Před pěti lety jsme na turnaji Mozartovy koule v Olomouci hráli proti rodinnému týmu, který mě hned napoprvé upoutal. Tatínek hrající se dvěma malými dětmi čelil vytrvale a trpělivě nejen hře soupeře, ale i proměnlivým náladám ve svém týmu. Ale ona již zmíněná trpělivost, nadhled a klid tohoto táty dávala tušit, že se jedná o člověka, který to s dětmi umí. 

Svůj pocit jsem si utvrdil nedávno, když jsem cestou ze služebky navštívil hřiště v Polouvsí a našel onoho tátu, který se se stejnou trpělivostí jako tehdy v Olomouci právě věnoval nově příchozímu chlapci a seznamoval ho se základy pétanque. 

Oním tátou a trenérem byl Radim Valošek. Klub z Polouvsí jsme začali potkávat na turnajích v sezóně 2018 a zpočátku jej vnímali jako takové uskupení přátel, v jehož čele stáli tři otcové a jejich děti. Luboš Rusek, Pepa Ondryhal a Radim Valošek. Bylo jich samozřejmě víc, ale všichni působili od začátku velice skromně, nenápadně, skoro by se dalo říci až ostýchavě. Ale od prvopočátku velmi sympaticky a ony sympatie pramenily právě z obětavé práce s dětmi. Hrajete-li totiž s malými dětmi turnaje dospělých (děti u nás bohužel mnoho vlastních turnajů nemají), je vaše cesta zpočátku lemována mnoha a mnoha prohrami, mnohdy bolestivými – ať už na hřišti, nebo na cestě z turnajů. A musíte mít v sobě velkou dávku trpělivosti, odhodlání a vůle, než vás pozdější první úspěchy svých ratolestí potěší a odmění. 

Jedním z těchto trpělivých rodičů je právě Radim. Potkáváme se často týden co týden na turnajích a kolikrát toho o sobě mnoho nevíme. A tak jsem se formou rozhovoru pokusil přiblížit nám trochu Radimovu osobnost a poznat jeho názory a pohled na nejen pétanque dění.

Radime, ty jsi rodákem z Polouvsí?

Nene, ač narozen v Bílovci, považuji se za rodáka z Nového Jičína. Tam jsem bydlel se svými rodiči až do svých zhruba 19 let, kdy jsem se přestěhoval za svou ovdovělou babičkou do Jeseníku nad Odrou. V roce 2007 jsem se oženil s mou ženou Terezou a narodila se nám dcera Sára. V bytě začalo být těsno a tak jsem se pustil do stavby domu v místní části Jeseníku nad Odrou –Polouvsí, kde bydlíme od konce roku 2009. V tomto roce se nám narodil syn Hugo a ano, ten je už rodákem z Polouvsí. 

Od té doby jsme všichni hrdí Polouvsané a zapojili jsme se i do místního veřejného života. V letech 2010 – 2014 jsem byl předsedou Osadního výboru, který zorganizoval velké oslavy šestistého výročí první písemné zmínky o obci. A od roku 2020 (s menší přestávkou) působím jako zastupitel obce Jeseník nad Odrou. Také jsem si zahrál trochu na „redaktora“ a malinko i na „spisovatele“, když se povedlo vydání knihy o obci. V této době se nám podařilo obnovit také i knihovnu, kde jsme pořádali nepravidelná „badatelská setkání“ a řešili zásadní problémy lidstva a kromě nutných prací na zvelebování obce jsme vymýšleli i různé roztodivné aktivity, mezi kterými nelze pominout vybudování zázemí pro pétanque v našem sportovním areálu. Na tom všem má samozřejmě zásluhu mnoho dalších lidiček.

