I třetí v pořadí představená hráčka je ze severu naší země. Tentokrát se ze Stolína posouváme ještě víc na západ, do Jablonce nad Nisou. V tomto 46 tisícovém městě „skla a bižuterie“ se hraje pétanque ve dvou registrovaných klubech. Bohatší historii má klub JAPKO, ze kterého se v roce 2015 odloučila čistě rodinná sestava a založila nový klub PLUK. A právě jedné ze čtyř členů tohoto klubu jsem položil třináct otázek.

Markéta Palicová hraje pétanque od roku 2014. Za sedm let odehrála celkem 141 žebříčkových turnajů, z toho celkem 14x stanula na stupních vítězů. Devět třetích míst doplňují dvě druhá místa a třikrát se Markéta mohla radovat z turnajového vítězství. A vždy po boku svého spoluhráče a životního partnera Vojtěcha Lukáše. Právě s Vojtou odehrála Markéta celkem 105 turnajů, tedy jasně nejvíc. Následuje Veronika Slobodová s 22 starty, Jana Lukášová a Michal Preuss poté s 9 společnými starty. Markéta tak patří k té skupině hráčů, kteří upřednostňují stálé a osvědčené sestavy. Po jejím boku se za 7 odehraných sezón vystřídalo pouze 22 spoluhráčů.

Své největší hráčské úspěchy zaznamenala Markéta se svými spoluhráči na turnajích Centrope. V roce 2016 třetí místo na CC Polsko, v roce 2019 druhé místo na CC Česko a v roce 2017 vybojovala po boku Vojty a Veroniky na CC Polsko dokonce vítězství. Je tak jednou z 30 českých hráčů či hráček, kterým se podařilo na turnajích Centrope stanout na stupni nejvyšším. To se jí zatím nepodařilo na turnajích kategorie MČR, kde zaznamenala pouze druhé místo na MČR trojic a třetí místo na MČR dvojic. Mistrovský titul Markétě zatím uniká, možná i proto, že se pravidelně neúčastní čistě ženských mistrovství a kvalifikací. Tedy pouze s dvěma výjimkami v roce 2019.

S celkově  třemi turnajovými vítězstvími patří Markétě 225.místo v historickém přehledu českých hráček a hráčů. Od roku 2017 se drží mezi prvními dvaceti hráči českého žebříčku a to zásluhou poměrně vyrovnaných výkonů a turnajových umístění. Její průměrné turnajové umístění je 26. místo. Usměvavá a rozvážná hráčka, velmi dobrá univerzálka, učitelka dětí v mateřské škole. To je Markéta Palicová.

Kdy a při jaké příležitosti jsi poprvé zaznamenala, že existuje pétanque?

To, že se hraje jakási hra s názvem „pétanque“ jsem se dozvěděla ještě jako malá, když jsme s rodiči jezdívali na podnikové dovolené do Holan. Pak jsme i párkrát zkoušeli hrát pétanque doma na zahradě, když jsme se sešla celá rodina, ale to, že lze hrát tuto hru i závodně jsem se dozvěděla až v roce 2013, v době, kdy jsem se stala součástí rodiny Lukášových. Ti v té době hráli ještě za jablonecký klub JAPKO, chodili trénovat k přehradě, tak mě Vojta jednou vzal s sebou a už to začalo. Na podzim 2013 jsem se zúčastnila i s dcerami jabloneckých klubových turnajů, tzv. placky a vyrážky. Výsledek nic moc, ale mě to začalo bavit, takže jsem se zaregistrovala a začala společně s Lukášovými jezdit na turnaje.

Ivo: Markétu jsem poprvé zaznamenal na turnaji Velikonoční vejce ve Vojnově Městci, kde výjimečně nehrála s Vojtou, ale jeho bráchou Vítkem. Bylo to na krajním hřišti u silnice a se sousedící zahradou plnou vraků trabantů – pamětníci jistě vzpomenou. A zápas to byl pěkný, oba dva pokládali skvělé koule a navíc byli úplně v pohodě. Od tohoto zápasu bylo ale jasné, že se s nimi bude muset počítat.

Vzpomeneš si na svůj první turnaj?

