Dvanáctý bod na pétanque počítadle má své mystické kouzlo. Chybí kousek, ale často bývá také ještě moc daleko a nezřídka se stává, že celé snažení končí právě na této nepopulární číslici.

Ve svých rozhovorech jsem dosud oslovil hráčky a hráče ze širšího spektra. Zkušené matadory, pracovníky s dětmi, cestovatele, organizátory, pořadatele, juniora či zapálené nadšence. Pro předposlední příčku svého projektu jsem se rozhodl oslovit pro změnu hned dvojici hráčů. A to ne ledajakou dvojici, jde pravděpodobně o duo herně i nejaktivnější, které sezónu co sezónu odehraje velké množství turnajů a co je hezké, tak vesměs společně. I když se výsledkově na turnajích pohybují většinou okolo 30. místa, mají za sebou i hodnotné výsledky, zejména v seniorské kategorii.

Ano, zamířil jsem tentokrát se svými dotazy do našeho hlavního města do klubu Kulová osma a oslovenými jsou Lenka a Leoš Krejčínovi. Tito sympatičtí manželé vyznávající aktivní styl života jsou pro mnohé vzorem vitality. Do světa turnajů se vloudili až ve vyšším věku a vše si postupně vydobyli sami. Můžeme je potkávat na turnajích v tuzemsku, ale také neváhají vyjet za hranice a tam sbírat zkušenosti i zážitky. Jejich úsilí bylo korunováno ziskem mistrovského titulu na MČR 55+ v roce 2014, na které dosáhli po boku další manželské dvojice Aleny a Rudolfa Vaníčkových ze Sokola Kostomlaty.

Lenka se také dlouhodobě a úspěšně prezentuje v kategorii MČR žen, kde dosáhla dvakrát na stříbrný stupínek. Největšího úspěchu se ale Lenka dočkala na kvalifikaci na mistrovství Evropy jednotlivců, kde se jí v roce 2019 v Loděnici podařilo zvítězit. Bohužel situace okolo koronaviru jí zatím upřela možnost reprezentovat svou vlast a tak nezbývá doufat, že ještě není všem dnům konec a svého velkého cíle se dočká. Stejně tak jistě stojí za zmínku i její třetí místo na MČR ve střelbě na přesnost v loňském roce.

Určitou zajímavostí je, že i Leoš svého největšího úspěchu dosáhl v individuální disciplíně a tím bylo 5. místo na MČR jednotlivců v roce 2019 ve Vědomicích. Dva šikovní jedinci spojení neodmyslitelně v jeden celek tvoří stabilní dvojici, která bezesporu patří do české pétanque vrcholné společnosti.

Jaká jste prožili svá dětství? Kde jste se kdo narodili a jakým sportům jste se věnovali?

Lenka: Narodila jsem se v Opavě a bydleli jsme u krásného koupaliště a prostorného lesoparku. Takže jsem byla celý den venku u potoka, v lese, v létě na koupališti. Tam jsem v pěti letech poprvé viděla lukostřelbu a dokázala jsem stát u plotu celé hodiny a pozorovat trénink lukostřelců. Vzhledem k prostředí jsem měla blízko k atletice, plavání a později k volejbalu. Na střední škole jsem si zahrála i hokejové turnaje, které Opava pořádala. Všechny prázdniny jsem trávila v Karlově v Jeseníkách, kde jsme s rodiči chodili po horách a v zimě lyžovali.

Leoš: V centru Olomouce, kde jsem se narodil, se moc sportovat nedalo. Tak jsem jen bruslil a hlavně krasobruslil. I když dnes už skočím na kraso jen kadeta. Vypadalo to, že půjdu za rodiči do revue. Když jsem se přestěhoval do Prahy, objevil jsem volejbal a ten mi vydržel až na ČVUT, kde se hrála 2. liga. Později jsme (i s Lenkou) absolvovali trenérský kurz a vedli kroužek volejbalu.

Ivo: Slezanka a Moravan, které cesty osudu zavedly do hlavního města, se tedy věnovali sportu od raného dětství. Od lukostřelby a krasobruslení přes volejbal až k pétanque. Nádherný rozsah. Podobně jak zde zmiňoval Milan Mikyška zkušenosti ze závodního tance, i u Leoše a Lenky měly jistě jejich sportovní základy vliv na jejich dnešní motoriku a schopnost soustředění. Obzvlášť trénink lukostřelců může být po mentální stránce důležitý a těžký.

