V rámci seriálu pétanque rozhovorů jsem tentokrát zacílil do relativně mladého klubu Sport Kolín, který je domovskou základnou pěti hráček a devíti hráčů. Jedním z nich je sedmatřicetiletý Martin Šternberg, aktuálně 56. hráč celostátního žebříčku.

Martina máme možnost potkávat na turnajích od roku 2018. Svoji kariéru začal po boku zkušenější spoluhráčky Zuzany Malé, která má na jeho herním vzestupu nemalou zásluhu. Následně si vyzkoušel hraní s dalšími 31 hráči, vedle Zuzky byla jeho častou parťačkou „Amanda“ Zhi Jing Vaňková, se kterou sehrál 14 turnajů, a především dcera Nikola, se kterou odehrál již 16 turnajů. Martin s Nikolou se tak zařadili do skupiny rodičů s dětmi, které často na turnajích potkáváme. Především právě takto obětavým rodičům vděčí náš sport za to, že máme mezi sebou nadějné a šikovné následovníky.

Celkově Martin sehrál 83 bodovaných turnajů s 32 spoluhráči. Jeho průměrné umístění za dosavadní kariéru je 35. místo, nejvýše se dostal loni po boku Jany Fafkové a Luboše Antona na 4. příčku v turnaji Chateau Náměšť. Také jeho současné umístění v žebříčku, tedy 56. místo, je jeho dosavadní maximum. Martin tedy na svou první „bednu“ teprve čeká a myslím, že pokud bude k pétanque přistupovat stále se stejnou chutí, pokorou, nadšením a snahou, tak se brzy dočká.

Od roku 2020 Martina registrujeme také jako hráče klubové soutěže. Nejprve coby hostující hráč hrál v ligovém týmu SOKOL Kostomlaty. V loňském roce už vedl z pozice kapitána tým Sport Kolín, kde se povedlo stmelit kolektiv a zejména dát prostor Nikole a Jindřišce v rámci vrcholové soutěže. Celkem sehrál v 1. lize a extralize 45 zápasů, z toho 12 vítězných. Když k tomu připočteme ještě řadu nebodovaných turnajů a Polabskou ligu, tak mohu směle prohlásit, že Martina pétanque skutečně chytl za srdce..

Nenápadnému, tichému a skromnému hráči , který svůj stylový klobouk nahradil nově dioptrickými brýlemi jsem položil několik otázek.

Martine, čím jsi chtěl být v dětství a jakou máš profesi? Naplnilo se něco z toho?

Vystudoval jsem Elektrotechnickou školu v Praze na Jesenické, kde jsem i bydlel. Pak jsem se nějak postupně z Prahy vytratil až na Kutnohorsko a Kolínsko. To bylo způsobeno tím, že jsem pracoval v Říčanech jako elektrotechnik, pak kvalitář a pak vedoucí úseku/výroby.

Když jsem pak měnil práci a hledal na Kutnohorsku, tak jsem dělal mistra ve výrobě. Mimochodem právě tam jsem poznal Zuzku Malou. Tam mě našla.

A teď pracuji jako projektový manažer ve firmě, která vyrábí elektrické rozvaděče a testovací stanice do automobilů.

A čím jsem chtěl být? Jako malý jsem s oblibou koukal z okna, kde jsme bydleli, na popeláře. To bylo první, co jsem říkal, že bych chtěl být. Později jsem si říkal, že by mě bavilo být kuchařem, ale to taky nedopadlo. A pak už přišli věci jako člověk, co bude testovat počítačové hry, ochutnávač čokolády a podobně.

Takže nic z toho nevyšlo.

Kde jsi potkal pétanque a co pro tebe bylo hlavním impulsem k tomu, že ses ho rozhodl hrát vrcholově?

Když pominu plastové pétanque koule plněné vodou, které nepřežily krutou zimu, tak poprvé to bylo tuším v Předhradí na místních hřištích, kde se hrála Polabská liga, asi tak 6 let zpět. Za Žraloky tehdy hrála moje kolegyně z práce a dnes skvělá kamarádka Zuzka Malá. Byl jsem se jen podívat a všichni mě mezi sebou brali, jako kdyby mě znali léta, a já tam byl přitom poprvé jen na koukanou. To byl hlavní impuls, proč jsem dal přednost pétanque před jinými sporty.

