V letošním roce se Česká asociace pétanque klubů rozrostla o několik nových klubů. Jedním z nich je Nejkulaťoulinkatější pétanque klub z Liberce, který pro snazší orientaci a zápis najdeme pod zkratkou NPK. Jeho zakladatelem je bývalý hráč klubu HAVAJ CB Michal Vinař, kterého k pétanque přivedla Veronika Slobodová. 

Michal patří k těm lidem, které pétanque zaujal, oblíbil si ho a nechal se jím takříkajíc vtáhnout. A to nejen po herní stránce, ale i té pořadatelské, což je velice cenné, protože schopní a dobří pořadatelé jsou takříkajíc vzácné zboží a většina nových členů se do dění zapojuje většinou pouze herně.

Michal se zapojil do našich řad v loňském roce, kdy stihl odehrát 6 turnajů a umístil se v žebříčku na 188. místě. To ještě v řadách klubu HAVAJ CB. Hned ve své premiérové sezoně dosáhl po boku Veroniky na stupně vítězů, konkrétně na druhé místo na turnaji MEVA Cup ve Vědomicích. Letos Michal odehrál již 13 turnajů a v žebříčku poskočil na 68. místo, což ještě není místo konečné. Nejvíce turnajů dosud sehrál s Veronikou Slobodovou (17), dvakrát hrál po boku Jirky Koreše staršího a Martina Šternberga. S devíti dalšími spoluhráči nastoupil zatím jedenkrát. Na své první turnajové vítězství zatím čeká. 

O pořadatelských kvalitách nás Michal – spolu s Veronikou – přesvědčili letos zdařilým uspořádáním mistrovského turnaje trojic v areálu Vesec v Liberci, kam by se pétanque mohl vracet i v budoucnu. A kdo ví, třeba se jeho schopnosti a nadšení odrazí i v nějaké další pétanque roli. Nechme se překvapit.

Michale, odkud pocházíš a co nám poodkryješ ze svého dětství?

Narodil jsem se roku 1988 v České Lípě Zdence a Rudovi. Bydleli jsme v jednom z tamních paneláků, které byly v minulosti vystavěny pro dělníky z nedalekých uranových dolů v Hamru nad Jezerem a Stráži pod Ralskem. Zkrátka takové klasické panelákové sídliště. 

Byl jsem obyčejný kluk, hrál si venku, později u počítače. S otcem jsme najezdili hromadu kilometrů za naší milovanou Slavií a byli součástí skupinky fanoušků se jménem Vikingové z Lípy. S mamkou jsem se pak hodně najezdil po tuzemských památkách. Ve škole mě bavil zeměpis, dějepis a výtvarka. To jsem měl hodně rád. Hudebku však vůbec, ač třeba hudbu z rádia poslouchám denně řadu hodin.

Pozn.: Další Slávista – v českém pétanque by snad mohli mít už i svoji frakci.

Na jakou školu vedly tvé kroky a čím se dnes živíš?

Po základní škole jsem přestoupil na Střední odbornou školu v České Lípě a obor ekologie a ochrana životního prostředí. Obor mi byl blízký a chtěl jsem se mu věnovat dále. Povedlo se mi dostat na Fakultu životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde jsem nejprve absolvoval bakaláře v ochraně životního prostředí v průmyslu (samá chemie a technologie) a následně inženýra v oboru revitalizace krajiny, který se tam těsně předtím otevřel. To bylo naprosto super, hodně jsme jezdili do terénu, moc mě to bavilo, takže jsem si něco přivydělal na prospěchovém stipendiu a obdržel diplom v červených deskách. To je možná taky úspěch, ne? 

Oboru jsem se chtěl věnovat, ale v době ukončení studia byla velká krize a najít místo bylo velmi těžké. Prošel jsem snad 70 výběrovými řízeními, až jsem nakonec skončil na libereckém magistrátu a věnuji se zde odpadovému hospodářství. Takže jsem pořád v oboru.

