V době, kdy se nemůžeme potkávat na hřištích, jsem se alespoň rozhodl přiblížit nám více některé z nás. Hráče, které třeba nenajdeme pravidelně na předních příčkách turnajových výsledků, nicméně patří mezi jejich pravidelné účastníky a rozhodně zajímavé osobnosti. A protože je v pétanque číslo 13 výjimečné, bude to 13 osobností, které si přiblížíme ve 13 otázkách.

Jako prvního jsem oslovil hráče, který je služebně nejstarším z nás a je nositelem licence číslo 5. Hráče, který byl členem dvou klubů, je hrdým nositelem tří titulů mistra ČR, vítězem čtyř turnajů a také hrdým reprezentantem. Tou osobností je hráč klubu PAK Albrechtice a můj přítel Jenda Bukovčík.

Kdy a kde jsi poprvé objevil pétanque? A kdo má osobní zásluhu na tom, že tě můžeme na turnajích potkávat?

S pétanque jsem se poprvé seznámil v roce 1993 ve Švýcarsku. Byl jsem tam na návštěvě u dcery. Jeden týden jsme strávili v kempu u přehrady poblíž města Freiburg. Tam u příležitosti státního svátku pořádal klub pétanque turnaj, na který mě zeť přihlásil. Skončil jsem tehdy beznadějně poslední.

Byl to turnaj dvojic – mêlé a bylo mi líto mého francouzského spoluhráče, se kterým jsem se nedokázal se svou znalostí jazyka ani domluvit. Byl to ale člověk, který se i přes konečný výsledek vůbec nezlobil a dál se bavil hrou bez jakékoliv zášti!

Další rok jsme se opět potkali na stejném turnaji, kde jsem hrál tentokrát s jednou Francouzkou a skončili jsme pátí! A onen spoluhráč z minulého ročníku mi přišel popřát a s pomocí tlumočnice v osobě mé dcery mi doporučil, abych se tomuto sportu věnoval a předpověděl, že mám na to dosáhnout úspěchu! Poslechl jsem ho a jsem proto mezi vámi!

Ivo: A to jsme těm lidem vděční, že tě pro pétanque získali. My tak zase ve tvé osobě získali poctivého hráče, bojovníka a zakladatele Orlovské a později Albrechtické školy.

Pomohla ti ke hře něčím současná nebo třeba bývalá profese?

Má profese mi pomohla s pokračováním. V bývalém zaměstnání jsem se potkával s panem Míčkem, který shodou náhod byl na dovolené ve Francii, kde se rovněž potkal s pétanque. Bylo to v čase, kdy začínal podnikat v restaurační činnosti. Koupil zahradu, kde postavil malou restauraci, a chtěl pro své podnikání začít s něčím, co by přilákalo návštěvníky. Domluvili jsme se, že zkusíme najít mezi kamarády a známými zájemce o tento sport a pomůžeme s výstavbou hřišť. Pétanque v Orlové byl na světě!

Takže pan Václav Míček byl ten, který se tomu hodně věnoval a organizoval turnaje a z jeho iniciativy došlo k setkání dalších zájemců o tenhle sport v Česku a následně k založení České asociace pétanque klubů. Rovněž byl založen a zaregistrován klub TOP Orlová a mé členství v Čapku tak bylo na světě. Jsem držitelem licence číslo 5 v Česku!

Ivo: Pan Václav Míček byl (pokud se nemýlím) držitelem licence číslo 1. A i když se už dnes prostředí v Orlové pozměnilo, tamní turnaj O Orlovský kahan patří k nejstarším a nejtradičnějším turnajům v Česku. Letos se odehrál již 21. ročník a Jenda Bukovčík se může pyšnit vítězstvím z tohoto turnaje, které vybojoval v roce 2010 po boku manželů Dujavových.

Jakou největší komickou či veselou příhodu jsi s pétanque zažil?