Druhým impulsem byly moje první dva hody na košonek. Půjčili mi krásné a velice rezavé koule. Ruka mě brněla, jak to bylo nepříjemné! První hod dva metry za košon, druhý hod metr před košon. Už tehdy jsem věděl, že mi to půjde (smích). Zuzce jsem řekl, že si koupím koule a na jaře si zahrajeme. Jak jsem slíbil, tak jsem splnil. Jelikož nejsem žádný troškař, rovnou jsem si koupil homologované. Zahrál jsem první turnaje a už mě to nepustilo.

Čím si tě pétanque získal a co ti dává? Jaký jsi s ním prožil největší zážitek?

Nejvíce mě zaujal lidmi, kteří se kolem pétanque soustředí. Tolik skvělých a milých lidí pohromadě na turnajích, v lize, kdekoliv po Česku jsem nikde nezažil. Kolektiv lidí byl pro mě určitě rozhodující.

Dále si mě získala samotná hra. Nečekal jsem, že může být pétanque tak zábavná, taktická, akční hra, která člověka dokáže pohltit. Ale především, že i když se hraje hlavně v týmech po dvou nebo po třech, tak má hráč prostor na svou hru, kterou mu nemůže nikdo vzít. To je důležité, protože jsem hrával i fotbal, kde jsem se kolikrát za zápas skoro vůbec nesetkal s balonem, jen běhal tam a zase zpět. Nepřipadal jsem si pak užitečný v té hře.

A největší zážitek? No těch zážitků nebylo málo, ale za zmínku určitě stojí jeden z prvních turnajů, který jsem odehrál s Niki, když začínala. Tuším, bylo jí 9 let a hrálo se v Lipníku. Samo sebou jsme se nedostali na turnaji v prvním kole mezi nasazené, a tak nás čekalo těžké první kolo a koho si víc přát než manžele Korešovy. Hráli skvěle a zápas byl vyrovnaný, ale jednu chvíli se stalo něco, co si pamatuji doteď.

V jedné hře zůstaly dvě koule Jirkovi a dvě koule Niki a my byli na bodu asi 10 cm od košonu. Jirka zaplasoval na 5 cm a já řekl Niki, ať ji zkusí vystřelit, byť v zápase jen plasovala. Hodila a vystřelila Jirkovu kouli tak, že ta její tam zůstala. Jirka plasoval svou poslední koulí a dostal se tak na 2 cm ke košonu. Opět jsem řekl Niki, aby šla střílet, a ona opět načisto Jirkovu kouli vystřeli tak, že ta její tam opět zůstala přesně na tom místě, kde stála Jirkova. Díky této chvíli se zápas myslím zlomil a my ho dokázali vyhrát. Pro tyto okamžiky hraji pétanque. Pro to, jaký dokáže být.

Věnuješ se nyní ještě nějakým jiným sportům? Jaké jsou tvé další koníčky? A na čem si rád pochutnáš?

Momentálně mi nezbývá žádný čas, abych se ještě věnoval dalšímu sportu. Když jsem s pétanque začínal, hrál jsem s ním zároveň fotbal, který jsem hrál taky závodně. Zjistil jsem, že dva sporty, které se hrají hlavně o víkendech, skloubit nelze. Nakonec zvítězil pétanque, přesto že fotbal mám opravdu moc rád. Pokud bych se ještě ohlédl do minulosti, tak kromě fotbalu jsem dlouhá léta hrával florbal. Vlastně nikdy nebyl rok, kdy bych něco nehrál nebo v něčem nesoutěžil, ale vždy se jednalo o kolektivní sport.

Mezi mé další koníčky, aniž by o tom moc lidí vědělo, patří tvůrčí psaní – povídky, pohádky, básně, písně, jedna vydaná kniha, druhá zatím ne. Dalším koníčkem je kreslení, malování, portréty.

Rád si pochutnávám na každém dobrém jídle. Nejsem vybíravý a z tohohle hlediska jsem vděčný a spokojený strávník, ale pokud bych mohl něco zmínit, tak mám rád knedlíky. Takže svíčková, knedlo-vepřo, moravský vrabec, to jsou jídla, která mám rád.

Kdybys měl tu možnost, co bys v českém pétanque rád vylepšil? Kde nás dle tebe nejvíc tlačí bota?

