V polovině září loňského roku se početná výprava vydala reprezentovat Česko na světové šampionáty do Beninu. Vzhledem k ročnímu zpoždění se hrálo hned sedm soutěží – jednotlivci žen a mužů, dvojice žen, mužů a smíšených dvojic, střelba na přesnost mužů a trojice mužů. Já osobně jsem na šampionát jel v roli kouče dvojic mužů, mixů, střelby a trojic. A mohu vám říct, že to byla velice zajímavá zkušenost. A velmi rád se o ni s vámi podělím.

Nepodceňujme společnou přípravu

Mám pocit, že se u nás společná příprava reprezentačních celků docela podceňuje. Nemám tím na mysli až tak společné hraní. Týmy spolu hrávají docela často. Ale tým, to nejsou jen hráči. To je i kouč. A ten by měl své svěřence (nakolik je to v našem případě oxymoron, když si u nás –vyjma juniorských a espoirs kategorií –  kouče vybírá tým, nikoliv naopak) znát nejen herně, ale i lidsky. 

Role kouče v pétanque je velmi specifická. Nemá úplně stoprocentní vliv na taktiku, protože dokud sám tým ke kouči nepřijde o radu, jen tam sedí a kouká. Navíc je to to jediné, co může kouč dělat v jedničkách a dvojicích, kde se nestřídá. Trochu širší pole působnosti má v trojicích, kde může jednoho hráče vystřídat.

Takže jaká je vlastně koučova role? Především svému týmu připravuje zázemí, poskytuje podporu. A to jak materiální, tak hlavně psychickou. Má tým motivovat, krotit emoce, povzbudit. A samozřejmě sledovat hru a v případě potřeby tým takticky vést. A tady vidím první věc, kde za světem zaostáváme. Nejsme zvyklí hrát s koučem a neumíme to. Nejsme zvyklí se po hřišti pohybovat tak, abychom byli v průběžném kontaktu s koučem, v průběžné komunikaci s ním. Proč? Třeba proto, že s ním nehrajeme turnaje. A pokud ano, tak je jich málo.

Můj tým se pokusil toto nepodcenit a musím říct, že to bylo dobře. Absolvovali jsme společně dva významné turnaje – kvalifikační MČR trojic a O pohár města Brna. Navíc jsme spolu intenzivně komunikovali na dalších turnajích i mimo ně. A ano, stálo mě to něco jako hráče, ale role kouče reprezentace pro mě byla pro tuto sezónu v rámci možností prioritou. 

Jinou věcí, kterou považuji za výhodu, byl fakt, že většinu týmu znám nejen jako soupeře, ale i jako spoluhráče. S Lukášem Valenzem jsme v roce 2007 vyhráli MČR trojic a reprezentovali na mondialu v Thajsku, s Jindrou Kaucou a Honzou Reslem jsme zase odehráli několik turnajů. Což mi pomáhalo se lépe vyznat v jejich hlavách, poznat jejich herní schopnosti a možnosti, lépe stanovit role a pozice.

Co si z toho odnést? To nechám na vás, ale doporučuji zamyslet se nad tím, zda by nebylo dobré společné přípravě věnovat více času a sehrávat se nejen se spoluhráči, ale i s koučem. Zkrátka celý tým.

Něco málo o Beninu

Pro rok 2022 byl pořadatelem jubilejního 50. mistrovství světa trojic mužů zvolen Benin, konkrétně město Cotonou. Leč nezdařilo se, a tak se FIPJP rozhodla spojit více šampionátů dohromady (dvojice a jedničky měly původně být v Nové Kaledonii) a uspořádat vše v roce 2023 právě v Beninu.

Benin je, ostatně jako celý region západní a střední Afriky, velmi chudou zemí. Je zde vysoká míra negramotnosti, jsou tu obrovské sociální rozdíly. Slovy jednoho insidera (Slováka, který zde roky podniká v oblasti agroekonomiky) se jedná o permanentně rozvojovou zemi. Co to znamená? Měla by potenciál a zdroje se rozvíjet, ale chybí zde vůle se rozvíjet. Těm pár lidem, kteří vládnou mocí a bohatstvím by se nehodilo, aby jejich spoluobčané měli větší přístup ke vzdělání, zdravotní péči, k informacím.

