Tenhle příběh se začal psát už o Vánocích roku 2022, kdy jsem já, Martin Zikmunda, dostal od dětí jako dárek „Tajný výlet“do Francie. Měl se uskutečnit někdy „v blízké budoucnosti“. Obdržel jsem pouze slepou mapu, ze které jsem usoudil, že se nejspíš bude jednat o návštěvu západní části Francie – možná nějaké vinice na krásném venkově, zámků na Loiře či hor a podobně, jelikož naše děti vědí, že jako rozený turista a milovník vína mám tohle všechno rád. Včetně tajných výletů, které (více) rozdávám, ale také (méně) dostávám.

Nicméně pak se dlouho nic nedělo. A jak se říká, třikrát slíbené je jako jednou splněné, a tak jsem v polovině roku 2023 již vůbec nedoufal, že k naplnění dárku někdy dojde. A ejhle, najednou mi nejstarší syn Vojta říká: „Tati, musíš si rezervovat termín od 22. listopadu, pojedeme do Francie!”

Dobrá, říkal jsem si, bude to super, jelikož jsem se dozvěděl, že pojedou všechny 3 naše děti, a vůbec mi nevadilo, že na zámky na Loiře bude tou dobou dost možná ukrutná zima a na vinicích nebude již ani lístečku…

Vzhůru za dobrodružstvím!

Ráno 22. listopadu jsme autem vyrazili z domova, večer jsme na letišti v Lyonu vyzvedli Vojtu, vracejícího se ze surfařské výpravy do Španělska, a ještě tentýž večer jsme dorazili do krásné malé vesničky Saint-Bonnet-le-Château, ztracené na typickém francouzském venkově mezi kravími pastvinami.

Ubytovali jsme se v úžasném rekreačním domku, který jeho obyvatelé během času dotvořili k dokonalosti – paní domu je keramička a výtvarnice, čemuž odpovídal i styl interiéru. Co mě ale nejvíce zaujalo, byla rozsáhlá plejáda (papírových!) turistických příruček, map a bedekrů. Tady jsem trochu zaslzel dojetím, jelikož v dnešní digitální době vzít do ruky mapu, která voní historií a rukama desítek lidí, kteří ji měli přede mnou v ruce… to dnes člověk jen tak nezažije.

Jal jsem se tedy studovat okolní pamětihodnosti a mezi takovými běžnými destinacemi, jako jsou francouzské kostely nebo jedna z nejstarších vesnic ve Francii, mě zaujalo něco jiného! Zjistil jsem, že přibližně 15 kilometrů od naší vesničky, v městečku St-Bonnet-le-Château, se nachází sídlo slavné a ikonické firmy OBUT!

Přátelé, přiznám se, že zblbnut venkovským francouzským vzduchem mi ještě v té době nic nedocházelo! Když jsem se dětem zmínil, co jsem v okolí objevil, a jestli bychom se tam nemohli zastavit, úspěšně mlžili, jako že nebude čas, že musíme brzy ráno odjet jinam, abychom všechno stihli.

Další den ráno jsme tedy vyrazili z našeho venkovského domu vstříc dennímu programu, jehož průběh mi do poslední chvíle neměl být znám. A co se nestalo! Hned ráno jsme dojeli do městečka St-Bonnet-le-Château a namířili si to rovnou k areálu firmy OBUT.

Ve společnosti mistrů

Jakmile jsme zaparkovali u vchodu, bylo mi jasné, že to nebude jenom obyčejná návštěva bistra s petanqovým hřištěm, ale něco ÚPLNĚ jiného. A to vzhledem k velkému množství osob, které se tlačily v dlouhé frontě u vchodu do objektu. Aha, konečně mi to došlo: ten dárek je dvoudenní kurz hry v pétanque přímo v OBUTu, vedený hvězdným týmem lektorů – celkem čtyřmi francouzskými mistry světa Philippem Quintaisem, Philippem Suchaudem, Christianem Fazzinem a Marcem Foyotem.

Zpočátku jsem propadl panice: co tady budu dělat mezi všemi těmi Francouzi, kteří dostávají petanqové koule již v kolébce spolu s dudlíkem a lahví na mléko? Bude to ostuda? Jak já se tady domluvím? Do kurzu bylo přihlášeno celkem 32 osob, z toho pouze já a 3 Angličani byli cizinci, kteří nemluvili francouzsky.

Naštěstí nás hned na začátku rozdělili do tripletů a v mé skupině byl i naturalizovaný Arab Yossif, který uměl perfektně anglicky. To byla moje záchranná kotva. Také jsem zjistit, že pokud si počkám a budu pozorovat, jaká cvičení provádějí studenti přede mnou, snadno úkol pochopím. Panika tudíž brzy pominula a celý kurz byl nakonec veliká pohoda. A dokonce se ukázalo, že v kurzu nejsem ani mezi nejhoršími!

Jak to probíhalo?