Polouvsí žije nejen sportovním, ale i společenským životem. Mimo jiné i neformálním originálním pěveckým uskupením. Polouveský Příležitostný Jednorázový Sbor, kterého jsem členem a který je čistě mužský, vystupuje příležitostně na místních akcích – například na Sousedském jarmarku, na Pohádkách pod dubem a dalších. Třeba pořádáme sousedské zpívání s polouveskými sousedy na Štědrý den u návesní kaple. No, nebereme se příliš vážně a kromě pobavení případného publika chceme pobavit především sebe.

Je pétanque jediným sportem tvého života? A máš kromě něj, spisovatelství a sboru ještě další zájmy?

 V dětství jsem se věnoval závodnímu lyžování, kde jsem platil za spíše průměrného lyžaře. Sice jsem se nevyhýbal ani běžkám, ale sjezdové lyže byly a jsou má celoživotní láska, na kterou jsem před dvěma lety doplatil ošklivou zlomeninou nohy. Ale navzdory všem chmurným vyhlídkám jsem se minulou zimu znovu postavil na lyže a pomaloučku to začal oťukávat – no šlo to. 

Kromě lyžování jsem dost jezdil na kole, což mi zůstalo dodnes, i když zranění nohy mě hodně omezuje při šlapání do kopců. Také mě bavilo plavání. Jako dítě jsem tuším cca rok plaval i v oddíle a toto nadšení mi také zůstalo. Další sporty jsem organizovaně neprovozoval, kolektivním sportům jsem se vždy spíše vyhýbal – mimochodem z venkovského fotbalu mám posunutou nosní přepážku…No a co se týká fandění, tak fandím pouze PK Polouvsí a TJ Slavoj Houslice. Prostě nejsem žádný zapálený fanda a sport sleduji spíše nahodile. 

Jelikož jsem i tak trochu trempoval a chodil po horách, tak jsem v Jeseníku nad Odrou byl jedním ze zakladatelů dětského turisticko-ochranářského kroužku. Zprvu jsme působili jen tak neformálně, následně jsme ale naši činnost zastřešili Českým svazem ochránců přírody. Aktivity spolku se rozrůstaly, ale já zůstal u dětí. Okolnosti mě dokonce dohnaly k absolvování akreditovaných kurzů, kdy jsem se úředně kvalifikoval na „Vedoucího mimoškolního kolektivu dětí a mládeže“, a protože jsme pořádali i tábory, tak mě neminula ani kvalifikace na „Hlavního vedoucího tábora“. Po cca dvaceti letech to sice nějak vyšumělo – nenašel se nástupce – ale mám z toho dobrý pocit, dodnes se ke mně hlásí bývalí malí členové již v roli rodičovské a vzpomínají…a já přemýšlím, kdo ten vousatý chlap vlastně je.

Máš nějaký talisman? A jaké je tvé životní krédo?

Talisman žádný nemám a co se týká toho kréda, tak ho asi nejvíce vystihuje scénka z Přeletu nad kukaččím hnízdem: „Ale zkusil jsem to ne … Krista Boha … aspoň jsem to zkusil.“ 

Pouštím se i do zdánlivě nemožného (mnohdy bez úspěchů), ale třeba to občas někoho také namotivuje a vezme to za mě a dílo dokoná. A k tomu bych doplnil okřídlené: „Raději budu litovat toho, co jsem udělal, než toho, co jsem neudělal.“ Jo a moje oblíbené číslo je 13. Mimochodem jsem se v pátek 13. i ženil.

Radime, kdy jsi poprvé zaznamenal, že existuje pétanque, a kdo je vlastně praotcem zakladatelem pétanque v Polouvsí?

Pétanque jsem zaregistroval už někdy před dvaceti lety (i když to bude spíše více – čas letí), když se začaly objevovat v obchodech rekreační sady koulí. A byl to nejspíše můj bratranec, který koule přitáhl na nějaké naše setkání a tam jsme to hráli, přičemž pravidla jsme tak nějak jen odhadovali. Pak se koule staly doplňkem při dovolených, rodinných setkáních nebo i jen tak před domem se známými. Ale bylo to nahodilé. To bylo asi tedy takové mé úplně prvotní velmi nesmělé setkání s pétanque. 

