To ráno bylo něco jinak a Jean nemohl přijít na to, co. Zašel v Bastii do pekárny a lidi se na něj tak zvláštně dívali. To samé u řezníka. A dokonce i na ulici si ho prohlíželi. Přemýšlel o tom doma, sedl si do křesla, otevřel nejčtenější noviny Corse Matin…a pochopil. Vyšel o něm totiž dvoustránkový článek s fotkami v českém reprezentačním triku. Dvě strany o něm a o pétanque, který je na Korsice náboženstvím! Podle autora poznal, odkud vítr vane, zavolal mi a dojetím skoro ani nemohl mluvit. Mělo to však ještě dohru. Na Korsice je zvykem, že hráč, který se zúčastnil mistrovství světa, začíná zápasy s hendikepem jednoho bodu. A tak od té doby soupeřům Jeana stačilo uhrát na vítězství 12 bodů.

Asi se shodneme na tom, že Jean Mari patří mezi legendy českého pétanque. A podle mého názoru je tou největší. V dobách, kdy se hráči u nás učili přibližovat, on byl střelec par excellence a dlouhá léta byl naprosto bezkonkurenční. Třikrát se probojoval na mistrovství světa a jeho spoluhráči na turnajích sbírali jeden triumf za druhým.

Hrát s Jeanem byl každého sen

Jak se vlastně Jean dostal do České republiky? Přijel sem na výlet, v Poděbradech na kolonádě objevil hráče pétanque, zastavilo se mu srdce a bylo rozhodnuto. S Christianne si koupili domek kousek od Poděbrad a ten opouštěli jenom na pár měsíců přes zimu, kdy je na Korsice příjemněji. Jean začal hrát v Poděbradech a později hrál asi nejčastěji s Mirkem Řehořem, se kterým se domluvil francouzsky. Snem každého hráče bylo zahrát si s Jeanem. Mně se ten sen splnil. Věděl, že mluvím francouzsky, ale to samo o sobě pochopitelně nestačilo. Několik let mě sledoval na turnajích, jak se postupně zlepšuji…a pak to přišlo. „Chceš si se mnou zahrát? Vyhrajeme spolu pár turnajů“ mi jednou řekl a své slovo také splnil.

Jeanovým nejoblíbenějším hráčem byl Milan Hašek. Líbil se mu jeho elegantní styl a skvělá střelba. Rád hrál s Vláďou a Jirkou Ježkovými, s Alicí Hančovou, s Pavlem Vlkem, sledoval Romanu (tehdy) Vokrouhlíkovou, … těch hráčů byla celá řada a ani neumím všechny vyjmenovat. Jenom se dvěma hráči se mu nepodařilo si zahrát, i když si to přál – s Jirkou Korešem mladším a s Pavlem Valenzem. Proti Jeanovi se chtěl každý ukázat. Pamatuji si dodnes, jakou měl ve Vojnově Městci radost malý Tomáš Michálek, který tam poprvé Jeana porazil a každému to radostně vyprávěl. Jean ovlivňoval i styl hráčů a tak například malý Pavel Hejl vykračoval z kroužku dopředu, ještě než hozená koule dopadla na zem. Jean to tak totiž dělal stejně.

Nejdobrosrdečnější člověk

Jean byl ten nejdobrosrdečnější člověk, jakého znám. Ke každému se choval přátelsky, uměl si ze sebe udělat srandu a v jeho společnosti bylo vždy veselo. Miloval Korsiku, mluvil korsicky, když vyprávěl o Pascalu Paolim, korsickém hrdinovi, který se narodil nedaleko vesničky Ficaja, kde Jean bydlel, leskly se mu oči. Vysvětloval mi, proč se nemusím bát korsické mafie a říkal, že kdybych měl jakýkoliv problém na Korsice, stačí říct, že jsem z La Porty a vše se rychle urovná. V La Portě jsme totiž každý den hráli vedle kostela pétanque a sídlí tam šéf korsické mafie. Ostatně jednou mi Jean říkal: „Víš, kdo to byl ten chlapík, co ses s ním deset minut bavil?“

Legenda, která odchází

Věk dohnal i Jeana. Přiměl ho prodat domek u Poděbrad a přestěhovat se na Korsiku. Nejdříve do jeho vesničky v kraji jedlých kaštanů, později do Bastie a nakonec s Christianne bydleli v Paříži, kde měl blízko do nemocnice, kam pravidelně docházel. Byli jsme spolu stále v kontaktu a bylo na něm vidět, jak moc si přeje ještě přijet do Prahy a potkat se s českými hráči, kteří mu přirostli k srdci.

Když jsme se před pár měsíci viděli naposledy, nachodili jsme po parku Buttes-Chaumont, na který měl z bytu výhled, snad 10 kilometrů. Jean byl jak zamlada se šibalskýma očima, všechno nám chtěl ukázat, o všem něco říct. Ptal se Českou republiku, na lidi, které zná … ale častěji než dříve se zastavoval a odpočíval. Když jsme se loučili a Jean s Christianne se vraceli domů, nahrál jsem si to na video. Jean Mari, legenda, která odchází. Nechtěl jsem si to připustit, ale podvědomě jsem měl tušení, že Jean už do Prahy nepřijede.

Jean odešel, ale zůstalo po něm spousta vzpomínek. Každý z nás má tu svoji nejoblíbenější. Jsem rád, že jsem s ním před necelými třemi lety natočil a publikoval rozhovor. Častěji než dříve si ho teď pouštím. Au revoir, Monsieur Jean Mari, la légende corse de la pétanque tchèque.

Napsali o Jeanovi

• Tuto legendu měl rád každý, i když hrál proti němu. Byl jsem a pořád jsem pyšný na to, že jsem měl možnost si zahrát i po jeho boku. Čest jeho památce. – Miroslav Mužík –
• Měl jsem to štěstí a čest s tímto excelentním hráčem a především hodným člověkem několikrát v týmu hrát, včetně reprezentace naší země. Všichni jsme se od něj učili a byl naším vzorem. Nikdy na něj nezapomenu. – Ivo Michálek –
• Byl báječný člověk i hráč. Osobně mi hodně dal a celému českému pétanque. Měla jsem tu čest taky s ním vyhrát svůj první turnaj. Nikdy na tebe nezapomenu Jeane. – Romana Hodboďová – 
• Velká lítost a milé vzpomínky na petánkového gentlemana. – Martin Bartoš – 
• Byl to úžasný člověk. Pokoj jeho duši. – Jaroslav Kravka – 
• Poznal jsem ho na mém prvním turnaji v životě. V Poděbradech. Poprvé v životě jsem viděl, jak se hraje pétanque. – Petr Wünsche – 
• Byl to Pan Hráč. R.I.P. Jeane. – Martin Pírek – 
• Mockrát jsem si s ním zahrál. Byl u nás v POPu. Hodně jsme se od něj naučili. Díky moc za vše. V paměti mi zůstane navždy. – Pavel Vlk –

« ‹ z 2 › »

Foto: Petr Fuksa, Ivo Michálek