 

Kde a při jaké příležitosti jste se potkali? Čím tě, Lenko, Leoš dokázal zaujmout a čím tě, Leoši, Lenka okouzlila?

Lenka: Jela jsem z Olomouce z poslední zkoušky na vysoké škole vlakem se synem mého profesora houslí. A po příjezdu do Prahy jsme potkali jeho kamaráda (Leoše) na schodech v metru. Zašli jsme do hospůdky a na první pohled bylo rozhodnuto. Teď jsem zvědavá, co napíše Leoš.

Leoš: Po vojně jsem se vrátil do civilizace a Lenka jela proti mně na jezdících schodech. Ten bílý obepnutý rolák by zaujal každého chlapa. Na první pohled jsem poznal, že je to chytrá slečna a má dobrou povahu.

Ivo: Děkujeme tímto Dopravnímu podniku hlavního města Prahy sekci metro za jeho splnění společensko-sociálního poslání. Jak vidno, Lenka má nadání nejen sportovní, ale také umělecké a hudební. Není bez zajímavosti, že její přímý prapraprapředek byl básník Vladimír Vašek, píšící pod pseudonymem Petr Bezruč, na nějž jsou především v jejím rodném Slezsku dodnes patřičně hrdí.

Kde jste se potkali s pétanque? Kdy jste odehráli první turnaj a proti jakému soupeři?

Lenka: O pétanque jsem vůbec nic nevěděla. Měla jsem zcela jiné zájmy. Jak už tady bylo zmíněno, hrála jsem volejbal, hodně jsme cestovali, navštěvovala jsem sportovní kurzy a lukostřelbu na ČVUT a VŠE, chodila jsem na různé kurzy malování a hlavně jsme byli často s rodinou. V roce 2011 jsem objevila v měsíčníku Prahy 8 pozvánku na ukázku pétanque. Protože mě zajímají nové sporty a bylo hezké počasí, šla jsem. Tam jsem se seznámila s Petrem Fuksou.

Leoš: Mně se sice moc nechtělo, ale protože nám koule padaly tam, kam měly, rovnou jsme se přihlásili na turnaj Sbohem léto 2011 na Letnou. Když jsme ve finále porazili tým z Francie, nebylo už co řešit. Koupili jsme si čínské koule za 200 korun a šli hrát na první turnaj do Ořechu.

Lenka: Vzpomínám na první turnaj 3. prosince 2011 v Ořechu. Tehdy ještě bez licence. Při rozhazování přišel Leša a zeptal se Leoše, co to má za koule (měl krásné, úplně nové, koupené ve sportu). Koule mu vzal a dal svoje. Hráli jsme 1. zápas a prohráli 13:4. Po zápase se nás ptal Milan Demčík, s kým jsme hráli. Tak jsem mu řekla, že s nějakým tátou se synem. Milan nás uklidnil, že oni s ,,Michálkama“ někdy neudělají ani tolik bodů. Druhý zápas jsme hráli proti Janě Radoušové a Tomášovi Jirkovskému . Celý zápas nám Tomáš nadával, že stojíme na špatném místě, neumíme ani nahodit košonek, … A když jsem mu na konci zápasu řekla, že je to náš 1. turnaj, nevěřil, protože Leoš měl opotřebované koule. Po vysvětlení se změnil a věnoval se nám celou přestávku. Snažil se nás vše naučit. Teď s ním hrajeme a nikdy jsem mu nepřiznala, že jsme to byli my. Další zápas jsme hráli proti Glaserovým, kteří si sami vybrali hřiště. Byly to kruté boje, dokonce jsme vedli. Pak ale začali házet stále na stejné místo (do dolíčku) a bylo rozhodnuto. Nám koule ujížděly na všechny strany, jen ne rovně. Přesto nás průběh našeho prvního turnaje neodradil.

Ivo: Patrně se jednalo o Tomáše Jirkovského, pozdějšího parťáka Lenky a Leoše na jejich cestách po Centrope. Ano, v Ořechu kráčela historie a mnoho hráčů zde v podstatě odstartovalo svoji kariéru, včetně našeho klubu. Jistá specifika zde přetrvávají dosud, ať už spojená s osobou Leandera Leiského a jeho osobitého přístupu k ledasčemu i pověstného výběru prvního hřiště Dany a Vládi. Ale to prostě k Ořechu patří a jak vidno, moc hezky se na to vše vzpomíná.

 Jste známí svým aktivním životním stylem a přístupem, cestujete rádi? Kde jste byli nejdál a kde se vám nejvíc líbilo?