Kdy a kde jsi objevil pétanque? Co tě na něm na první dobrou nejvíc zaujalo?

Že tato hra existuje, jsem věděl už dříve, ale že se v ní dá i soutěžit, jsem poznal až při seznámení se s Verčou Slobodovou, která je v této hře úplný světoběžník a chodící encyklopedie.

Na první pétanque zápolení jsem se v roli diváka dostal někdy v únoru 2024. Bylo to v krásném prostředí jízdárny v Terezíně, kam mě přivedla právě Verča. Omrkli jsme chvíli několik jejích hrajících kamarádů – Káťu Tintěrovou, Lukáše Valenze a hromadu dalších (jména jsem si opravdu nemohl zapamatovat, ani teď si všechny ještě nepamatuju). Dostal jsem takové první školení, jak se ta hra vlastně hraje. Ten prostor mě hned uhranul, překvapilo mě také množství lidí, které tam bylo. Samozřejmě nechyběl první neotřelý názor začátečníka: „To musí být strašně jednoduché“. Na to, že tomu tak není, jsem si musel počkat až na svůj první turnaj.

Musím dále říct, že mě mile překvapila hlavně zdejší komunita. Lidi se ke mně chovají mile, uctivě, až s respektem. Čekal jsem, že bude trochu uzavřenější, ale nikoliv. Prostředí, kde se jednotlivé turnaje hrají, jsou velmi různorodá, což je naprosto super – člověk pozná další kouty republiky. 

Samotnou hru vnímám i jako mentální odpočinek. Daří se mi u toho docela vypnout a nepřemýšlet nad různými starostmi, které člověk zkrátka má. Po fyzické stránce jsem si myslel, že to je takový pohodový sport, ale to by jeden nevěřil, po celodenním zápolení docela bolí nohy, záda a celý člověk. (smích)

Věnuješ se ještě nějakému jinému sportu?

Nevěnuji – neměl bych na to čas a ani nevím, jaký jiný sport bych tak hrál. Na základní škole jsem se trochu věnoval volejbalu, ale z důvodu zdravotních problémů s páteří jsem pak musel tělocvikaření zcela přerušit. Zkrátka jsem rychle vyrostl a tělo si s tím trochu neporadilo. Jeden čas jsem nosil i speciální krunýř. 

Ale vlastně jsem se určitému sportu věnoval, i když to není registrovaný sport, ačkoliv nějaké snahy pořád jsou. Jednalo se o soutěžní hraní počítačových her, kde jsem se z hráče postupně vypracoval až na vedoucího klubu eEriness. Naši hráči se pravidelně účastnili mistrovství České republiky – výstaviště u vás v Brně by mohlo vyprávět. Projeli jsme celou republiku i několik zahraničních turnajů a jeden čas jsme byli bráni mezi užší špičku. Před pár lety klub zanikl, neměl jsem k sobě žádného dalšího schopného člověka, doba navíc pokročila a z komunity nadšenců se začali stávat i profesionálové. Na to už jsem ale starej.

Co tě na pétanque nejvíc baví a čeho bys chtěl dosáhnout?

Lehkost hry. Napínavost hry. Je to uvolněné, není tam nějaký velký tlak na výkony. Je to také stále nějaký pohyb, takže neležím doma na gauči. Také soutěžení, kde jsou obě pohlaví i všechny věkové kategorie. Který ze sportů tohle má?

Cíle žádné asi vyloženě nemám, zatím stoupám v žebříčku, který vždy po turnajích pravidelně pozoruji, je to napínavé. Také jsem zvědavý, kde jsou mé limity. Z různých stran slyším, že mi to docela jde a mám talent. Já vidím jen to, že mi už koule nelítají dva metry od košonku jako na začátku, takže tam nějaký pokrok asi bude. Možná, že když si hodím i nějakou kouli mimo turnaj, což jsem zatím ještě ani jednou neudělal, půjde hra ještě líp. Na stanovování cílů je asi brzy, hraju přeci jen stále krátce. Nechám to volnému průběhu.