Kurz se těžko popisuje od stolu, nejlepší je ho zažít. Rovnou musím říct, že to nebyla rekreace, jak by si někdo mohl u pétanque ve Francii představovat. Byli jsme rozděleni do celkem čtyř skupin, které se točily na stanovištích vedených zkušenými lektory (mistry světa), kde se nacvičovaly konkrétní specifické dovednosti.

Jedno stanoviště bylo například věnováno nácviku umisťování koule do stejného done při současném dojezdu koule co nejblíže ke košonku, přičemž se házelo skrze obruče lišící se výškou pozice. To vyžadovalo v každé pozici změnu poměru mezi sílou odhozu, výškou dráhy koule a její zpětné rotace.

Hodně „výživné“ a pro mě asi nejtěžší cvičení byl nácvik hodu koule s boční rotací zprava i zleva za účelem objetí koule soupeře. Tady ze mě lektor asi moc radost neměl. Zajímavý byl například i trénink hodu koule po zemi skrz dráhu z nízkých hrazdiček – tedy něco, co u nás považujeme za „nepétanqueové“, ale tady jsme tohle kutálení po zemi zcela vážně nacvičovali!

Na druhou stranu mě překvapilo, že jsem zcela nepropadl při nácviku střelby. Je vidět, že motivace prostřednictvím lépe střílejících Francouzů je nejlepší motor ke zlepšování vlastních dovedností. Střílel jsem tady lépe, než v průměru střílím na turnajích. Nácviku střelby se obecně věnovalo hodně času. Je vidět, že francouzský způsob hry je založený na střelbě, což se ukázalo při závěrečném turnaji, kdy se tým složený z lektorů prostřílel k výsledku 13:0 v exhibičním utkání proti tripletu složenému z nejlepších studentů kurzu. Vítězný tým jednoduše střílel a střílel, a na rozdíl od řady z nás, pokud jsme se trefili, skoro stoprocentně umísťoval své střílející koule současně na pozicích znamenající body či alespoň eliminující body soupeře.

Při kurzu se používala řada pomůcek, které pomáhaly při nácviku konkrétních dovedností. Vedle zmíněných obručí to byly dopadové koberce s otvory pro nácvik přesnosti done, hrazdičky pro nácvik plasování s boční rotací, různé pomůcky pro nácvik střelby a podobně. Hřiště měla poměrně tvrdý povrch s betonem na dně a jemnou drtí navrch a překvapivě byla poměrně úzká – neměla tedy závodní rozměr, což ale při tréninku nevadilo.

Co jsem se naučil a dozvěděl?

Co jsem velmi ocenil, byl časový průběh kurzu. Žádné pomalé rozjezdy a lelkování, čas věnovaný studentům byl naplněn poctivým tréninkem. Pochopitelně ve Francii nemohl chybět kvalitní oběd v místní restauraci s výběrem dobrého vína. Ráno se ovšem začínalo včas, a to poctivou rozcvičkou. To jsme zjistili hned druhý den kurzu, kdy jsme dorazili na poslední chvíli v domnění, že Francouzi přeci nepřijdou včas… Vzápětí jsem se trochu zastyděl, protože všichni už poctivě cvičili!

Zda-li mi kurz něco dal? I když se za dva dny člověk nenaučí všechno a nezbaví se všech zlozvyků (na některé jsem byl upozorněn), minimálně je to skvělá zábava, možnost poznat jiné hráče, prohodit s nimi pár mezinárodně srozumitelných slov a získat vodítko, jak na sobě pracovat. Všem tedy absolvování tohoto kurzu doporučuji, i když vlastně nevím, kolik stál.

A nesmím zapomenout na místo, kde se kurz konal: OBUT je ikonická značka a tomu odpovídá i jeho sídlo – krásná tréninková hala s restaurací a barem, hned vedle je prodejna koulí, oblečení, kruhů, měřidel a dalších pomůcek. Dokonce tu najdete i prodejní automat na obuťácké výrobky!

Kolik koulí měsíčně OBUT vyrobí?

Součástí kurzu byla i exkurze do výrobní haly, která sousedí s tréninkovou halou. I pro ty, kteří technice neholdují, to byl zážitek. Měl jsem možnost zažít s odborným výkladem celý proces výroby koulí, od surového železného válce až po krásnou sadu koulí, zabalenou balícím automatem umně do papírové krabice – včetně košonku, návodu na hru a hadérku s logem OBUT.

Pro představu, OBUT vyrábí měsíčně několik desítek tisíc koulí (!) různých kategorií – od vyloženě rekreačních za pár eur až po ty závodní v ceně nad 350 eur za sadu. Ve výrobě se přísně dbá na kvalitu. V určitých bodech výroby se kontrolují parametry jako váha, kulatost a další, a pokud je koule mimo, jde nekompromisně do odpadu! Z toho mi bylo těžko – na těch koulích jsem totiž neviděl nic špatného!

Za exkurzi se běžně platí – ale když organizátoři zjistili, že jsem kurz dostal od vlastních dětí, které tam celou dobu byly se mnou, nabídli pro ně prohlídku zadarmo a kafe na baru taky! Inu, Francie! A já si na památku kromě skvělého zážitku odvezl domů fotku s několika mistry světa, včetně jejich podpisů.