Leoš: Když jsme objevili pétanque, skončilo naše cestování. Teď už většinou jen hory a výlety po Česku. Svět jsme ale stihli projet od severu (Norsko, Finsko, Island) po jih (JAR, Zimbabwe, Svazijsko) a od západního pobřeží USA až na východ po Austrálii a Nový Zéland. Projeli jsme také skoro celou Evropu, Střední Asii a severní Afriku. Nyní v létě objevujeme ostrovy v Egejském moři.

Cestování není jen o místech, ale hlavně o zážitcích. Kde jinde můžete zažít takovou romantiku jako při východu slunce nad ledovci Nového Zélandu a západu slunce nad mořem při pohledu z vesničky Oia na Santorini. Nebo adrenalin při procházce se lvy v divoké buši v Africe, plavbě mezi hrochy po Zambezi k Viktoriiným vodopádům nebo při letu Cesnou v bouři nad sopkami Nového Zélandu, když je při úderu blesku do letadla vyřazeno čerpadlo paliva!

Na Islandu nás zavedli na pobřeží s tím, že pro nás mají překvapení. Po předchozím dni, kdy jsme jeli pozorovat velryby, jsme byli natěšeni, co to bude. Z chladicí tašky vytáhli místní specialitu. Šest měsíců zakopanou žraločí ploutev, která tak nejen vypadala, ale především za tu dobu získala opravdu, ale opravdu výrazný ,,odér“. Samozřejmě jsme nemohli odmítnout, abychom hostitele neurazili. Takže polknout kousek žraloka, nedýchat a rychle zapít pálenkou z brambor a kmínu, tzv. Black Death. Jenže Lenka, i při snaze tu hrůzu polknout, jakmile ucítila žraloka, byla schopna vždy jen kopnout do sebe panáka alkoholu. A já zachraňoval situaci, a abych neurazil, jedl jsem žraloka za dva.

Neskutečné vedro v Africe nám pomáhala zdolat místní černoška, která přinesla v otlučeném hrníčku ,,very good drink“. Vypadalo to jako špinavá voda neidentifikovatelné chuti. Přesto jsem to vypil. Se slovy ,,local beer“ nám domorodkyně vysvětlila, že ty traviny žvýkala ona sama a plivala pak do hliněného džbánu, kde to nechala důkladně prokvasit. Nabídku, že mi ještě doleje, jsem už s díky odmítl.

Ve Střední Asii šla Lenka v dlouhých kalhotách na procházku po městě Chiva. Všichni místní chlapi ji začali očumovat, šmírovat a následně i pronásledovat. Dodatečně jsme zjistili, že všechny místní ženy tam sice nosí kalhoty, ale je to pouze spodní prádlo, na které se musí obléci před odchodem z domu na veřejnost ještě dlouhá sukně, která kalhoty před cizími muži zcela zakryje. Takže Lenka už sama nemohla chodit nikam, protože s sebou měla kromě kalhot jen krátkou sukni. To už by ji asi ukamenovali.

Ivo: No skvělé zážitky z cest včetně gurmánských specialit. Při zmínce o Lenčině riskantní procházce v kalhotách jsem si vzpomněl na příhodu z ME žen v tureckém Samsunu. Toto severoturecké třistatisícové přímořské město, mající pro samotné Turky velký význam, neboť právě tam zahájil Mustafa Atatürk svoji revoluci vedoucí k vzniku republiky, hostilo evropský šampionát ve velkém stanu na pobřeží. Naše výprava vyfasovala hned po výstupu z letadla ozbrojeného přidělence, shodou okolností to byl sám náčelník místní policie, který se od nás doslova nehnul ani na krok. Ono ostatně v té záplavě Turků se naše tři blondýnky obzvlášť vyjímaly a on měl opravdový strach, což nešlo neregistrovat. Ve stanu bylo chladno, dost pršelo a na štíru to bylo i s toaletami, takže se čas od času pořádala ozbrojená výprava do přilehlé restaurace, kde jsme spolu s několika trenéry jiných výprav a náčelníkem policie doslova hlídali děvčata na toaletách.

 Po třech dnech úporné tělesné ochrany jsme projevili zájem aspoň projít trochu město a navštívit tržnici, což se nám podařilo i přes policejní protesty. Oni obklíčili jednu z tržnicí a dali nám hodinu na prohlídku a nákup, tak jsme v rychlosti vyrazili pořídit něco suvenýrů. Já tehdy zkoušel v kabince nějaké kalhoty a zapomněl tam akreditační kartu, bez které mě nechtěli poté pustit zpátky do stanu. A tak nastala situace, kdy byl náčelník policie postaven před dilema, zda hlídat holky, nebo mě doprovodit do tržnice. Dlouze se zamyslel, podíval se na mě, mávl rukou a poslal mě samotného pryč J Byl to profík. Myslím, že se jim tehdy při odletu letadla všem ulevilo. A nám trochu taky.