Co tě za tu krátkou dobu, co se pohybuješ v řadách českého pétanque, nejvíc zaujalo? Co bys nejvíc pochválil a co naopak navrhnul k vylepšení?

Musím říct, že mě zaujala hráčská komunita, zatím jsem se setkal s milým vystupováním. Je zde celá řada hodných a přívětivých lidí. Dost mě překvapilo, že spousta předních hráčů v žebříčku mě celkem respektuje. Protože ne všude to tak je. Klidně by to mohlo probíhat tak, že budou opovrhovat nos, protože co jsem já? Nula, nic, nováček. Ale není tomu tak. Podáme si ruce, prohodíme pár slov, úplně na pohodu. To je prostě super. Samozřejmě jsou i méně sympatičtí lidé, stejně tak já nemusím někomu sedět, s tím se ale nic nenadělá, jsme prostě lidé. Každopádně výše zmiňovaný přístup hodnotím velmi kladně.

Nevím, jestli jsem ten, kdo by měl něco kritizovat nebo navrhovat ke zlepšení. Ve vedení asociace jsou jistě zkušení lidé, kteří mají svou představu a pracují na ni. Možná ale tím, že jsem v této sféře nový a mám zkušenosti z jiných oblastí, vidím řadu věcí jinak. Naším společným cílem by mělo být celkové budování sportu tak, aby lákal další hráče, hlavně mladé, aby byl vidět, aby nosil radost, aby se nejlepší hráči mohli účastnit mezinárodních soutěží a důstojně reprezentovali Českou republiku. 

Určitě jsou zde rezervy, jak dávat třeba informace na veřejnost. Chybí mi třeba více streamovaných zápasů. Jak jsem se pohyboval v elektronickém sportu, tam bylo živě streamováno úplně všechno. Bez toho to nešlo. Na druhou stranu, lákalo to řadu diváků. Byla to už místy až show. Co jsem spatřil, tak mezi hráči jsou lidí, kteří streamují. Jedná se však spíše jen o ojedinělé zápasy, vesměs finálové, kde se chodí s mobilem sem a tam. V 21. století však jistě existuje spousta techniky, která by výslednou podobu posunula o řadu stupňů víc. Kvalitní přenos, komentář, rozhovor s hráči a dalšími zainteresovanými osobami, to by byla prostě pecka. Jistě jsou lidé, kteří by se na to podívali, ať už na turnaji jsou, nebo z něj postupně vypadávají. Investice do této činnosti by v dlouhodobém důsledku mohla hodně pomoci. 

Když jsem viděl třeba v Poděbradech to podium, říkal jsem si, jak ho pořadatel asi využije – hned jsem si tam představoval malé studio s komentátorem, kamery, světla a už by to jelo. Bohužel to se nestalo, byla zde vyhlašována jen tombola a pak to byl takový přístřešek před deštěm. Potenciál tam ale byl. Tím zároveň nechci nijak shazovat pořadatele, kteří odvedli hodně dobrou práci!

Ačkoliv pracovníci marketingu mají velkou snahu, bylo by určitě fajn, aby jich bylo víc a mohli pokrýt co nejvíce turnajů. Mohli o nich napsat nějaké preview a pak report. Třeba teď bylo Centrope v Polsku a před turnajem o tom nebyla nikde ani čárka. Což je velká škoda vzhledem k tomu, kolik českých týmů tam bylo.

Dále třeba nesmyslné psaní výsledků na papír. To jsem vůbec nechápal, když to byla a snad ještě stále je povinnost pořadatele tisknout papír. Je k dispozici super systém, všichni mají mobil, zadávání probíhá de facto v reálném čase, lidi na to můžou koukat na turnaji i mimo něj. Škoda, že jsou ještě organizátoři, kteří ty výsledky nedoplňují průběžně, ale velmi nárazově nebo po turnaji. Fajn, testovalo se to, ladí se nějaké drobnosti. Ale ty porodní bolesti jsou snad už pryč a systém v pořádku funguje. Využívejme ho a opusťme ten papír.