O dost vážnější to začalo být po našem přistěhování do Polouvsí. Počátky našeho společného koulení sahají někam do roku 2011. I když se najdou tací, co praví, že už od roku 2010, ale na to nejsou důkazy. Potkali jsme se s Ruskovými a dalšími lidmi a občas si zahráli jen tak u někoho doma na zahradě a později jsme se začali pravidelně scházet vždy v neděli na hřišti (to nám zůstalo dodnes). Hráli jsme na trávě a dokonce jsme už pořádali i místní mini turnaje (to už jsme si naivně mysleli, že pravidla známe ). 

Zlomovou pak pro nás byla účast na slavnostním otevření dvou pétanque hřišť v nedalekých Heřmanicích, kde prováděla ukázku hry Lenka Svobodová se Zbyňkem Jakešem. A tam jsme se asi definitivně chytli. V roce 2016 jsme už měli k dispozici první „vlastní“ hrací plochu o pěti drahách. 

Postupně jsme si pohrávali s myšlenkou zkusit se přihlásit do nějakého klubu, konkrétně do Valšovic, a začít hrát vážněji. Ovšem náš patriotismus nám velel hrdě založit spolek POLOUVESKÝ. A tak jsme koncem roku založili vlastní klub a od roku 2018 jsme vtrhli do soutěžního světa pétanque. Byl u toho, coby president, Luboš Rusek a jako další členové výboru pak Josef Ondryhal, Radomír Vrzal a pochopitelně já. Při zakládání a rozjezdu klubu nás hodně podpořili a radou vypomohli kluci z Valšovic – Petr Tománek a Zbyněk Jakeš (těm by náležel titul „čestných otců zakladatelů“, pokud by byl někdy udělen).

Váš klub patří k těm několika u nás, kde hrají aktivně ve větším počtu děti s rodiči. Včetně tebe. Je hlavním motorem tvého hraní právě to, že se mu věnují tvé děti? 

No tak ono to bylo spíše trochu naopak. Nejdříve děti hrály pétanque, protože jsem ho hrál já a jim nic moc jiného nezbývalo. Jak se ovšem začaly zlepšovat a zapálily se pro to (asi?), tak se to otočilo a dostal jsem se do kolotoče turnajů. A vlastně bych občas rád i přibrzdil, ale stal jsem se svým dětem průvodcem a řidičem. Takže ano, nyní je to občas tak, že mě ke hře ženou děti a já se snažím s nimi aspoň držet krok, což už se mi moc nedaří … ale mám samozřejmě radost, když mají úspěchy a někam se jim to daří posouvat.

Máš nějaký osobní cíl, kterého bys chtěl v pétanque nebo s pétanque dosáhnout?

Asi nic konkrétního nemám, jak s oblibou říkávám: „nejsem soutěživý typ“. A jelikož znám své limity, tak jsem vlastně vcelku spokojený, že jsem se prodral do první stovky žebříčku. Asi bych vyloženě nepohrdl ani TOP 50, ale moc to neprožívám. Pouze se chystám velmi nekompromisně dobýt kategorii 55+, až ovšem nadejde můj čas .

Kde myslíš, že český pétanque „tlačí nejvíc bota“, a co by mu prospělo k jeho vylepšení?

Noooo … tak tohle je složitá otázka. Jak to uchopit a nevyvolat nějakou zbytečnou bouřku. Je to příliš široké téma na jednu otázku a není jednoduché to popsat. Řekl bych totiž, že těch otlaků je více a každý, kdo se o to trochu více zajímá, tak to podle mě ví. 