Lenka: Kdybych si mohla vybrat, přestěhovala bych se na jižní ostrov Nového Zélandu – krásná příroda, žádní jedovatí pavouci ani hadi.

Leoš: Mně se líbí Kyklady. Třeba Santorini.

Ivo: Zní to až neuvěřitelně pohádkově. Zde je v podstatě nastíněn optimální životní styl. Každopádně by bylo zajímavé, kdyby se s námi Lenka a Leoš o své zážitky podělili, třeba někdy na turnaji bude čas si nechat tyto historky vyprávět.

Kdybys měla, Lenko, tu možnost strávit večeři ve společnosti nějakého sportovce, kdo by to byl? A Leoši, stejná možnost pro tebe, ale zvolme sportovkyni. Kdo a proč?

Lenka: To by se měnilo podle období. Dříve by to byl například vícebojař Tomáš Dvořák nebo krasobruslař Tomáš Verner. V současné době sleduji nejvíc biatlon, takže bych zvolila Michala Krčmáře. Po jeho projevených emocích při dojezdu závodu na 10 km v roce 2018 jsem slzela u obrazovky. Hodnotím jeho upřímnost, houževnatost a to, že ve třinácti odešel od rodičů, aby se mohl věnovat biatlonu.

Leoš: Protože jsem v mládí závodně tančil, asi bych pozval nějakou tanečnici, např. Natálii Otáhalovou (i když teď ji sbalil Jan Onder 😊).

Ivo: Emoce ke sportu patří. Na projev Michala se nedá zapomenout, podobně jsme prožívali poslední metry u Katky Neumannové nebo poslední vteřiny olympijského finále v hokeji v Naganu. Takže Leoš nejen krasobruslil, ale i tancoval, tedy další tanečník na hřištích. Je pravdou, že jistou eleganci v sobě Leoš prostě nezapře.

Co považujete v českém pétanque za takový největší neduh, který vás trápí? Co byste navrhovali na jeho vylepšení?

Lenka: To, co už tady bylo řečeno. Myslím si, že v každém sportu musí hráči projít kvalifikací, pak se může zúčastnit MČR. Stačil by výběr podle žebříčku jako u MČR mužů. Jen určit počet. Pak by se mohly konat turnaje třeba i na Kulové Osmě, kde máme 12 hřišť.

A ještě se mi nelíbí přidělování síly. Určitě je nesrovnatelné, zda se umístím na regionálu druhá z osmnácti týmů, nebo osmá ze 128 týmů na MČR. V druhém případě zůstane za mnou 120 týmů, ale sílu máme stejnou.

Leoš: Navrhuji jednoznačně snížit počty zápasů na turnaji v základní části tak, aby se finále mohlo hrát dříve za účasti diváků a ne v noci. Na MČR vybírat podle žebříčku nebo divokých karet nejlepší hráče.

Ivo: Ano, zde se shodujeme. Jde o sportovní pohled na problematiku, ale o tom jsme se již zmiňovali obsáhleji v rozhovoru s Vláďou Glaserem. Na jednání STK se touto problematikou zabýváme a hledá se optimální model akceptovatelný pro všechny. Snad se povede najít nějaké  přiměřeně kompromisní řešení.

Patříte mezi dvojice, kde muž plasuje a žena střílí, podobně jako Demčíkovi, Chmelařovi, Glaserovi a mnozí další. Máte přesně rozdělené úlohy? Kdo z vás je při hře ta vůdčí osobnost?

Lenka: Přesně rozdělené úkoly sice na začátku máme, pak ale nastane ,,jiná“ situace a všechno se změní. Často mě Leoš ukecá a ,,samozřejmě nemá pravdu“.

😊

Leoš: Já většinou celý den plasuji. Střílet mě Lenka nechá za stavu 12 : 12, nejlépe košonek na 10 metrů, když už nemá koule. To bych nepřál ani největšímu nepříteli. No a kdo rozhoduje? Jednoznačně Lenka. Má větší tah na branku. Chce být vždycky nejlepší, a jak říkám, když vystoupí z tramvaje, cestou do školy musí být první.