Asi nebudu psát dál, to bychom tady byli dlouho a pak by mě neměl nikdo rád. (smích)

Jaké máš v životě koníčky a u čeho trávíš nejvíc volného času?

Ochrana přírody. Jednoznačně. Řadu let jsem členem v Jizersko-ještědském horském spolku, který působí na území Libereckého kraje, zejména v Jizerkách. Děláme řadu věcí od revitalizací rašelinišť, výstavby poválkových chodníků, vyhlídek, zábradlí, naučných stezek až po sekání cenných luk, značení rezervací, likvidaci invazních rostlin atd. Vydáváme i speciální mapy nebo publikace. V rámci spolku plním roli místopředsedy, jsem taková jedna z hlav spolku, kdy vymýšlím práci, sháním na ni peníze a následně realizuji spolu s dalšími členy. Pobyt v přírodě je uvolňující a zároveň povzbuzující, když je za námi vidět smysluplná práce. Spolkové činnosti se věnuji prakticky každý den.

Dále rekonstruujeme s Verčou starší chalupu, podstávkový dům v srdci Lužických hor. Takže práce kolem domu a na zahradě je taky plno.

A do třetice mi teď čas zabírá pétanque.

Jaký film tě v životě nejvíc zaujal a něco ti dal? Stejně tak kniha či divadelní hra?

Kniha určitě Sestřelen od Františka Fajtla, kterého jsem četl jako náctiletý. Ten příběh je silný a úctyhodný. Měl jsem rád četbu z období druhé světové války ze všech úhlů pohledu, ze všech stran, fakta i beletrii, deníky vojáků apod. V knihovně jsem přečetl snad celý regál.

Do divadla nechodím, tam jsem byl naposled snad na základní škole. Z filmů asi nedokážu vybrat žádný, který by byl ten nejvíc nejlepší.

Pozn. Michalovo rozhodnutí nenavštěvovat divadla a biografy jistě kvitují všichni návštěvníci, pakliže by neseděl v poslední řadě.

Kde jsi byl v životě nejdál a co je tvoje vysněná destinace, kterou bys rád navštívil?

Nejdál jsem byl loni s Verčou v Chorvatsku na dovolené, kde jsme pobývali v Rogoznici. Návštěva starého Splitu či Trogiru byla moc pěkná. Letos se však dostanu ještě dál. Čeká nás roadtrip směr Španělsko přes několik států, celkem kolem 1800 – 2000 km, ještě nemáme přesně stanovenou cestu. Znalci asi budou vědět, co nás tam čeká kromě pěkného výletu.

Rád bych se jinak podíval do severských zemí, na Island, do Kanady, na Aljašku nebo třeba na Nový Zéland, ale dostat mě do letadla bude docela oříšek. Mám raději pevnou půdu pod nohama.

Který turnaj se ti doposud nejvíce povedl? Jaké je tvoje nejlepší umístění a pamatuješ si na svůj první soutěžní zápas?

Nejlepší umístění mám z Meva Cupu 2024, kde jsme s Verčou obsadili druhé místo. Vysoko však hodnotím turnaj O pohár CdP Loděnice, kde jsme s Verčou a Jirkou Korešem starším obsadili třetí místo, nicméně zápas o finále byl proti následným vítězům Srnský, Michalička a Krajčovič naprosto famózní a vyrovnaný. Výsledek byl tuším 12:13, ale podařilo se mi tam dávat celkem dost pěkných koulí a nutil jsem soupeře stále střílet, za což jsem si následně vysloužil uznání od soupeřů. To mě, jako totálního začátečníka, velmi potěšilo, až mi přeběhl mráz po zádech.

Už nevím, který byl můj první soutěžní zápas, ale vybavuji si, jak mě Verča a Káťa Tintěrová na Lipníku učily, jak se to hraje. Jedna ukazovala směr, druhá dopad. Byla to celkem legrace.

Pozn. První soutěžní zápas sehrál Michal na turnaji Lipnické dukáty v roce 2024 a začal hned vítězstvím v poměru 13:3 proti dvojici Kulhánek, Křížek.