Protože licenci vlastním od roku 2014, můj první oficiální turnaj byl v Loděnici. Byl to Nakashi cup, turnaj dvojic. Pamatuji si úplně jasně, že jsme hráli s Vojtou zápas proti Dorce Hájkové s Martinem Trudičem. Prohráli jsme, ale úplně vím, jak jsem se tenkrát cítila. Zpočátku jsem byla úplně klidná, těšila jsem se na to, jak to vlastně bude celé probíhat, jestli se nám bude dařit, jaké to bude, když se dařit nebude, jestli mi to bude vadit. Čekala jsem na to, jak moc mě to chytne, a jestli vůbec budu chtít dál hrát.

Pak si ještě vzpomínám na turnaj také v Loděnici, byl to turnaj CdP Loděnice, kdy jsme na hřišti číslo 16 hráli s Vojtou proti Kačence a Bláně, ony obě dvě hrály v žabkách, což mně přišlo tenkrát strašné, protože jsem pilně studovala pravidla a měla jsem za to, že se pétanque hraje pouze v botách s pevnou patou. A obě holky mi přišly dost praštěné tím, že neznají pravidla 🙂

Ivo: To mi připomíná i naše začátky. Šárka Režová z našeho klubu pojala přípravu zodpovědně a příkladně a před prvním turnajem si do detailu nastudovala pravidla. Shodou okolností byl její úplně první turnaj MČR žen v Ořechu. Pamatuju si, že se dostala do mírného herního sporu se zkušenější protihráčkou Irenou Leiskou, která měla v té věci pravdu ,ale hrála v nazouvákách. Tak si to děvčata vzájemně vysvětlila a jelo se dál.

Vesměs hraješ v rodinném týmu a stálých sestavách, vidíš v tom svoji výhodu?

Ano, to máš pravdu. Ze začátku hráli Jana s Petrem společně s Vojtou ve trojici, mě tenkrát k sobě do trojice vzala na turnaj v Liblicích Eva Mrázová s Milanem Špitálským. Dvojice ale hraji vesměs s Vojtou, sem tam jsme se dříve vyměnili v rámci rodiny. Když hraji s Vojtou, tak mi přijde, že už vím, co od sebe můžeme očekávat, vím, co ten druhý udělá a co bychom chtěli zahrát. Vojta je v naší dvojici tím stratégem, já se stále učím, tak většinou i poslechnu 🙂

Jsem ráda (a myslím, že i Vojta), že máme nějaký společný zájem, že spolu trávíme víkendy při společné činnosti. Co se týče trojic, tak zpočátku jsme hráli dost turnajů s Verunkou Slobodovou, kterou napadlo, že bychom mohli společně vytvořit stabilnější trojici. Musím říct, že měla dobrý odhad a dosáhli jsme společně několika úspěchů. Moc rádi ale hrajeme my dva s Maníkem (Michal Preuss), to je vždy pohodový turnaj s pohodovým hráčem, a pak s Péťou Vavrovičem, to je také vždy skvělý turnaj. Moc hezky se nám hrálo s Kačkou Froňkovou, s Bláňou Froňkovou, s tebou, Ivoši, s Čolkem nebo s Vláďou Brázdou. V tomto roce jsme se i na pár turnajů rozdělili a musím říct, že turnaj, kdy jsem hrála s Janičkou Konečnou a s Honzou Michálkem, byl skvělý.

Když to shrnu, tak hra s Vojtou je výborná, jde nám to spolu. Ale i když se rozdělíme, tak nejsme špatní a baví nás to. Právě letos jsme měli každý z nás plánované turnaje s hráči, kteří jsou nám blízcí po stránce herní i lidské. Vojta hodně hrál s Tomem Michálkem a s Péťou Vavrovičem, já měla v plánu hru s Janičkou Konečnou, na kterou jsem se moc těšila, ale situace nám udělala trochu čáru přes rozpočet, tak z toho nic nebylo. Ale myslím, že není všem dnům konec a ještě si hry užijeme v dostatečné míře.

Ivo: Společné a ustálené týmy, zejména dvojice, nejsou ničím výjimečným. Projevuje se zde souhra a turnaje dvojic jsou oblíbené a často i pořadateli vyhledávané. Jednotlivec si víc zahraje a hráči si mohou užít společný den u oblíbené zábavy nebo sportu. Proto jsou královskou disciplínou v pétanque trojice, kde už je souhra složitější a náročnější. A to po stránce herní i lidské . Ne vždy složení tří dobrých individualit vede k úspěchu. Pro stálé dvojice bývá často těžké a složité najít vhodného třetího do party, stejně tak pro onoho jednotlivce bývá těžké zapadnout do zaběhnutého stylu. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, když jsem s Vojtou a Markétou hrál turnaj Centrope v Zywci. Lidsky jsme si sedli krásně, ale herně už to tolik nešlo.