Ivo: Situaci, kdy člověk hraje celý den jednu pozici a potom má najednou vykouzlit geniální šťouch moc dobře znám. Jsou dokonce situace, které mě doslova děsí ještě dnes. Každý si tím asi musí projít. Hezké na tom je to, že tyto emočně vypjaté momenty ve hře zapadnou brzy do historie a nenaruší to další herní soužití.

 Českou specialitou je hraní velkého množství smíšených párů, ve velké míře partnerských. Kdyby se konalo mistrovství těchto manželských – partnerských párů, koho byste tipovali na vítěze a jak byste tipovali své šance?

Lenka: Myslím, že velkou šanci na vítězství mají Valenzovi, ale my bychom se snažili jim to nedat lehce.

Leoš: Pokud musím, tipuji Lukášovy. Takový turnaj bych raději řešil na pohodu s táborákem a opékáním buřtů, ať si můžeme zahrát, zazpívat a pobavit se. Podobně jako pořádáme každý rok na Praze 8 turnaj Pražské jaro pro členy Kulové Osmy a zvané hosty.

Ivo: Myslím, že skvělý nápad. Co uspořádat o hodnotné ceny a prestižní trofej dvoudenní nebodovaný Grand prix manželských dvojic či prokazatelných párů, spojených večer právě s opékáním buřtů, kytarou, posezením a povídáním třeba o zážitcích ze svých cest. Mnozí by nás jistě dokázali obohatit svými zážitky a zkušenostmi. Mohla by to být hezká akce, na kterou by se dalo tradičně navazovat. Kdyby se někdo chtěl nechat inspirovat nápadem, rád pomohu.

Čeho byste v pétanque chtěli dosáhnout? 

Lenka: Jsem ráda, že se nám povedlo vyhrát MČR 55+ s Alenou a Rudou, dvakrát jsme byli druzí s Pavlem Ferešem. Vyhrála jsem kvalifikaci na ME žen, druhé místo žen s Šárkou Moosovou a Margitou Malou a v loňském roce se mi povedlo 3. místo ve střelbě. Možná, že to není mnoho, hraji 9 let a pořád si připadám jako začátečník. Samozřejmě, ráda bych ještě nějaké vítězství přidala, tak pokud má někdo stejný záměr, ptám se: ,,Chcete mě?“

Leoš: Baví mě hrát proti lepším hráčům těžké zápasy. Na druhou stranu rád seznamuji další lidi s tím, jak je pétanque krásný. Baví mě organizovat. Proto pomáháme řadu let na ČVUT s organizací sportovního týdne na vltavském ostrově na Šumavě, kde učíme seniory pétanque. Den tam začíná v 6:30h – bosé nohy v trávě, v 7:00h – taj-či a po snídani pétanque, rafty, kola, lukostřelba, kánoe. Po večeři třeba sborový zpěv. Prostě nabitý týden.

Rád bych ještě nějaké vítězství v turnajích získal, ale když se nepodaří, budu se věnovat dětem nebo seniorům. Pokud ale mám odpovědět na otázku, rád bych zase vyhrál zimní UBULIGU a opět si zahrál nahoře na hradě Veveří.

Ivo: V osobě Leoše máme tedy dalšího ochotného organizátora a propagátora naší krásné hry. Náborová práce s dětmi i seniory je velmi záslužná a dělá-li se srdcem a poctivě, tak i krásná a důležitá. Je jen na škodu, že situace okolo covidu nám letos brání hrát v zimě. Nezbývá než doufat, že se situace postupně přeci jen uklidní a stabilizuje a my budeme moci znovu naskočit do obvyklého režimu, na který jsme byli zvyklí a který nám, ruku na srdce, chybí.

Vystřídali jste k sobě několik spoluhráčů. Kdybyste měli možnost si vybrat svého parťáka, kdo by to byl? S kým byste si rádi zahráli?

Lenka: Pokud hrajeme trojice, moc si rozumíme s Pavlem Ferešem, s kterým v poslední době hrajeme hodně často. S Tomášem Jirkovským jezdíme do zahraničí a je to pohoda. Hrávali jsme s Lešou (pořád nemůže, má sena), s Jirkou Šiprem (taky nemůže, i když sena nemá). Hráli jsme i s dalšími a bylo to vždy fajn. Pokud bychom měli možnost si vybrat, rádi bychom si zahráli s někým, kdo nám pomůže. Už jsem slyšela, že technicky jsme dobří, ale chybí taktika. Takže, kdo nám pomůže? Třeba Ivo Michálek? Nebo?