V letošním roce jste spolu s Veronikou zorganizovali podařený mistrovský turnaj v areálu Vesec. Z mého pohledu jste se zařadili hned mezi českou organizátorskou špičku. Vidíš v této oblasti nějakou možnost seberealizace i do budoucna? Je třeba něco, co bys s odstupem času udělal na tomto turnaji jinak?

Po jednom turnaji hned špička? Já bych se držel nohama na zemi. I když si jsem vědom pozitivních ohlasů (za které jsem velmi vděčný), chyby tam byly. Oběd se nepovedl tak, jak bych chtěl, hrací plocha mohla být asi více roztažená, příprava areálu a jeho sbalení byly velmi náročné, bylo nás málo. Sami jsme s balením skončili až v brzkých ranních hodinách v neděli. Domů jsme přijeli někdy v šest ráno. Jeli jsme s Verčou dva dny nonstop. Sáhl jsem si dost na dno a cesta domů byla taky hrozná, když jsem pak usínal za volantem. To jsou věci, které hráči nevidí. Na příště tedy musíme mít o dost větší tým. 

Cílem bylo ukázat hráčům zcela novou lokaci a v jiném pojetí. Sama Verča říkala, že jsem dosud “nezkažen” pétanque komunitou, tak to vidím trochu jinak. I proto tam bylo pár věcí, kterými jsem chtěl celý turnaj obohatit. Třeba ten pavouk na zemi a další. Za ten finálový pohled se zapadajícím sluncem a Ještědem v pozadí však veškerá námaha rozhodně stála 🙂

Než začnu psát dál, musím říct, že tím, jak postupně brázdím jednotlivé turnaje, snažím se mimo hru po očku koukat na pořadatele a brát si příklad nebo si zkusit zapamatovat (to mi moc nejde), jak bych danou věc mohl udělat u našich turnajů lépe. Každý pořadatel má své know-how a je to dobře. Různé lokace, různé možnosti, různý přístup. Věřím, že i tímto přístupem dokazuji, že tu nechci jen tak vtrhnout a dělat ze sebe borce, který všechno zachrání a udělá nejlíp. To určitě ne. I proto bych s tou pořadatelskou špičkou trochu zabrzdil, zatím jsme udělali jen jeden turnaj.

Kladné ohlasy z Vesce ze strany hráčů nám s Verčou dávají motivaci do dalších organizátorství. Již nyní mohu sdělit, že Vesec bychom chtěli opakovat i v příštím roce, respektive termín máme s městem již rezervován. Bohužel, nemůžeme si zde příliš vybírat. Pořádá se zde opravdu mnoho akcí a zatím nejsme v pozici, kdo si může diktovat termín. Další turnaj chceme dostat na vyšší úroveň, tentokrát by to nemělo být pouze o jednom turnaji, ale hned několika. Pracovně tomu říkáme Boulemania Liberec. Rádi bychom zde uspořádali mezinárodní prestige dvojic, plus další dva turnaje, pravděpodobně regional ve dvojicích a jedničky. Byly by to tři dny plné pétanque. Blízkost Německa či Polska by mohla být pro tamní komunity velmi zajímavá. Navíc bychom rádi pozvali vytipované další hráče ze zahraničí a přinést domácím hráčům možnost zahrát si proti hráčům, se kterými se obvykle nepotkávají. 

Plochu areálu budeme chtít využít na maximum, vyšperkovat ho do detailu. Opět asi šáhneme po lajnovačce. Pokud se nám podaří technicky vše připravit, chtěli bychom vyčlenit nějaké jedno místo, kde by byl celodenní stream pro vybrané zápasy. Ten by mohl být viditelný na místě i online. Zde nás čeká asi velká výzva. Určitě budeme chtít mít pavouka opět nejen v informačním systému, ale i na zemi. Řekl bych, že tohle bylo pro hráče na MČR zpestření, ale zároveň náročné. Ostatně poradit si s tím dokázali opravdu ti nejzkušenější, což bylo super. 