Mohl bych tady jmenovat „menší puchýřky“ – jednotlivosti, jako například dodržování všech pravidel na turnajích všech kategorií. I regionál je soutěž, kde se hraje o body do žebříčku a také o sílu, která je nutná pro kvalifikaci na Prestige či MČR a nevidím důvody pro tolerování a hlavně zlehčování prohřešků proti pravidlům. Ostrý arbiter by podle mě dokázal bez problémů „vykartovat“ polovinu startovního pole (začít by mohl především u huličů a notorických přešlapovačů, holubičkářů a zdržovačů). 

O to více pak zamrzí, když se nehrají podle pravidel vyšší soutěže, kde se nám navíc rozmohl nešvar hrajícího hlavního rozhodčího. Sice chápu, že není cesty, když to nikdo nechce dělat, ovšem nehrající rozhodčí sluší všem turnajům. Arbiter pohybující se průběžně mezi hřišti určitě přispívá ke kultivaci hry a může také působit jako jakýsi mentor. Přijde mi, že hráči přítomnost nehrajícího rozhodčího vnímají a na hřištích to podle toho vypadá. Líbí se mi zavedení povinného zápisu i z regionálů, kam by se měl vyjádřit i rozhodčí. Bohužel si nejsem jistý, že se tak vždy děje a už vůbec si nejsem jistý, jestli je se zápisy nějak dále pracováno, např. řešení nějakých sporných nebo nestandardních situací, kdy by se mohl zveřejnit nějaký výklad či upozornit pétankovou veřejnost na tyto situace – prostě osvěta. A našlo by se toho samozřejmě více…

To ale trochu uhýbám. Velký „puchýř“ je podle mne v dlouhodobém směřování našeho malého sportu, jeho udržitelnosti na nějaké přijatelné úrovni a kontinuita, co se týče reprezentací (tohle je na samostatné téma). 

Chybí nám ambice se zlepšovat, protože v našem malém rybníčku nám stačí doťukávat, dávat pojistky, lepit na košon. Řekl bych, že také chybí zájem větší části pétankové veřejnosti o dění v tomto malinkém sportu a jeho další rozvoj. Samozřejmě rozumím tomu, že je zde hrající většina, která prostě hraje po sobotách pro radost, pak po víkendu koukne, jak si stojí v žebříčku a nějak hlouběji nic moc neřeší (a není na tom nic špatného). Z toho ovšem zřejmě plyne nedostatek kompetentních lidí, kteří jsou ochotni (to „ochotni“ je podstatné) pro posun kupředu věnovat své dovednosti, schopnosti, vědomosti a hlavně čas. Přijde mi, že si v tom kdekdo honí nějaké své zájmy a kdekdo se s kdekým z nějakých důvodů „nemusí“ (ale úplně do toho nevidím). 

Co mě ale fakt udivuje, že svaz po třiceti letech existence nedokázal vybudovat srozumitelně a jasně fungující transparentní strukturu, která má nastaveny funkční mechanismy pro řízení všech nutných činností. Takhle to tedy alespoň na mě působí zvenku. Samozřejmě na tom má svůj podíl oblíbené zaklínadlo (stejně jako v jiných dobrovolnických aktivitách): „…dělám to zadarmo ve svém volném čase, tak co chcete?“

Také myslím, že nám chybí promyšlená a usilovná propagace nejen u veřejnosti. Mnohdy ani na větších turnajích nikde není vidět alespoň nějaké logo asociace (nedej bože třeba vlajku). Jako bychom se styděli, že hrajeme pétanque. S tím souvisí i lov na sponzory a dlouhodobá spolupráce s nimi, protože co si budeme namlouvat, když jsou peníze, tak je to hned veselejší. Třeba by pak bylo možno hrát i v zimě v nějaké pronajaté hale, vyslat talenty do světa, vyškolit opravdové trenéry…

A pochopitelně se potýkáme s nedostatkem mladých, kteří opravdu hrají a hrát chtějí. Nadchnout mladé pro tuto „podivnou zábavu pro důchodce“ je obtížné a klobouk dolů před těmi, co to dokážou. Upřímně, sám přemýšlím, co případným zájemcům o hru můžeme vlastně nabídnout, jakou mají perspektivu, kam se mohou posunout. Nezařízne je někdo na vrcholu kariéry, kdo je bude trénovat…? Asi bych to teď dále nepitval, protože na to mám dost subjektivní pohled. Ale mám dojem (a bylo by dobré si to přiznat), že ve svazu nám to s mládeží spíše nejde.