Lesk pompézních budov ve vládní a diplomatické čtvrti, kde se šampionát konal, v kontrastu s chudobou a bídou všude jinde byl do očí bijící. A to jsem ani neměl čas město prozkoumat víc jako turista. Ať již z důvodu dalších pracovních povinností nebo proto, že mě záhy limitovaly zdravotní trable.

Více o Beninu si můžete vygooglit nebo přečíst třeba na Wikipedii. Dozvíte se například, že je Benin kolébkou voodoo nebo že odsud pocházejí amazonské bojovnice. Já se k místu samotnému v několika pohledech ještě později vrátím.

Byl Benin dobrou volbou pro pořádání mondialu?

Na to není jednoduchá a jednoznačná odpověď. Je mnoho úhlů pohledu, jak se na věc dívat. Jako první a důležitý aspekt je rozhodnutí povolit konání pod širým nebem. To se ukázalo jako naprosto nevhodné. Zejména v kombinaci s termínem, kdy je v oblasti období podzimních monzunových dešťů. Kombinace vysoké teploty a extrémní vlhkosti vzduchu byla pro chladnokrevnější týmy fyzicky velmi náročná. A když k tomu připočtu fakt, že u hřišť nebyl zajištěn stín a přísun vody byl neřízený, byly některé dny pekelné.

Stejně žalostná byla strava a hygiena. Nejde o to, že by nebylo fajn ochutnat místní speciality. Ale je dobré mít na mysli, že jde primárně o sportovní výkony a ty vyžadují tělesnou zdatnost. A v tom případě nevidím prostor pro experimenty. Jídlo bylo na příděl a dali vám kousek od toho, toho a toho. Ale když někdo chtěl jen jedno z toho, tak víc nedali. Ale stejně nebylo moc z čeho vybírat, takže to v mém případě jistila rýže s troškou zeleniny. Zvláště poté, co jsem několik dní z důvodu střevních potíží raději nejedl vůbec.

Vysloveně nedůstojné pak byly toalety v podobě pár mobilních záchodů. Sice pravidelně umývaných, ale stejně. Bída. A někde si snad umýt ruce nebo se opláchnout? Nemožné. Sice tam bylo pár (doslova dva) malých hydrantů, ale když jsem si k té vodě čuchnul, tak bych se bál si v tom umýt byť jen nohy.

Ale všechno nebylo špatné. Slavnostní zahájení bylo přímo skvělé. Zábavné, lokální, energické. Prostě fajn. A slovo energické mi definuje i další mimořádný aspekt šampionátu v Beninu – atmosféru v hledišti. Vlastně si nevybavuji žádný šampionát, kde by ochozy byly plné a bouřilo to jako na fotbalu. A je mi úplně jedno, jestli to byla placená klaka, nebo ne. Každý den se v hledišti pro 4 000 lidí sešla početná skupina ve žlutých tričkách a rozproudila divoký rej. Vuvuzely, trubky, bubny. Mnohým se zdálo, že je to pro pétanque za hranou. Ale já si to nemyslím. Naopak. Tohle ke sportu patří. A ano, trochu více ukázněnosti by neškodilo. A možná i trochu více sportovního ducha. Ale na druhou stranu si je nutné uvědomit, že to, co nám přijde jako normální, může být (a je) v tomto regionu vnímáno jinak. A za mě je tohle rozhodně lepší, než ztichlá, téměř prázdná hala v Albertville při navazujícím mistrovství Evropy 2023, kde to jediné, co slyšíte, jsou zvuky koulí a konverzace hrajících týmů.

Co se týče organizace samotné, tak mohu říct, že se Beniňané opravdu snažili. Myslím, že dělali vše, co bylo v jejich silách. Leč ty byly limitované. A zde bych očekával mnohem větší podporu a řízení ze strany mezinárodní federace. Jenže ani zde nepatří řízení mezi nejsilnější stránky. Byť je na místě hned celý ansámbl funkcionářů, reálně se soustředí jen na řízení turnajů samotných. A to ještě tak, jak jsou zvyklí. Světlými výjimkami byli Bruno Fernandez a Karel Dohnal. Když jsme něco potřebovali, bylo fajn se mít na koho obrátit. Nikdy nás neodmítli a vždy se snažili pomoct. Což ukazuje na to, jak je dobré mít krajana v orgánech mezinárodních organizací.

Co se týče časového plánu turnajů, tak ten vzal za své hned s prvními dešti. Některé dny nepršelo, a tak se hrálo dle plánu, jiné dny se plánované dopolední zápasy hrály až k večeru. Snad si z toho FIPJP vezme ponaučení a už nikdy znovu výjimku z reglementu turnaje nedá.