Nenapadlo tě přiblížit pétanque i svým malým svěřencům ve školce?

Samozřejmě, že napadlo. Naše školka má jednu třídu v základní škole a v době, kdy jsem učila v této třídě předškoláků, jsem s dětmi často chodila na pétanque hřiště, které máme v Jablonci téměř pod touto třídou. Nejdříve jsem děti vodila na hřiště uklízet, pleli jsme trávu a pak jsem jim párkrát donesla své koule a zkoušeli jsme hrát. Motivace byla dostatečná, ale nějak je to nechytlo.

Jezdíme s Vojtou ale již 6 let na dětský tábor, kde „koule“ vždy vytáhneme a využijeme je při nějaké hře, etapovce apod. Takže spíše tato věková kategorie mě k této hře sedí, moje malé děti moc ne.

V loňském roce jsem naplánovala společně s Domem seniorů projekt „Pétanque pro všechny generace“, měla jsem naplánované akce, které by absolvovali moji předškoláci společně se zájemci z Domova pro seniory. Bohužel k tomu kvůli epidemiologické situaci nedošlo. Ale neházím flintu do žita a vyčkávám, jednou se to uskuteční.

Ivo: Myslím, že se jedná o zajímavý projekt a snad se dočká svého naplnění. V poslední době se nám podařilo dostat pétanque do povědomí v oblasti seniorů, u juniorů je situace o poznání slabší a složitější. Ale každá taková iniciativa je vítaná a ku prospěchu.

Je nějaký hráč nebo hráčka, který tě něčím při hře vysloveně pobavil?

Pobavil mě Vláďa Brázda na Centrope v Liblicích v semifinále. Měl na ruce poslední kouli, kterou měl dohodit třináctý bod. Podle mě jednoduchá situace, nic nepřekáželo, mohl v klidu dojet na bod. Jeho teorie, které byly krkolomné a strašně těžko proveditelné, mě vážně pobavily. Samozřejmě ale až poté, co doplasoval a my vyhráli! A pak mě hodně baví Péťa Vavrovič– ten prostě je a baví 🙂

Ivo: Jestli se nemýlím, je Vláďa Brázda inženýrem a hra s inženýry, ať už se jedná o Vláďu Brázdu, Pavla Vlka, Jirku Šrubaře a mnoho dalších přináší vždy veselé chvilky…

Je nějaký hráč nebo hráčka, který tě pro změnu něčím naštval?

Nedá se přímo říct, že naštval, ale u některých protihráčů mi vadí zbytečné hlasité tlachání během hry o ničem s cílem rozhodit soupeře. Je to možná součást něčí taktiky, ale mně osobně to nepřijde sportovní. Spíše je to trapné. A nebo pak přílišné sebevědomí spoluhráče, s kterým jsme hráli trojice, to mě jednou taky naštvalo.

Ivo: Tohle je dlouholetý problém. Správné chování na hřišti při zápase, ale i chování přihlížejících má u nás kolikrát nízkou úroveň a kulturu. Mnozí hráči ani neznají pravidla hry resp. kodex hráče. Kde se může stát, kdy je nevhodné se hýbat, kdy je naopak vhodné mlčet atd. Ti, kteří vyjedou na jakýkoli šampionát, jsou posléze konfrontováni s úrovní hry i chování vyspělejších zemí a mnohé špatné návyky z našich turnajů jsou jim vytýkány. Možná je zde prostor pro rozhodčí. Na tyto nešvary alespoň postupně poukazovat, vysvětlovat, poučovat. A co se týče přílišného sebevědomí spoluhráče, tak to souvisí s již zmíněnou souhrou a chemií ve trojicích.

Kam nejdál od domova jsi se s pétanque dostala a kam by ses chtěla podívat?

Určitě to bylo v Polsku v Checinách. To byla příšerná cesta. V Polsku byla spousta objížděk, samá rychlostní omezení, jeli jsme celkem asi 8 hodin – bylo to únavné. Ale námaha a únava se vyplatila – tenkrát jsme Centrole v Polsku vyhráli a byla to skvělá odměna!

Pak jezdíme moc rádi do rakouského Illmitzu, ale tam ta cesta není zase tak vyčerpávající. Musím ale říct, že čím déle na turnaje jezdíme, tak využíváme více možnosti přespání někde poblíž místa konání turnaje. Bývalo dost unavující ráno ve tři vstávat, pak jet pár hodin, celý den hrát a pak zase několik hodin zpátky. Já jako spolucestující jsem to sice snášela dobře, protože auto se rozjelo a já usnula, ale pro řidiče to bylo dost vyčerpávající.