Možná by nebylo od věci zřídit nějaké uzavřené diskuzní fórum pro členy, kde by se mohla otevírat různá témata, sbírat zde náměty, vyříkat si nepříjemné „pravdy“. Ovšem jsme zase u toho, kdo by to (ve svém volném čase!) chtěl dělat – moderovat. 

Trochu se prostě motáme v kruhu a momentálně je to tak, jak to je. Nesporná výhoda našeho sportu je v tom, že jej lze provozovat bez ohledu na věk a fyzické dispozice, jako je to u většiny jiných sportů, ale v této výhodě je skryta také nevýhoda toho, že se negenerují nadšenci, kteří se po ukončení soutěžní kariéry vrhají na bafuňaření či trenérskou dráhu. Všichni prostě pořád hrají…a jak z toho všeho ven úplně nevím. A je otázkou, jestli je momentálně reálné, aby to šlo lépe, protože také může být nakonec velké nic.

Vzpomeneš si na svůj první soutěžní turnaj? První zápas a svého spoluhráče a soupeře?

Jakožto dočasný klubový kronikář jsem se poradil s kronikou a mohu tak směle tvrdit, že můj první zápas za body byl v Albrechticích 24. března 2018 a byly to Beraní koule. Hrál jsem ve dvojici s naší Márč (Marcelou Gráfikovou), ukutili jsme jednu výhru, ze které jsme se nesmírně radovali, a mezi sedmatřiceti týmy jsme skončili na výtečném 34. místě. Kdo ovšem byl můj první soupeř, tak to fakt nevím.

Red. pozn.: Benjamin Hidebrand a Jiří Voňka z Kulového Blesku Olomouc a byla to prohra 8:13. První výhra na tomtéž turnaji v poměru 10:5 přišla ve druhém kole proti dvojici z TOP-Orlová v sestavě Adriana Míčková, Josef Koudelka.

Jaký byl tvůj dosavadní nejsilnější zážitek s pétanque?

Nemohu jinak … možná to není úplně to, na co ses ptal, ale nejsilněji jsem prožíval, když „moje malá“ Sára vyrazila na své první (a bohužel poslední) juniorské mistrovství Evropy, kde bojovala ve střelbě o postup do KO4 (a tedy o medaili). Rozstřel proti anglické hráčce byl o nervy. Když se po třetím ateliéru všichni předčasně radovali, že Sára postupuje a dokonce i soupeři snad gratulovali, tak do toho vstoupil rozhodčí, že se střílí dále všechny ateliéry. Tehdy jsem se trošičku bál, že se Sára sesype, ale podržela ji koučka Iveta Hájková. Sára se neuvěřitelně sebrala a nekompromisně a chladnokrevně střelila na káčko kouli za koulí, soupeřka následně minula a Sára tak zaslouženě získala bronz pro ČR. Tohle bylo opravdu silné…

A silné (ovšem v opačném gardu) je i to, že letos jí byla odepřena jediná možnost tuto medaili obhajovat, to byl velký faul 🙁

Kterého vítězství si dosud nejvíc ceníš a kdo je tvým nejoblíbenějším spoluhráčem?