Veselou příhodou pro mě byla situace kdysi na turnaji ve Slavkově, kde jsme při hře s jedním družstvem vyhrávali 11:3 a hráčka soupeře měla poslední kouli a podařilo se jí vystřelit košon mimo hřiště. Nikdo si nedokáže představit její nesmírně upřímnou radost, co se jí podařilo. Větší radost jsme ale měli my, protože nám zůstali na ruce ještě tři koule a tím jsme zápas vyhráli. Ale oné paní to radost rozhodně nepokazilo!

Ivo: Úsměvné příhody a legraci člověk může zažít i na pétanque. V souvislosti s Jeníkem Bukovčíkem se mi vybavuje jedna a to z turnaje Beraní koule v Albrechticích. Jenda byl tradičním ředitelem turnaje a při slavnostním nástupu dal slovo místnímu starostovi. Oproti běžné praxi, kdy politik přivítá, krátce zhodnotí a poděkuje, zde místní starosta započal seznamovat účastníky turnaje dlouze s volebním programem. Dodnes vidím Jendův překvapený a trochu vyděšený výraz J Hráči čekali na los a místo toho se dozvěděli, kolik oken se v Albrechticích vymění a kdy přijde na řadu kanalizace…

Proti kterému hráči či hráčce se ti obtížně hrálo nebo hraje?

No nejhůř se mi popravdě hraje proti Ivošovi Michálkovi, který mne má přečteného a je jednička ve hře. A když tak o tom přemýšlím, tak ještě proti Jirkovi Korešovi staršímu.

Ivo: Na oplátku musím uvést, že i proti Jendovi se nehraje lehce. Jeho zaujetí pro hru a taková až buldočí vůle je pověstná. Dokonce se jednomu specifickému hodu mezi hráči říkalo „Bukovčík“. V každém případě jsem proti Honzovi sehrál řadu skvělých a těžkých zápasů a jsem za to moc rád.

Na který turnaj či místo jezdíš nebo jsi jezdil nejraději?

Míst, na která rád jezdím a rád jsem jezdil, je víc. Musím jmenovat hřiště a areály ve Slavkově, v Litovli, v Náměšti na Hané, ve Slatině a rozhodně nesmím opomenout Tróju. Moc hezké vzpomínky mám na ta hřiště, kde se mi podařilo vyhrát turnaje MČR. Tedy v Praze v Hostivaři a v Lipníku u Penzionu. Ani na jednom už se dnes nehraje.

Ivo: Bohužel některá tradiční místa z mapy mizí. Kromě Jendou zmíněných míst se musíme smířit s tím, že Slatina už zdá se nebude, co bývala, a otazník visí i nad Slavkovem.

Kde jsi hrál pétanque nejdál od domova?

Nejdál od domova to bylo zcela jistě Monako. Pro mě nezapomenutelné místo! Tam jsme se zúčastnili v roce 2016 na mistrovství Evropy seniorů. Jako již pánové v letech jsme dlouhou cestu poctivě naplánovali a jeli po etapách s velkými zastávkami. Takže to byl dlouhý výlet. Ale bouledrome v Monaku byl pro nás něčím opravdu výjimečným. Kouzelné místo i celé Monako. Herně jsme sice moc neoslnili, ale dojmy jsme si odvezli velké. Vybavuju si moc hezký a vyrovnaný zápas proti Maďarsku, na ty lepší týmy jsme neměli.

Ivo: Bouledrome v Monaku jsem měl čest navštívit i si na něm zahrát a těžko hledat hezčí a kultovnější místo. Nádherný komplex, který vznikl díky přízni samotného prince Alberta, má opravdu své kouzlo a každému, kdo má pétanque rád, bych přál, aby si tam mohl aspoň jednou zahrát.

Na který zápas vzpomínáš nejraději?