A na jakém terénu se vůbec hrálo? Pro mondial byl připraven dedikovaný areál nedaleko prezidentského paláce. Na zelené louce (rozuměj na pískovém prostranství pár set metrů od oceánu) byl postaven boulodrome s 24 hřišti a dvěma velkými tribunami. K tomu ještě 14 tréninkových hřišť hned vedle. Vizuálně krásná hřiště byla spíše lehčí. Žádný vyslovený beton s nevyzpytatelnými kameny ani hluboký plážák. Na poměry šampionátů tedy rozhodně, vždyť v lokálním pétanque baru byl terén tedy rozhodně náročnější. Přibližovat šlo mnoha způsoby, střílet pár desítek centimetrů před kouli bylo také možné. 

Odpověď na otázku, zda je vhodné dávat šampionát do země, jako je Benin, zatím ponechám otevřenou.

MS jednotlivců a dvojic

A jdeme k výkonům samotným. První část šampionátu se hrály turnaje jednotlivců a dvojic žen a mužů a smíšené dvojice. Jedničky žen hrála Kristýna Krajánková, v ženském páru ji pak doplnila mladičká Jana Štolová. Koučem dámské výpravy byl Vilém Meduna. Jedničky mužů hrál Jan Marhoul pod dozorem Jiřího Froňka. Já jsem koučoval týmy dva – Janu s Jindřichem Kaucou v mixech a Jindru s Pasíkem (přezdívka již zmíněného Honzy Marhoula) ve dvojkách.

Na výsledky se dá dívat různou optikou. Můžeme počítat výhry a prohry, můžeme hodnotit konečné umístění. Opakovaně se však ukazuje, že to je v případě průměrných týmů, mezi které Česko řadím, do značné míry ovlivněno losem. Muži měli ve třech kolech nevyzpytatelné a velmi kvalitní Afričany a v jednom kole spíše slabší ukrajinský tým. A tak je výsledek 1 výhra a 3 prohry odpovídajícím papírovým předpokladem.

V mixech k nám byl los mnohem přívětivější. A především přítel Buchholz. Po první prohře se skvěle hrajícím týmem USA (vedeným koučem původem z Beninu) jsme předvedli dva parádní výkony proti Togu a Libanonu. Zejména u afrického týmu se ukázalo, že zatímco muži mají kde vybírat, kvalita ženských hráček tak vysoká není. Poslední zápas jsme dostali výprask od Maďarska a nezbylo, než čekat. Se štěstím jsme postoupili do šestnáctky, kde jsme narazili na silné Tunisko. Prohra 2–13 znamenala konec. Nicméně účast v šestnáctce lze hodnotit jako výsledkový úspěch.

Než přejdu ke svému hodnocení, stručně vám statistiky vysvětlím. Pro hodnocení jsem použil metodu -2 až +2. 

• 2: carreau, opíračka, posunutí či vystřelení (záchranné nebo za hodně bodů) košonku a další nadstandardní hody
• 1: úspěšný/dobrý plas, úspěšná střela
• 0: neutrální hod, nepřeplasoval či nechal hodně místa, nevystřelil
• -1: hod vedoucí ke zhoršení situace, vystřelená vlastní, vyťuknutí vlastního bodu apod.
• -2: hod, který extrémně zhoršil situaci, vystřelení košonka při velké převaze koulí, odvezení košonka na hodně soupeřových bodů apod.

Zpět k úhlu pohledu. Výsledky a detailní statistiky z utkání si můžete prohlédnout v příložených tabulkách. Ale mě asi víc zajímá samotný herní projev. A ten byl… průměrný. Místy jsme hráli skvěle, místy bídně. Bylo to hodně nevyrovnané. Pasíkovi terén na plasu vysloveně seděl. Vytvářeli jsme si šance. Ale střelu, tu máme prostě průměrnou. Ta nám chybí. 

Opticky to mohlo vypadat, že střílíme špatně. A ano, v porovnání s nejlepšími týmy jsme opravdu pozadu. Celkový průměr ze všech čtyř zápasů není na naše poměry vysloveně špatný. Je však hodně ovlivněn mimořádným výkonem v utkání proti Ukrajině. 