Kam bych se chtěla s pétanque podívat? Nemám žádné vysněné místo, kam by mě to táhlo, jsem povahou spíše pecivál.

Ivo: Ti, kteří se chtějí účastnit většiny turnajů a nejen těch regionálních, musí počítat se spoustou naježděných kilometrů a velkým časovým zatížením. Kvůli absenci centrálního svazového hřiště ( o zimní hale ani nemluvě) někde relativně uprostřed republiky se někteří hodně nacestují . Zejména ti, kteří jsou z okrajů republiky. Časová a vzdálenostní náročnost se tak stává často příčinou, že se mnozí hráči na některé turnaje ani nevypraví. Model víkendového pobytu s ubytování je cestou, ale zde se zase do hry často dostává finanční a dopravní hledisko.

Co považuješ za největší bolest českého pétanque?

Po letošním MČR trojic v Hrochově Týnci souhlasím s Kubou Konšelem. Uvedu příklad: Moje dcery roky závodně tancovaly a kvalifikovaly se na MČR v tanci. KVALIFIKOVALY SE! Musely dosáhnout určitých bodů v průběhu dané sezóny, aby se mohly zúčastnit bojů o titul mistra ČR. Účast na MČR byla odměnou za celoroční snažení se na regionálních soutěžích. Potom se přímo MČR účastnilo 32 tanečníků, kteří měli nejlepší sezonu, a celé MČR netrvalo tak strašně dlouho. Finálové boje probíhaly v normálních časech a ne hluboko po půlnoci, aby nás pak ještě čekala tříhodinová cesta domů. Tak by to mělo probíhat i v pétanque. Nechci nějak nikoho podceňovat, ale jsou i jiné turnaje, na kterých je možno poměřit své síly. MČR k nim ale nepatří.

A pak bych asi viděla problém v reprezentaci juniorů či espoirs. Podle mě neprobíhá výběr reprezentantů regulérně. Více to rozebírat nebudu, ať si každý sáhne do svědomí. Vím z vlastní dlouholeté zkušenosti, že práce s dětmi je náročná a zavazující, ale je nutné, aby probíhala dle přesně daných regulí a aby bylo právě těm nejmladším a začínajícím vštěpováno pravidlo hry fair-play. Velice důležitá je důslednost a dodržování jasně daných pravidel. A pravidla musí dodržovat jak děti, tak především dospělí.

Ivo: Zde se musím přidat se souhlasným pohledem na věc v obou aspektech. I já jsem toho názoru, že by se o tituly mistrů ČR mělo hrát v ustáleném počtu týmů, aby ony finálové boje byly opravdu vyvrcholením sezóny, ozdobou turnajů a mohly se odehrát tak, aby hráči měli možnost předvést svůj výkon nepoznamenaný tmou, zimou a pozdním časem, kdy je navíc ve hře i samotná bezpečnost. Množství turnajů kategorie regional je dostatečnou kvalifikační možností pro každého hráče.

Existuje nějaký tvůj vzor? Nebo někdo, kdo tě nejvíce zaujal?

Líbí se mi Romča Hodboďová, vy všichni Michálci, Lukáš Michalička, Alice Hančová. Je skvělé, že máte za ta léta samozřejmě natrénováno, ale že dokážete ovládnout i psychiku, srovnat si to v hlavě.

Na který turnaj jezdíš nejraději? Kde se ti nejvíce líbí?

Moc se mi líbilo ve Slavkově, ale Hrochův Týnec ho nahradil skvěle. Ráda jezdím do Vědomic, tam se mi líbí různorodost hřišť, to je úplně super a pak Lipník. Terén u hřiště číslo 4 je nevypočitatelný. Perfektní turnaj byl letos v Olomouci na Pevnůstce, kde jsme byli poprvé, a pak tradičně Náměšť. To jsem byla moc zklamaná, že jsme tam letos nemohli jet.

Naopak nemám ráda terén v Liblicích a na parkovišti dole pod hradem Veveří. Ale když se s terénem vyrovnám, tak to stojí za to. Na tuto otázku mohu vlastně odpovědět následovně – všechny turnaje a místa mají něco do sebe, jezdíme tam, kde se nám hraje dobře, pohodově a kam se těšíme.

