Historická bronzová medaile ze světového šampionátu, solidní týmový výkon a příkladný přístup hráčů k reprezentaci. Tak bych z pozice (zaskakujícího) juniorského kouče zhodnotil v jedné větě naši stopu na letošním mistrovství světa juniorů v thajském Bangkoku. Vy byste se ale chtěli dozvědět i něco víc, že? Tož pojďme na to.

Sestava juniorské reprezentace byla pevně daná už ve chvíli, kdy jsem se oficiálně stal koučem pro tento šampionát, a byla to sestava velmi silná – Sára Valošková (PK Polouvsí) střelecky zazářila na loňském juniorském mistrovství Evropy a letos spolu s dalším členem výpravy Danem Geislerem (PEK Stolín) chytli na konci sezóny formu jako hrom a vyhráli hned několik českých turnajů. Míša Dudašková (Carreau Brno) byla pro změnu aktivní členkou vítězného týmu Extraligy a sestavu uzavíral sportovně nadaný a energií sršící Kuba Lukeš (1.KPK Vrchlabí).

Během půlsezóny, kterou jsme měli na společnou přípravu, jsme se na turnajích a online hovorech snažili ladit především týmovou souhru, jelikož ani jeden z reprezentantů není ortodoxní plasér nebo střelec, respektive každý umí zahrát na obou pozicích. S vítěznou mentalitou a dalšími psychologickými tématy nám navíc pomáhala mentální koučka Andrea Dudaško.

Vzhůru do Země úsměvů

Do Thajska jsme odlétali z Prahy, kde jsme se stihli potkat i s ženskou částí reprezentace – v Bangkoku současně probíhalo mistrovství světa žen – a naším delegátem Vláďou Brázdou. Zatímco oni mířili do „Země úsměvů“ přes Paříž, my si to střihli přes Istanbul. Do thajské metropole jsme doletěli téměř současně a společně se vydali přes celé rušné velkoměsto do univerzitního areálu Thonburi, kde se celý šampionát konal.

Úvod mistrovství provázely mírné organizační zmatky, jelikož domluvené ubytování v přilehlých studentských kolejích bylo překvapivě dostupné jen pro pár týmů a pro zbylé se náhradní střecha nad hlavou překotně sháněla. Nakonec nás ubytovali na zcela nových kolejích asi 15 minut chůze od haly i jídelny. Ubytování to bylo strohé, ale dostačující. Dopravu tam a zase zpátky zajišťovaly pendlující motorová vozítka, ale jelikož jsme mladí (snad ještě i trochu já), chodili jsme většinou pěšky.

Šampionát se konal v přilehlé a velmi klimatizované hale, takže jsme neustále navlékali a zase svlékali mikiny. Venku totiž panovalo celý týden slunné počasí a tropické teploty. Terén, na kterém se mělo hrát, byl velmi těžký a nevyzpytatelný. Tvořily ho umlácené kamínky (někdy spíš kameny) a i ty nejlepší týmy měly častokrát co dělat, aby umístily svoji kouli do půl metru od košona. Někde done zůstávalo velmi tvrdé, o kousek vedle naopak vznikala pořádná bažina – déle hrajícím hráčům například dobře známá ze spodních hřišť ve Vojnově Městci.

Bronz ze střelby na přesnost aneb Díky, Dane!

Svoji thajskou pouť jsme zahájili střelbou na přesnost, do které jsem nominoval kapitána týmu Dana Geislera, který na střeleckém postu předváděl celý rok velmi kvalitní výkony. A Dan tuto důvěru splatil vrchovatě. Nastřílel výborných 33 bodů a jen jedna přesná střela mu chyběla k tomu, aby jako jeden ze čtyř nejlepších postoupil rovnou do čtvrtfinále.

Takto musel do opravek, do kterých vstupoval s příjemným náskokem, navíc doslova zopakoval svůj výkon a opět dosáhl na 33 bodů. Bylo to nejvíc ze všech barážových pokusů, takže bez problémů postoupil do čtvrtfinále, kde se navíc díky velkému počtu bodů vyhnul největším favoritům.

Čtvrtfinále proti Mauriciu bylo trochu nervózní z obou stran, těsně vedle střílel Mauricijec i Dan, přesto si Dan udržoval lehký náskok. Střílelo se o to složitěji, že vedle nás probíhal litý souboj mezi Thajcem a Francouzem a obě frakce z hlediště hlasitě povzbuzovaly svého střelce. Dan to celé ustál lépe a zaslouženě postoupil do semifinále, což je pro český pétanque ohromný úspěch.

V něm se utkal proti vynikajícími, teprve třináctiletému Thajci mohutné postavy, který byl v kroužku téměř bezchybný a střílel opravdu skvěle. Dan do semifinále vstoupil výborně, bohužel Thajec také. Postupně se rozdíl skóre začal rozevírat, nicméně se Dan snažil do poslední koule. Nevyhrál, ale opět odstřílel velmi kvalitně. 