Statistiky dvojic mužů (PDF)

V mixech to bylo o něco lepší. Zatímco Jana zahrála solidně, Jindrovi to střílelo o poznání přesněji. Na naše poměry až nadprůměrně. Kromě výpadku v utkání s Maďarskem byla střela mnohem stabilnější a účinnější.

Statistiky smíšených dvojic (PDF)

Co je však mnohem zajímavější, a pro mě až alarmující, je poměr střel a plasů. Nebo spíš nepoměr. A takhle my to hrajeme. Máme plaséra a máme střelce. Ano, ostatní týmy také. Ale třeba Stephane Robineau je sice excelentní plasér, ale taky umí parádně střílet. S Dylanem Rocherem hrál plas Christophe Sarrio, který standardně hraje univerzála či střelu. 

Ono to u nás na turnajích stačí, mít to rozdělené a častěji situace řešit plasem. Ach ty naše doťukávačky, opíračky, „chytrá“ řešení… Pokud se však chceme posunout dopředu, měli bychom se na to podívat a změnit pojetí hry, změnit mentalitu, více střílet. Více střelbu trénovat. Proč? Plas je prostě plas. Až na výjimky je to prostě bod, nebo nebod. Zatímco střela je hod se dvěma šancemi, protože střelou můžete i naplasovat. Takže je mnohem větší šance hodit kouli o hodnotě dvou bodů.

MS trojic a střelba na přesnost mužů

Na druhou část akce nás doplnili Lukáš Valenz a Jan Resl. Los jsme měli takový průměrný. Ani přísný, ani lehký. Na úvod velmi dobrý Čad. Plas dobrý, střela jakž takž. Prohra o bod. Druhý zápas byl proti Libanonu. Zatímco v mixech jsme této zemi dali kanára, mužský tým byl o poznání silnější a i přes statisticky velmi dobrý výkon prohra. Třetí kolo nás čekalo slabé Mexiko. Ale nehráli jsme přesně a protrápili jsme se k výhře o bod. 

Jestli mě mrzí některý zápas, tak je to čtvrté kolo proti Polsku. Skvěle rozehrané utkání jsme si od poloviny nechali vzít. Škoda. Nedokázali jsme udržet stejnou úroveň hry po celý zápas. A to je další věc, která český pétanque limituje. Nekonzistence. A nejen v rámci turnaje, ale i v rámci jednotlivých utkání. V posledním kole jsme znovu narazili na Ukrajinu a i s ní jsme se protrápili k výhře o bod. 

22. místo znamenalo „pád“ do Poháru národů. Tam nám byli soupeři podprůměrní Japonci. Jediný zápas, kdy nám nešel plas, a naopak lépe fungovala střela, nám nesedl. A se šampionátem jsme se rozloučili porážkou 7–13.

Statistiky trojic mužů (PDF)

Hodnotí se mi to hodně těžko. Své si tým uhrál. Ani čísla nejsou špatná. Ale… prostě jsme tam, kde jsme. A pokud něco nezměníme, tak se neposuneme.

Na střelbu na přesnost šel Jindra. Po nervózním a uspěchaném začátku se dostal do dobrého rytmu a nastřílených 29 bodů není rozhodně špatné. 17. místo by obvykle stačilo na opravky. Nicméně v Beninu postupovali do opravek jen 5.–16. I tak tady spokojenost.

Streamy z utkání si můžete pustit na Facebooku ve skupině Pétanque v ČR. Internetové připojení na místě nebylo zrovna ideální, tak jsou tam některé zápasy na vícekrát.

Kompletní statistiky 2×2 M, 2×2 mix a 3×3 M (PDF)

Resumé

Na místa jako Benin mondial rozhodně patří. Je to globální sport a Afrika v něm hraje významnou roli. Dalším argumentem, proč mistrovství do Beninu patří, je fakt, že pétanque hrají opravdu moc dobře. Titul v mixech a další skvělé výsledky hovoří samy za sebe. Ale je potřeba ze strany mezinárodní federace daleko přísnější dozor nad podmínkami a také mnohem větší součinnost a řízení. Jako vyslovenou inspiraci pro ostatní vidím diváckou kulisu.

Naše výsledky a hra odpovídaly našim možnostem a schopnostem. A pokud systémově něco nezměníme, nevidím nějakou šanci na zlepšení. Budou výsledky lepší i horší, ale celkový obraz zůstane stejný. Co všechno bychom mohli změnit?