Ivo: Hráči často hodnotí turnaje podle terénu, podle toho, zda jim to tam jde, nebo nejde. Nestor a velký hráč i člověk Jean Mari pravil, že dobrý hráč musí umět zahrát na čemkoli. Vždy je to jen o vlastní hlavě a ruce. Dobrý pořadatel, který umí hráčům a svým hostům připravit zázemí a podmínky k tomu, aby mohli s pétanque strávit příjemný den, je oceněn tím, že se lidé na jeho turnaj rádi vrací.

Je nějaký mladý hráč nebo hráčka z řad juniorů, který tě něčím zaujal?

Jééé, těch je 🙂 Na prvním místě musím zmínit Vojtu Bílka. Ten je prostě boží! Je stejně starý jako naše Ninuška, ale je to úplně jiný teenager. Žádný pošuk, naopak jeví se jako kliďas. Je vidět, že ho hra baví, chce v ní něčeho dosáhnout. Má úctu ke starším, vždy pozdraví. Na hřišti je vidět díky svému výkonu. Potom se mi líbí Míša Zdobinský – taky skromný kluk s talentem. Mám ráda Jiříka Froňka, Davida Hanáka, Filipa Vedrala a malého Luboška (Kubu Srnského). Jako junioři mají ještě horké hlavy, jsou dosti hrrr, ale „umí“a jsou milí 🙂

Zvláštní kapitolou je na českých turnajích otázka jídla a občerstvení. Jaký máš názor na tuto tematiku? Má být součástí startovného oběd?

Ježíš, já a jídlo! Většinou ho vozíme na turnaje s sebou. Pokud jedeme ten den ráno, snídáme v autě po cestě a během hry pak prostě nejíme. Mám tu zkušenost, že pokud se po třetím kole najím, tak pak neuhraji nic. Jak se říká: „hladový vlk nejlépe loví“. Já osobně, když už mám fakt hlad, jím nejraději nějaké ovoce, oříšky, tyčinku, popř. nutridrink. Není to těžké a necítím se potom těžce. Takže za mě je jídlo v ceně startovného celkem zbytečné.

Ivo: V současné době je řada hráčů, kteří na turnajích nekonzumují podávané jídlo. Ať již z důvodů sportovních nebo jiných. Mnozí nejí vůbec, jsou ve hře různá zdravotní omezení a diety. Jsou mezi námi vegetariáni i vegani. Všichni s tím dopředu počítají a berou si s sebou na turnaje své jídlo dle potřeb a chuti. Málokdy se stane, že nabídka od pořadatele vyhovuje všem. Mít připravené občerstvení se od pořadatelů vyžaduje a je vítáno. Otázkou je, zda jej nepřipravit jen pro zájemce dopředu. Na turnajích Chateau Náměšť a Mozartovy koule pořadatel umí odlišit jídlo od startovného a je to pokud vím kladně hodnoceno a přijímáno. Může to být cesta.

Kolik času doma věnujete pétanque?

Vždy, když se vidíme s Janou a s Petrem, tak hovor sklouzne k pétanque. Snažíme se o co nejčastější kontakt v rámci rodiny, což jsou Vánoce, rodinné oslavy, narozeniny, svátky – vše se snažíme oslavit společně. Pokud jsou s námi i naše děti, tak se zpočátku hlídáme, abychom hned nemluvili o pétanque, protože holky jsou pak otrávené, ale po chvilce to neuhlídáme. To se týká samozřejmě tzv. „Jablonecké větve“ naší rodiny. Pokud jsme u mých, řeč se točí kolem golfu, který miluje můj tatínek. My dva ale zvládáme větve obě, umíme rychle přepnout.

Tím, že je to pro nás s Vojtou společný zájem, tak v době normální sezóny, ne „covidové“, o pétanque mluvíme denně. Je potřeba dohodnou co, kde, kam, s kým, v kolik, co s sebou, přespat, nepřespat, kam s Ninuškou, kam se psem apod.

Jsme ale rádi, že tyto starosti máme. Baví nás to, na každý turnaj se těšíme, poznali jsme spoustu milých a úžasných lidí, s kterými se chceme vídat i častěji, nejen o víkendech.

Ivo: S tím se asi potkala většina hráčů. Pověstné jsou návraty z turnajů – radosti, zklamání, vize, nápady, detailní popisování situací a co by kdyby…prostě emoce. Proto pétanque milujeme, proto jej hrajeme a těšíme se na další a další turnaje.