Nejraději vzpomínám na finálový zápas jednotlivců MČR v roce 2004, kde jsem si po třetí hře byl jistý svoji výhrou a hrál jsem absolutně bez nervů! Dostal jsem se do takového toho stavu vnitřní pohody a jistoty. Můj finálový soupeř Lukáš Valenz mi tehdy přišel až nešťastný, ale mně tehdy vyšlo úplně všechno.

Ivo: Měl jsem tu možnost vidět na vlastní oči i finále mixů v Lipníku v roce 2004, kde Honza získal titul po boku Bronislavy Urbanové. I zde působila jeho hra jistě a soustředěně. Tento rok byl pro Jendu nejlepší v dosavadní kariéře, kromě dvou mistrovských titulů si připsal i vítězství na Krumsínské hrodě.

Na který zápas bys naopak nejraději zapomněl?

No nejraději bych zapomněl na finálový zápas MČR 55+ ve Stolíně proti družstvu Mirka Řehoře. V rozhodující chvíli jsme měli čtyři koule, soupeř žádnou a nám stačilo buď jednu kouli vystřelit, nebo líp umístit. A špatně jsme to vyhodnotili v týmu, nešli střílet a snažili se to přeplasovat a prostě se nám to nepodařilo. Na tento zápas opravdu díky tomu nevzpomínám rád, na prohru ve finále se dlouho nedá zapomenout.

Ivo: Opět si vzpomínám na jeden z mnoha zápasů proti Jendovi a jeho týmu. Bylo to na Centrope Polsko v Jedlině. Soupeř nás doslova drtil, nemohli jsme najít protizbraň, krátký časový limit nemilosrdně ukrajoval minuty a již jsme byli smíření s prohrou a vyřazením z turnaje. Na zemi soupeřova čtyřka, na soupeřově počítadle kolíček u čísla 12. Jenže Jenda poslední koulí zápas neukončil, naopak nám posunutím košonku dopřál pět bodů a my ten zápas nakonec otočili. I tohle se může stát a já jsem rád, že tuto situaci Jenda nezmínil.

Koho jsi na vlastní oči viděl nejlépe zahrát?

Rozhodně to byl výkon francouzské juniorské reprezentace v Tróji na turnaji Centrope. Ten den se nám dařilo, ale potom nám los přisoudil ty mladé kluky a ti si s námi dělali, co chtěli. Vše stříleli na carreau, takže tím i plasovali, no nestačili jsme koukat. Tak to byl asi ten nejlepší výkon, který jsem kdy viděl na vlastní oči.

Ivo: V roce 2006 na turnaj CC Česko v Praze Tróji dorazila francouzská výprava s juniorským repre týmem. Francouzi vždy měli, mají a jistě mít i budou vždy kvalitu. Ale troufám si říct, že sestava Mathiad Camacaris, Kevin Malbeck a Dylan Rocher byla výjimečná. A byla radost se na ty kluky tehdy dívat.

Co považuješ za svoji nejsilnější stránku v pétanque?

Kdysi to byly asi pevné nervy a zarputilost dosáhnout co nejlepšího výsledku. Dnes už mně zdraví nedovolí tolik hrát, tolik jezdit a ani už ty síly nejsou, co bývaly. Dnes už beru pétanque jako zábavu a jsem moc rád, když se mi podaří ztížit a znepříjemnit favoritům lehký postup do dalších kol turnaje (v dobrém slova smyslu).

Ivo: A že se ti to Jendo sakra dařilo a pořád daří!

Patří pétanque na olympiádu? A vnímáš ho víc jako sport, nebo zábavnou hru?

Každý, kdo má pétanque rád, by si jistě přál, aby byl na olympiádě. Jsou tam teď takové divné sporty, určitě bych byl rád, kdyby se to podařilo.

Ivo: Snaha o zařazení pétanque coby ukázkového sportu na olympiádu v Paříži vyšla bohužel i přes velkou snahu mnoha lidí, hráčů a činovníků naprázdno. Přednost dostaly jiné sporty. Jedním z argumentů proti bylo i to, že nelze dopředu určit délku takového zápasu. Vše se vyvíjí a kdo ví, třeba se i pétanque dočká úpravy pravidel, kde se bude hrát na předem daný počet her, podobně jako je tomu u curlingu.