• Způsob nominace – já osobně nepovažuji za vhodné, aby se o to, kdo bude reprezentovat, hrál jeden jediný turnaj. Kdo ty týmy na ten turnaj staví? Sami hráči. A je opravdu vítěz ten nejlepší tým, který můžeme na šampionát vyslat? Za mě ne. Málokteré týmy spolu spolupracují dlouhodobě, žádný tým nemá dlouhodobě kouče, koncepci ani systém. Já jsem jednoznačně pro výběr reprezentace. Pro koncepční práci s vybraným okruhem hráčů. Dovedu si představit, že se na určité období vybere širší kádr, se kterým se bude pracovat, kde se budou zkoušet varianty a ze kterého vzejde konečná nominace pro šampionát.
• Taktika – moc plasujeme. A máme málo opravdu kvalitních střelců. Je přitom zajímavé, že jsme ve střelbě v posledních letech medailově úspěšní. To je hezké. Ale mimo tuhle dovednostní disciplínu jsme za světem opravdu pozadu. A možná i to je důvod, proč hrajeme víc „při zemi“.
• Role a jejich definice – v našich výpravách jsou kromě hráčů i delegát a kouč. Ale jaká je jejich role? Jaké jsou jejich povinnosti? Je to někde napsané? Mají se čeho chytit? Ne. Tohle rozhodně chybí. Věřím, že to každý dělá nejlépe, jak může. Ale stačí to? A opravdu jsou to vždy adekvátně obsazené posty? A kdo by jimi vlastně měl být? Za sebe mohu říct, že za nezbytné považuji zpracování metodiky pro výběr delegáta a kouče. Stanovení minimálních požadavků na znalosti a dovednosti, sepsání pravidel, rad, tipů, vodítek. Prostě jakéhosi manuálu.

Výše uvedené a mnoho jiného mě vede k tomu, že si myslím, že je na čase se zamyslet nad tím, zda to, jak soutěže u nás hrajeme, skutečně napomáhá rozvoji pétanque v Česku. Zda se nesoustředíme jen na to, aby si všichni zahráli, aby měli všichni stejné možnosti. A zda nás právě toto nebrzdí. 

Já osobně jsem zastáncem víceúrovňového systému soutěží. Nemyslím si, že by všichni měli hrát všechno. Že by všichni měli mít právo hrát mistrovství republiky. A můžeme jít dál. Opravdu musíme mít turnaje tak velké a časově náročné? A opravdu je vhodné míchat do žebříčku všechny typy turnajů? Nebyl byl lepší odděleně žebříček z turnajů dvojic a trojic? Co já vím. 

Rozhodně si myslím, že je na čase se zamyslet nad strukturou soutěží, způsobem bodování a tvorby žebříčku. A nad detailnější segmentací. Ano, lze namítat, že naše základna není dost široká na to, aby bylo takové rozdělení možné. Nesouhlasím. Poolbilliard, jemuž se také závodně věnuji, má členskou základnu výrazně menší. A ukazuje se, že to lze. A podle mě to má smysl. A může to být cesta, jak posunout český pétanque kupředu.

P.S.: Dylan je prostě nejlepší

V Beninu jsem viděl spoustu skvělých hráčů a hráček. Úžasné jsou Thajky a Thajci, Španělé, Němci. Skvělí jsou Jesus Escacho, Fara N’Diaye. Fenomenální je plas Stephana Robineau. Nebo třeba domácí Marcel Bio. Mezi ženami zmíním Mounu Beiji nebo Nelly Peyre. Spousta a spousta skvělých individualit. 

Ale nade všemi ční jedno jméno. Dylan Rocher. Dozrál a za mě jednoznačně nejlepší hráč na světě. A sympaťák. Prima kluk. Bylo úžasné sledovat, jak jeho výkon roste s důležitostí a vypjatostí situace. Když stačilo jen vystřelit, vystřelil. O občas i minul. Ale když šlo do tuhého, byl přesnější a přesnější. Dylan je prostě fenomenální. A podat si s vámi ruku nebo udělat selfie neodmítne.

Pokud jste dočetli až sem, tak díky. Možná se v některých názorech potkáváme a v jiných rozcházíme. Každopádně jsem chtěl ve svém článku být upřímný a otevřený. A snad se mi podařilo být v kritikách i trochu konstruktivní.

A jak jsem psal v úvodu: byla to pro mě skvělá zkušenost a rád jsem se s vámi o ni podělil.

Vašim koulím zdar! Jakub