Uvidíme, jak se tento koncept osvědčí, potenciál Vesce je značný a kdo ví, třeba za pár let celou akci vypracujeme na malý český pétanque festival, který bude pravidelně lákat mnoho českých, ale i těch zahraničních hráčů. Myšlenka tady každopádně je. Budeme napínat všechny síly, aby se ji podařilo zrealizovat.

Zároveň máme domluvenou novou lokaci nedaleko Liberce, v srdci Lužických hor. Je jí Resort Malevil, ve kterém bychom chtěli uspořádat taky zajímavý turnaj. Jestli nám výbor přidělí pořadatelství, mohlo by se jednat o některé z MČR. Výhodou areálu je jeho komplexnost, plocha na hraní, parkování, odpočinek, ubytování a stravování je v okruhu snad dvou set metrů. K tomu profesionální zázemí, které hostí další akce, firemní akce a je dostupné pro veřejnost. Kdo bude navíc chtít, může vzít i celou rodinu – je zde golfové hřiště, malá zoo, bazén, atrakce pro děti nebo příroda Lužických hor na nějaký ten výlet.

Sjednanou máme i další zcela novou lokaci, která je navíc velmi reprezentativní pro uspořádání některého z MČR nebo turnaje v kategorii prestige. Na tohle místo se velmi těším, vlastně já se těším na všechny, ale u této ještě o fous víc. Jedná se o státní zámek Sychrov, u kterého se nachází pátý největší zámecký park v republice. Kulisy zámku a parku nabízí podobnost s Lukášovými Liblicemi nebo vaším hradem Veveří (a dalšími samozřejmě). Přívětivost ze správy zámku nám výrazně přispívá k tomu, že bychom zde mohli uspořádat velmi kvalitní akci. Veřejností hojně navštěvovaná kulturní památka je pak předpokladem, že na naši hru budou koukat i kolemjdoucí, což si myslím, že je vždy fajn. Vzpomenu si třeba na Poděbrady, kde na hru koukalo opravdu hodně lidí a řada z nich se na hru ptalo. Jak se to hraje, jaká jsou pravidla apod. Pro propagaci sportu naprostá paráda.

Asi už není tajemstvím, že jsme založili nový liberecký klub Nejkulaťoulinkatější pétanque klub. Kolegové z Jablonce tak nebudou v Libereckém kraji sami. Jedním z důvodů založení klubu bylo právě i pořádání turnajů, abychom nemuseli řešit výpomoc od jiných. Zároveň nám to pomůže při jednání s místními samosprávami, partnery apod. Co se klubu týče, zatím neplánujeme jeho nějaké velké rozšiřování, co se hráčské základny týče, i když bych si v budoucnu rád zahrál i klubovou soutěž. Nemůžeme však do všeho vtrhnout ihned po hlavě, ale trochu postupně.

Všechny lokace námi plánovaných turnajů jsou v Libereckém kraji, takže možná těžiště turnajové mapy posuneme trochu víc na sever. Řekl bych, že jednotlivá místa dokážou hráčům nabídnout vše potřebné. My už je jen vyšperkujeme a doladíme. U Vesce koncipujeme akci zcela jinak než u ostatních. Tam nás čeká opravdu hodně práce a já věřím, že se podaří. Zda-li se do všech míst podíváme, záleží mimo jiné nyní i na tvůrčím týmu termínovky.

Pozn.: Z pohledu zkušeného dlouholetého pořadatele vím, jaké to je uspořádat takto velký turnaj takříkajíc na „zelené louce“. Vždy se najdou chyby a věci, které šly udělat lépe. Ale napoprvé to bylo zvládnuto ve Vesci opravdu dobře a řadou věcí se mohou inspirovat i další pořadatelé, třebas již tím zmíněným pavoukem a zejména osvětlením. Pořadatelský zápal klubu NPK dokazuje Michal již obsáhlým předchozím odstavcem.