Co je podle tebe největší bolestí českého pétanque a v čem je naopak výjimečný?

Největší bolestí je nábor nových mladých hráčů. Hra pétanque není pro mladé moc přitažlivá. Dřív byly turnaje víkendovou rodinnou záležitostí a tak se mladí hráči seznamovali s hrou. To pro ně bylo pak lehčí zapadnout do kolektivu hráčů soutěžících v turnaji!

Pro mne je těžké posuzovat, v čem je český pétanque výjimečný. Spíš je specifický. Vždy se jakoby hledalo, jak ohnout pravidla, jak se dostat do turnaje, i když tam někteří nepatřili. Například turnaj 55+ v Roudnici, který se změnil na 50+. Mám i vlastní zkušenost. Když jsem chtěl uskutečnit projekt společné regionální pétanque ligy mezi kluby z Polska, Slovenska a severní Moravy. Díky tomu jsem také s několika kamarády inicioval vznik nového klubu PAK Albrechtice, aby bylo na naší straně víc klubů. A jak už to tak bývá, na celém projektu se začaly hledat blechy a bohužel zase jen na té naší straně.

Díky tomu, že žiji u hranic s Polskem, tak tam jezdíme na jejich turnaje a mám tam odsud zkušenost. Myslím si, že Poláci dávají do hry i do organizace mnohem víc srdečnosti a zápalu! U nás mi přijde, že se často hledá, jak co ošulit a ulehčit si cestu. A taky je na škodu, že prestižní turnaje se dostávají více do Čech než na Moravu, což je pro nás skoro nedostupné. Dlouhé cesty autem mi zdravotní stav moc neumožňuje a tak se dostanu jen tam, kam vede železniční dráha.

Ivo: Turnaje se hrají tam, kde se najdou ochotní a schopní pořadatelé mající možnosti. Bohužel jich na Moravě spíš ubývá a tak se turnaje kategorie Prestige hrají většinou tam, kde to jde a kde se chce. Momentálně je situace příznivější na české straně.

Tipneš si, kolik jsi odehrál žebříčkových turnajů od roku 2001 dosud a kdo byl tvůj nejčastější spoluhráč?

Opravdu to si jenom tipnu — 200 turnajů? Myslím, že mým nejčastějším spoluhráčem byl Jarek Puhr. Přeju všem, kteří mají pétanque rádi, pevné zdraví, přesnou mušku a hodně úspěchů!

Ivo: Ve skutečnosti sehrál Jenda Bukovčík hodně přes 350 žebříčkových turnajů. Přesné statistiky se vedou až od roku 2001 a to jich má na kontě k dnešnímu dni 349. Nejčastějším spoluhráčem je Kamil Vajčovec – 113x, následuje Jaroslav Ševčík – 104x a Jaromír Puhr – 90x. Jenda je znám tím, že rád hraje v ustálených, zavedených sestavách. Od roku 2001 měl 55 spoluhráčů, z nichž hned s 25 hrál pouze jedenkrát. Z počtu 55 je 17 žen. Celkem 7x se Jenda mohl radovat z vítězství v turnaji, z toho 3x na turnajích v kategorii MČR, což ho v historické české tabulce řadí na 87.- 106.místo. Nejvíce turnajů sehrál Jenda v roce 2010 a to 28. Průměrné Jendovo turnajové umístění je 24. místo a průměrné umístění v žebříčku je 117. místo. To jsou ale jen a pouze čísla, průměrný Jenda zcela určitě není. Má velký podíl na vývoji pétanque u nás, na výchově mladých hráčů v regionu a v neposlední řadě i v rozvoji seniorského pétanque.

Na závěr mi dovolte popřát Jendovi zejména pevné zdraví, neutuchající elán a energii a budu se zase těšit na vzájemné líté boje.