O bronz se nestřílelo, takže jsme mohli začít slavit zisk historické bronzové medaile, o kterou se Dan rozdělil se Španělem. Stříbro získal mladý Ital, zlato zaslouženě velmi sympatický a uctivý Thajec.

Pekelný los šampionátu

Hlavní soutěž k nám úplně vlídná nebyla. Přál jsem si, abychom na začátek šampionátu chytli tým podobné úrovně a zaútočili hned zkraje na první výhru, jenže los byl neúprosný a dostali jsme Thajsko 1 (pořádající země má na šampionátu 2 týmy), tedy asi největšího favorita. Lehký zápas nás tedy nečekal, nicméně na druhou stranu jsme neměli co ztratit a alespoň nás čekal atraktivní zápas, ze kterého jsme si mohli odnést plno zkušeností. Byl z toho zajímavý zápas a ze začátku i vyrovnaný, bohužel se nám hrubě nepovedl jeden nához a prohráli jsme 3:13.

Po úvodní prohře jsme mohli dostat někoho jednoduššího, ale bohové opět příliš nestáli na naší straně. Dostali jsme Němce, kteří patří v evropských měřítkách vždy k těm lepším týmům. Němci byli poměrně mladí kluci, především střelec měl asi 13-14 let, ale nehráli vůbec špatně. Byl to hodně vyrovnaný zápas s velice napínavou koncovkou, který jsme ve svůj prospěch rozhodli až úplně poslední koulí střídající Sáry a zaznamenali velmi důležité vítězství.

Ani do třetice nebyl los vlídný. Jako jediní s jednou prohrou jsme šli na soupeře se dvěma výhrami – a to na nikoho jiného než Francouze, tedy druhého největšího favorita (a nakonec také druhého finalistu). Spíš než se soupeřem jsme ale v tomto zápase bojovali sami se sebou a utkání jsme začali dramatizovat až za stavu 2:10. Proti tak kvalitnímu soupeři, jakým Francouzi bezesporu vždy jsou, to už bylo příliš pozdě, a tak jsme si připsali druhou prohru – sice s oběma budoucími finalisty, ale na to už se historie neptá.

Abychom měli postup do osmifinále jistý, museli jsme tedy vyhrát zbylé 2 zápasy. Los nám ale stále nepřál a my do čtvrtého zápasu dostali další špičkový evropský tým – Švýcarsko. Hrálo se na velmi měkkém hřišti, kde předváděli výborný plasérský koncert vysokými kopci Švýcar i Dan, který se v průběhu šampionátu posunul na pozici precizního plaséra. I na dalších postech se hrálo velmi kvalitně a byl to pro oko diváka náš asi nejlepší zápas, který jsme ale bohužel prohráli 9:13.

V posledním kole jsme konečně chytili papírově slabšího soupeře – Slovensko. Jenže postupové šance už byly mizivé. Muselo by se nám sejít plno ideálních výsledků, což naši junioři dlouho řešili. Ty výsledky nakonec skutečně dopadly tak, že bychom z posledního postupového místa do osmifinále proklouzli. Nevyšel jen jeden předpoklad – že musíme porazit Slováky. Když nic, byl pro naše juniory tento zápas velká lekce v koncentraci.

Pohár národů volá

Čekala nás tedy baráž o Pohár národů, jakýsi B turnaj pro ty, kteří nepostoupili do hlavní fáze šampionátu. Čekalo na nás Maďarsko. Hned na úvod jsme dostali dvě rychlé trojky a prohrávali 0:6, což nebyl vůbec ideální stav, ale pak jsme se rozehřáli a soupeřům už žádný bod nedarovali a vyhráli virtuálním kanárem 13:6.

Ve čtvrtfinále nás čekali – pardon, že to řeknu otevřeně – hodně arogantní Španělé, kteří předtím dostali latu od Tunisanů a okázale dávali najevo, jak po vypadnutí z hlavní soutěže zápasem s námi pohrdají. Takových zápasů jsem na šampionátech zažil spoustu a vždy mě motivují k nejlepším výkonům. Bohužel naše juniory jejich přístup krok za krokem vykolejil a postupně jsme hráli hůř a hůř a prohráli. 

V průběhu i na konci zápasu jsem jako trenér cítil zodpovědnost konfrontovat španělského trenéra, že příště by to na světové úrovni chtělo o kapku víc respektu k soupeři. Španěl jen uznale pokýval hlavou a něco ke svým svěřencům prohodil, ale zda si vzal má slova k srdci, těžko říct. O povaze zápasu ostatně mluví i to, že jsme si zapomněli udělat společnou fotku…

Nicméně pro naše hráče to byla také velká škola, kterou zúročí až s odstupem času. Ne nadarmo se říká, že dopředu tě posouvají nikoliv snadná vítězství, ale těžké prohry. Příště až se setkají s podobným přístupem – a že se s ním určitě setkají – budou už lépe připravení a dokážou nepříjemný přístup soupeře přetavit ve svůj prospěch. Zároveň jsem jim kladl na srdce, aby si pamatovali, jak nepříjemně se jim proti Španělům hrálo, když cítili tu neúctu, a aby na to mysleli, až budou v Česku hrát například dohrávky proti slabším soupeřům – jinými slovy, aby sami (byť třeba nevědomky) nedělali to, co jim nyní bylo velmi nepříjemné.