Je něco z pétanque, co můžeš uplatnit ve své profesi a naopak?

Nějak se lépe v práci trefuji do odpadkového koše, čím to asi bude? (smích) Jinak mě nic nenapadá. V práci však o mém sportovním zápolení už všichni vědí a vždy se ptají, jak jsme dopadli, kam jedeme atd.

Když bys měl tu možnost jít na večeři s jakoukoli živou či již zemřelou osobou, kdo by to byl?

Se žijící – určitě s Verčou. U zemřelé bych rád poznal její maminku, která již bohužel není mezi námi a neměl jsem možnost ji poznat, ale dle toho, co jsem o ní slyšel, bychom si asi lidsky seděli. Bohužel, to se již nesplní. Ještě mě napadla jedna osoba a tou je babička z matčiny strany, ale tam bych nešel na večeři jako spíše na snídani či svačinku. Dělala výborné makové koláče!

Co považuješ ve svém životě za svůj největší dosavadní úspěch?

Stále tu jsem, mám kde bydlet a s kým bydlet, něco jsem vystudoval, mám práci a zajímavé koníčky. Mám vedle sebe parťáka, na kterého se mohu spolehnout. Řekl bych, že v současné uspěchané a agresivní době je i tohle úspěch.

Zažil jsi už za tu krátkou dobu na turnajích nějakou veselou příhodu? Nebo něco, co tě dokázalo rozesmát?

Pár jich určitě bude. Řadu měsíců mě někteří oslovovali: „Pavle“. Třeba Lukáši Valenzovi to vydrželo hodně dlouho a mé spoluhráčce v Poděbradech Janičce Fafkové to taky chvilku trvalo. Ale už si zvykli.

Pak třeba Verčina velká kamarádka Vendy mě chtěla na začátku moc poznat. Přijeli jsme do Ořechu hrát turnaj, ona tam také byla a náš seznamovací rozhovor se odehrál během asi dvaceti vteřin a dvou vět.

Pak mě pobavily různé dojmy z mé přítomnosti, které řada lidí psala Verče. Například zpráva, že mám záda jako Schwarzeneger, mě celkem rozesmála.

Jaké bylo ve školní jídelně jídlo, které jsi nemusel, a jaký pokrm je naopak tvůj nejoblíbenější?

Pokud byla atomkaše (hrachová), rýžový nákyp, žemlovka a zapékané těstoviny, odhlašoval jsem se, to se nedalo. Na místo toho jejich UHO byla super, játra s rýží byla třeba taky fajn. Já sním hodně věcí, takovou tu českou klasiku – guláše, svíčkové, znojemská, ptáček, i ten smažák si rád dám.

Jaká je tvá oblíbená pohádka?

S Čerty nejsou žerty, jednoznačně nejlepší. Hromada hlášek, super herci, krásně zpracované. A pak třeba Hrátky s čertem, to je taky moc pěkná pohádka.

Jaká je tvá oblíbená hudba? Styl, skupina nebo interpret…

Já poslouchám řadu věcí, které jsou celkem odlišné. Mám rád symfonic / gothic metal, kapely Nightwish či Within Temptation bude znát asi hodně lidí. Rád si ale poslechnu i taneční devadesátky, Kabáty nebo Brontosaury. Zkrátka úplná všehochuť.

Jakou vlastnost v životě nesnášíš?

Chodit pozdě. Všude jsem raději dříve a když ne, jsem z toho nervozní. Nesnáším třeba, když si dva lidé stoupnou v obchodě do uličky, začnou si povídat a nevnímají, že tam jsou i další, co chtějí projít. Nebo třeba taková klasika, kuřák jde před dům, ale už nepopojde pár kroků dál, aby ten smrad nešel dovnitř – on je přece venku. Obecně neúcta k čemukoli. A jsem taky samonasírací, tak mě dokáže vytočit úplně všechno (zdravím Pepu Kamaryta).

Michale, díky za rozhovor a ať se ti daří nejen na pétanque poli, ale zejména na tom osobním a profesním.