No vezmu to odzadu. Co se týče spoluhráčů, tak asi nemám žádného nejoblíbenějšího spoluhráče. Dost jsem toho odehrál se svými dětmi (Sárou a Hugem), kde to postupně dozrálo do stádia, že si jdou vlastní cestou a to je jedině dobře. Tím se i mi nově otevřel prostor pro hledání spoluhráčů a zatím to různě střídám (tu cíleně, tu nahodile). Velmi pohodově se mi letos hrálo s Yvonne Marečkovou a myslím, že i na výsledcích to bylo znát. Ale ještě zkusím chvíli nejoblíbenějšího spoluhráče hledat (teď doufám, že mě Yvonnka neukousne), takže se zeptej za pár let. Tím vyhlašuji konkurz!

No a k největšímu vítězství asi takhle … v pétanque bych řekl, že jsem ještě nic opravdového nevyhrál (aspoň o tom nevím). Kdysi jsem vyhrál jako dítě jeden závod na lyžích a toho si cením, protože jsem tehdy porazil borce s mnohem lepší výbavou, kteří se před závodem pochechtávali mým lyžím se šroubovacími hranami. 

Ale nejvíce si cením životního vítězství – podařilo se mi postavit (téměř) vlastníma rukama dům, kde mohu žít se svou skvělou rodinou. Manželkou, která toleruje mé mnohdy střelené nápady, zatím snáší mé protivné nálady, podporuje mne a dokonce i pomáhá v různém páchání veřejného blaha na úkor rodiny. No a samozřejmě do životního vítězství patří i děti, které mi (většinou) dělají radost a stále se se mnou (občas) baví, i když jsem samozřejmě nemožně zaostalý a z pravěku.

… a dalšího vítězství už myslím netřeba. (Takže jsem se z toho asi vykecal, ne?)

Kam by ses chtěl v životě, ať už s pétanque, nebo bez něj, podívat? Máš nějakou vysněnou destinaci nebo místo? A kde jsi byl v životě dosud nejdál?

S přibývajícím věkem a stupňující se leností už žádné konkrétní touhy nemám – tedy cestovatelské tím myslím (aby nedošlo k mýlce). Pokud se naskytne nějaká příležitost, která mě zaujme, tak se asi moc bránit nějakému výletu nebudu (ideálně, když to někdo naplánuje, zařídí a nejlépe i zaplatí). 

Ani bych nebyl proti, kdyby se mi podařilo s nějakou pohodovou partou vyjet na nějaký větší turnaj do Francie nebo třeba Španělska (hlavně, ať je tam teplo a ať to nemusím zařizovat). 

Naopak v horkokrevném mládí jsem se chtěl podívat na Špicberky. Párkrát jsem byl v Alpách za turistikou, občas slovenské hory. Jinak jen toulky s pinklem po vlastech českých. Takže nejdále jsem byl asi loni s holkama ve Francii na ženském turnaji v Palavas coby waterboy a driver. 

No a když koukám do mapy, tak srovnatelně vzdálená byla rodinná dovolená s rodiči v Bulharsku až dole u tureckých hranic. Třídenní cestování do cíle bylo také o dost dobrodružnější a napínavější. Čtyři lidi, Škoda120L prakticky v neustálé poruše, naložený stan a proviant na čtrnáct dní, náhradní díly na půlku auta a k tomu průjezd centrálním Rumunskem, kde nebylo jídlo ani benzín … no krásný zážitek z dětství dodnes. 

Takže jak vidno, nejsem úplně cestovatel. Možná je to také dáno tím, že mě limituje moje tragická (nulová) jazyková vybavenost.

Čím jsi chtěl být v dětství? A je něco na tvé současné profesi, co ti při hře na turnajích pomáhá?

Ve škole se nás „soušky“ asi dvakrát do roka ptaly, čím chceme být a já tvrdošíjně odpovídal, že dálkovým řidičem (což se mi v podstatě splnilo teď s pétanque, kdy jezdím téměř každý víkend do horoucích pekel a zpátky). Později, když jsem začal brát rozum a něco i přečetl, tak jsem se rozhodl, že bych chtěl být továrníkem. Továrna by prosperovala díky různým ředitelům, kteří tomu na rozdíl ode mě rozumí, no a já bych se jim do toho nepletl a věnoval se filantropii. Bohužel to se mi zatím nepodařilo (doposud jsem ani nikde nezaregistroval výběrovku na pozici „továrník“), a tak jsem v továrně dočasně pouze proletářem.