Leoš: Lenka a Pavel Fereš mi vyhovují, ale z dalších hráčů bych si rád zahrál s Petrem Fafkem, Jindrou Kaucou, Jirkou Korešem a z žen třeba se Sylvou Mrázkovou.

Ivo: Rád pomohu dobré věci. Bude-li vše fungovat a najde-li se vhodný turnaj, rád si zahraju a své zkušenosti předám, když o tom bude zájem. Ostatně myslím, že tak by to mělo i fungovat.

 

Kdo se vám v Česku na okruhu turnajů líbí svým stylem, vystupováním a výkony? 

Lenka: Nehodnotím hráče jen podle jednoho kritéria. Může mít výkony, ale když se bude chovat povýšeně nebo jako hulvát, pro mě to není dobrý hráč. Beru hráče jako celek. Líbí se mi Petr Vavrovič, Vojta Bílek, ale i někteří další hráči, Tomáš Michálek, Alice Hančová, Vláďa Brázda, Jirka Koreš a další. Věřím, že když půjdou ve hře měřit vzdálenost, můžu se na ně spolehnout. To vždy neplatí.

Leoš: Snad na každém turnaji hrajeme proti Kubovi Konšelovi nebo Veronice Slobodové. Líbí se mi jejich styl i přístup k zápasu.

Ivo: Ano, důvěra a slušnost jsou základními stavebními kameny pro jakoukoliv činnost, pro jakékoliv jednání, pro jakýkoliv projekt. Vidíme, kolik zla a špatností se dokázalo odehrávat třeba v českém fotbale. Naštěstí se snad blýská na lepší časy a stejný pocit mám v posledních letech i z českého pétanque prostředí. Je potřeba, aby slušnost, korektnost, sportovní duch, vzájemný respekt a úcta k jiným dokázala přebít zlobu, typickou českou malost, obyčejnou závist, přílišný egoismus a zištnost. Věřím, že jsme již na dobré cestě.

Jakou nejzajímavější a nejveselejší příhodu jste na turnajích zažili?

Lenka: Teď mě napadá, na MČR v Tróji jsme hráli s Lešou. Hráli jsme hodně dlouhý zápas proti Lukášovým a stále jsme ho nemohli dohrát. Leša najednou prohlásil, že už je to dlouhé, že ho to nebaví a že jede domů. A odešel. MČR jsme dohrávali s Leošem sami se čtyřmi koulemi.

Leoš: Vzpomínám na zápas proti polské reprezentaci v Liblicích. Hráli jsme na hřišti, kde v rohu byla hromádka kobylinců. Domluvili jsme se, že do toho rohu nebudeme nahazovat. Dařilo se nám, už jsme dost vedli. Najednou soupeři všechny košonky nahazovali zrovna do toho rohu. Mně stačilo bahno ve Vojnově Městci, na to jsem ještě dokázal sáhnout. Ale tady jsem měl problém. Přece jen jsem z Prahy. Poláci dělali, že jim to vůbec nevadí.

Ivo: Člověk zažije na turnajích všelijaké věci. Také jsem několikrát již dohrával turnaj s menším počtem koulí. To se stává z různých příčin. Ale mohou vás zaskočit i jiné věci. Na Centrope v Polsku ve vypjatém zápase KO 16 z ničeho nic vkročil do zápasu Pavla Vlka proti Polákům místní hráč, vzal košonka do ruky se slovy “ten je můj„ a odešel. Ještě dnes vidím Pavlův překvapený výraz.

Na které turnaje rádi jezdíte? Kde se cítíte hezky a kam se rádi vracíte?

Leoš: Rádi jezdíme na zahraniční turnaje. Jsou tam často kvalitní hráči i reprezentace. Nevadí nám, že prohrajeme. Chceme si hlavně prověřit naši úroveň. U nás rádi jezdíme do Slavkova, Mariánských Lázní, ale také jsou to Vědomice, Lipník, Loděnice, vlastně téměř všude. V místě turnaje máme vždy připravený výlet s hledáním keší.

Lenka: Ráda jezdím tam, kde se mi daří.

Ivo: Lenka s Leošem se zařadili do početné skupiny lovců keší, sám jsem ani netušil, kolik jich mezi námi je. Ale je to opět jen známka toho, že jsme národ hravý. Přeji oběma, aby jim energie, zdraví a síla vydržela co nejdéle a aby se jim podařilo naplnit všechny své cíle. Děkuji za rozhovor a budu se moc těšit zase na osobní setkání.