Poslední den šampionátu už jsme tedy strávili jen jako diváci a sledovali zajímavé (a někdy i trochu nudné) vyřazovací souboje a finále. Potěšující bylo, že sami junioři měli o sledování zápasů velký zájem.

Galavečer plný thajské kultury a tradic

Šampionát byl zakončený galavečerem, na kterém si přišli na své jak junioři, tak ženy. Pro ty mladší byli před vstupem do sálu připravené různé zábavní aktivity od pouťové střelby ze vzduchovky přes fotbal až po focení v tradičních thajských krojích. Účastnice MS žen si zase více vychutnaly ukázky tradičních thajských písní a tanců. 

Celý večer a potažmo i šampionát uzavíral thajský rituál posílání zapálených svícnů po řece. To se organizátorům velmi povedlo a my strávili moc pěkný závěrečný večer.

Vzhůru do chrámů Bangkoku

Na poznávání Thajska a Bangkoku jsme příliš prostoru neměli. Šampionát jsme pojali vzhledem k okolnostem nízkonákladově a z Thajska odlétali hned další den – nicméně až v pozdních večerních hodinách, a tak jsme měli aspoň skoro celý jeden den na rychlé poznávání Bangkoku.

Na úvod jsme vyrazili asi hodinu od Bangkoku na Damnoen Saduak Floating Market, tedy trh postavený na vodních kanálech. Zaplatili jsme si motorovou lodičku s řidičem a projeli si kanály a nakoupili pár (předražených) suvenýrů.

Poté jsme se vrátili do centra Bangkoku a navštívili starý chrámový komplex Wat Arun a Wat Pho, kde se skrývá i palác s obřím ležícím Buddhou.

Přiznáváme, zde zasáhla umělá inteligence, která nás ošatila do tradičních thajských hávů. Ale slušelo by nám to, no ne?

Dále byl v plánu Královský palác, ale jelikož jsme již byli poněkud přebuddhováni, dali jsme přednost nákupu nějakých suvenýrů a jídla a přejezdu na Golden Mountain, jeden z mála kopců v Bangkoku, kde je chrám s krásným výhledem na Bangkok.

Po příjezdu jsme bohužel zjistili, že se v paláci koná královská událost a je zavřený, tak jsme se jen prošli dokola a následně po jednom s bulvárů nasát pulzující dopravu velkoměsta a každodenní život Thajců. A pak už vzhůru zpátky do Česka, kde mezitím napadl sníh.

Díky za ty 4 skvělé lidi

Musím říct, že jsem měl jako trenér i jako člověk z této reprezentace velmi příjemný pocit. Věděl jsem, že si beru na triko velkou zodpovědnost a snažil jsem se k celé akci přistupovat maximálně zodpovědně a obezřetně, ale junioři mi vše svým příkladným přístupem velice ulehčili.

Snažil jsem se k nim přistupovat jako rovný k rovnému a nahlížet na situace jejich úhlem pohledu. Myslím, že se mi to dařilo a že jsme si vzájemně rozuměli. Tento vzájemně velmi vstřícný přístup byl ale možný jen díky tomu, že všichni čtyři junioři jsou velmi inteligentní, uvědomělí a také sportovně založení. Svojí komunikací a chováním získali můj respekt a já jsem jim mohl důvěřovat. Za celou dobu jsme nemuseli řešit ani jeden přešlap. Byli dochvilní, připravení, soustředění a měli aktivní zájem o pétanque – zcela automaticky například sledovali zápasy našich žen a vzájemně se s nimi podporovali. A taková drobnost, která mi došla až zpětně – za ten celý týden jsem z jejich úst neslyšel jediný vulgární výraz, což v dnešní době takový malý zázrak. Nebo dobré vychování? 

Pétanque akcí jsem už zažil celou řadu, včetně těch s mládeží. Bylo skvělé sledovat, že se všichni 4 junioři s ostatními cizinci domluví a že se nebojí mluvit (což ne vždy platilo). Častokrát jsem měl pocit, že tu nejsem s juniory, ale minimálně s espoirs. 

Můj velký díky proto patří všem rodičům a dalším, kteří vychovali tyto 4 skvělé hráče a především lidi. Stejně tak české ženské reprezentaci, se kterou jsme se hezky doplňovali – díky Alice, Jani, Jani a Dano. Díky Vláďovi Brázdovi, který se výborně zhostil dvojrole ženského kouče a společného delegáta – vše šlapalo jako švýcarské hodiny a Vláďa výborně komunikoval s oběma mužstvy, respektive ženstvy. A v neposlední řadě děkuji všem, kteří ve mě vložili důvěru a umožnili mi tento juniorský tým vést. Díky moc!

Míše a Kubovi přeji mnoho zdaru v kategorii espoirs, do které úderem roku 2024 přetekli, a Sáře s Danem ať navážou na letošní výkony ještě jednou naposledy v juniorské kategorii!

« ‹ z 5 › »