A co bych tak využil z mé profese v pétanque? Momentálně jsem zaměstnán v dodavatelské kontrole. A protože dodavatelé jsou mnohdy šizuňci, tak musím být ve střehu, jestli někdo nezkouší nějaký nenápadný (ale zásadní) podfuk. Bohužel stejně ostražitý musí být člověk i na hřišti, protože i tam se šizuňci najdou. Při reklamačních jednáních s dodavateli nebo auditech je zase potřeba se pořádně mračit, což se může na hřišti také hodit… a myslím, že zrovna tohle mi dost jde .

Je někdo v českém pétanque, kdo tě něčím hodně zaujal?

Hodně zaujal, hodně zaujal … no nevím jestli hodně, ale líbí se mi pohodový a na první pohled nenápadný způsob hry Petra Vavroviče ml., který doplňuje slušností a respektem k okolí … a pak jakoby nic a šup finále. Fascinuje mě lehkost, s jakou hraje Dan Geisler, nepřehlédnutelné je zapálení malého Míši Brandese (a s tím související zarputilost staršího Valtera ). Hezky na mě taky působí klidná hra Vojty Lukáše. Ono je těch hráčů samozřejmě více. Obecně se mi líbí svěží a ostřejší hra, kterou předvádějí převážně mladí hráči včetně juniorů (pokud jim do toho nikdo moc zbytečně nekecá a netlačí je do s prominutím „připosrané“ hry).

Co ti v životě dokáže udělat radost a vykouzlit úsměv na tváři? Při čem si dokážeš nejvíc odpočinout?

Na to se mi těžko odpovídá. Postupem času se to mění. Ale určitě mám radost, když kolem mne vládne pohodička a ještě větší radost mám, když jsem k tomu třeba trošičku přispěl (bohužel to bývá se mnou spíše naopak). Těší mě, když jsou mojí blízcí v dobré náladě, jsou zdraví a daří se jim. Pak se může klidně přihodit, že se to přenese i na mě. Já vlastně ani tak úplně nevím, co mi vykouzlí přímo úsměv na tváři, ale asi to jsou drobné maličkosti, které si ani neuvědomuji. Velmi sporadicky sám sebe přistihnu s úsměvem, když se podaří napáchat i nějaké to pěkné veřejné blaho, když se prostě něco povede. Ono není ani špatné, když mě nic nebolí . Pobaví mě nečekané konverzační situační glosy a vtípky v běžném dni, ideálně po anglicku suché. Ale spíše si myslím, že vlastně ani moc často úsměv na tváři nemám a jsem prostě mrzout. 

Co se týče odpočinku, tak je to různé. Jsem přesvědčením lenoch a razím zásadu, že člověk není na světě od toho, aby se ztrhal. Snažím se tedy odpočívat, co to jde, a vypadat u toho, jako že něco dělám. Dokonce mám v hlavě nápad na firmu, jejímž know –how by bylo lenošení (ovšem tady se trochu bojím, že už by to byla zase práce). 

Ale samozřejmě, že bych tady mohl vyjmenovat spoustu věcí, kdy si odpočinu – třeba úplné nicnedělání u kamen, nejlépe se sklenkou nějakého dobrého voňavého moku, kdy si hlavou proháním různé nápady, myšlenky, moudra a často také úplné blbosti. To mi mnohdy úplně stačí. Ale také se fajn zrelaxuji při nedělní přípravě oběda, kdy si v kuchyni kutím podle sebe, na stole v jídelně mám noťas, kde mezi mícháním, dochucováním a podléváním smolím třeba nějaký příspěvek na FB (nebo něco jiného) a poslouchám při tom dopolední Radiožurnál. Ideálně je za okny fujtajblové počasí, topí se v kamnech a ve skleničce se něco zlatavě třpytí. A po obědě je pak nutno samozřejmě popřemýšlet u nějaké nedělní pohádky … no prostě jsem lenoch.

