám někdo vstoupí do života a zase vystoupí.