Jaká kniha a film nebo seriál tě v životě nejvíc zaujaly? A jaký je tvůj oblíbený herec, herečka a zpěvák nebo hudební skupina?

Tohle asi nemám – knihy čtu jen tak podle nálady. Moc se mi líbí humor Zdeňka Jirotky v Saturninovi. Občas přečtu nějaké historické romány, oslovil mě např. Ken Follet s jeho Pilíři země a Na věky věků. Ještě na mě už dlouho čeká v ložnici na polici třetí volné pokračování Ohnivého sloupu, ale nějak se mi momentálně nedaří do toho zakousnout. O dovolené nepohrdnu nějakou detektivkou.

Film, herec, zpěvačka, zpěvák, skupina … tak samozřejmě můj nejoblíbenější hudební soubor je Polouveský Příležitostný Jednorázový sbor … ale jinak mě tohle moc nebere. S filmy to mám podobně, moc ani nemám přehled. Ale na takové Na samotě u lesa se podívám s radostí a pokaždé v tom něco nového objevím. Rád si občas zajdu do divadla, ale že bych vybíral podle herců, to určitě ne. Na divadle se mě třeba v poslední době hodně líbila hra Na koho to slovo padne (Gábor Görgey) v provedení Klicperova divadla.

Na čem si rád pochutnáš a které jídlo naopak nemusíš?

No, já jsem dost staromilec a nové trendy stravování mě spíše děsí. A tak miluji třeba dršťkovou polévku s čerstvým rohlíkem. Možná bych ji mohl jíst pořád. Pošmáknu si i na segedínu nebo pikantním vepřovém guláši s bramborovými placičkami. Připouštím, že to není zrovna vzor zdravé a moderní stravy, ale ptal ses, na čem si pochutnám a neznamená to, že se takto stravuji nepřetržitě. 

Ale na čem si rozhodně nepochutnám (a ne že to nemusím, ale přímo to nedávám ani vizuálně ani čichově) je dušená mrkev – a nijak nepomůže, když se to zamaskuje pod krycí názvy typu hrášek na mrkvi nebo vepřové v mrkvi. Tohle fakt nee!

Kdybys měl tu možnost zajít s nějakou osobností – žijící i již nežijící – na večeři, kdo by to byl a proč?

Jééé, tak tohle vůbec nevím. Asi s někým, kdo by po mě nechtěl moc konverzovat, ať mám klid. Možná by se mi líbil Karel Schwarzenberg. Moc toho nenamluvil, ale když už, tak trefně komentoval, co bylo třeba. A dali bychom spolu fajfku …

Jakou nejvíc veselou příhodu jsi při pétanque zaznamenal? Kdo tě dokáže rozesmát? 

Vzhledem k tomu, že jsem mrzout, tak veselé historky nemám.

 

Radim Valošek sehrál za 7 sezón celkem 123 žebříčkových turnajů, nejvíce v sezónách 2023 a 2024 – shodně 27. Nejvýše se v žebříčku propracoval na konečné 74. místo (2024). Nejlepší dosavadní umístění je 3. místo na turnaji Zlaté prasátko v sezóně 2024 po boku Yvonny Marečkové a Lucie Pokorné. Radimovo průměrné umístění na turnajích je 31. místo. Celkem vystřídal 41 spoluhráčů, jeho nejčastějším parťákem byl syn Hugo (39 turnajů), dále Josef Ondryhal 21), dcera Sára (15), Marcela Gráfiková (14), Luboš Rusek (9), žena Tereza a Vladimír Vašíček (7) a další . S 22 spoluhráči a spoluhráčkami hrál Radim pouze jednou.