Toto je pro mě asi nejtěžší otázka, protože ať dělám, co dělám, všude hledám nebo vnímám jen pozitivní věci. Mám to takto nastavené. Takže bych tady mohl nejraději povídat o samých pozitivech, které se mí líbí. A pozitiva u mě jednoznačně převažují. Navíc si stále myslím, že nehraji až tak dlouho, abych všemu v pétanque a celému jeho prostředí rozuměl. Neznám zatím přesnou strukturu českého pétanque nebo samotnou historii, co bylo a co je teď, abych mohl přemýšlet nad tím, co a jak nejlépe vylepšit nebo změnit.

Myslím si třeba ale, že by nemuselo být při turnajích jídlo v ceně. Zbytečně to prodražuje startovné, ne každému se jídlem zavděčíš a ne každý má čas ho sníst mezi zápasy. Nelíbí se mi moc model hry na dvě prohry, ale zase mě nenapadá lepší varianta ve chvíli, kdy pořadatel nemůže stropovat turnaj z důvodu např. MČR a nemá dostatek hřišť. Výhodu jsem nenalezl u toho systému ani časovou, kdy se ráno začne dvěma zápasy a pak klidně člověk může čekat 3 hodiny, než se mu objeví další soupeř. Popřípadě pokud tým nemá svůj den, může ve skupině prohrát dva zápasy se stejným soupeřem. To už by se mi spíše líbily skupiny variantou každý s každým a body do tabulky s časovým limitem, aby všechny zápasy končily stejně.

Nejradši mám čtyřkolového švýcara, je to akorát zápasů na rozřazení (pětikolový mi přijde dlouhý), vše s přijatelným časovým limitem, klidně pak postup do 32. Když jsem to propočítával, dá se takto končit do 9-10 do večera. Slušně to při velkém počtu mají zvládnuté v Nymburce, všechna čest.

Dále mě celkem udivuje nebo možná překvapuje, že dost často se regionální turnaje pohybují svou kvalitou na hranici s prestige turnaji, občas je i přesahují. Potom to vypadá, že některé vrcholové turnaje nemusí mít takovou váhu oproti regionálním, ale to může být způsobeno lokalitou, kde se turnaj hraje. Naštěstí je Kolín tak trochu uprostřed všeho a dá se od nás vyrazit kamkoliv. Jak na západ Čech, tak i na Moravu.

Pokud bych mohl přeci jen ještě něco zmínit, tak otázku lepšího začlenění osamělých juniorů mezi ostatní vrstevníky napříč celou ČR. Přijde mi, že třeba Niki je tady vrstevnicky dost osamocena. Ale může to být taky způsobeno tím, že MČR juniorů se loni konalo pro nás ve špatný čas, a tak se neúčastnila, a před tím byl covid a celé to období bylo takové divné. Snad již toto špatné období pominulo a bude jen lépe.

Moc se mi líbilo vystoupení našich juniorů a espoirs loni na mezinárodní scéně (hlavně velkou zásluhou streamů, které se k nám díky Verče Slobodové dostávaly). Skvělá práce trenérů a ostatních zúčastněných. Moc se mi líbí, jakou partu mladí udělali. Potkáváme je i na turnajích a hrají skvěle.

Tady vidím velkou možnost, co vylepšovat, zlepšovat a posouvat dále. Líbilo by se mi, kdyby měl někdo na starosti třeba juniory (dá se zjistit dle žebříčku, kteří jsou aktivní, nebo ne) a dával je jako kolektiv dohromady. Možná to tak je, ale já to prostě nevidím tak široce. Na turnajích se to dělo před nominací, kdy bylo myslím 6 juniorů dáváno k sobě, aby spolu hráli, a pak se vybrali čtyři. Ale ten záběr juniorů, ať u kluků, nebo holek, by mohl být širší. I ti méně známí junioři by pak určitě měli pocit, že se o ně stojí. V opačném případě musí osamocení junioři spoléhat především na své rodiče, což je také správné a vážím si každého, kdo si na úkor svého možného úspěchu vezme děti/juniory a hraje s nimi turnaje, ligy, zápasy.

Který turnaj patří k tvým oblíbeným? Ve kterém areálu se ti dobře hraje a kde se ti líbí?

Myslím, že s výběrem mého nejoblíbenějšího turnaje tě, Ivo, potěším. Je to Vars Cup. Náročný, velký, skvěle organizovaný a jako třešnička na dortu při dobrém výkonu výstup na hrad a pokus o jeho dobytí!

Jinak se dá říct, že já rád jezdím všude, hlavně tam, kde při pétanque neprší (smích). Z areálů mám rád Vědomice, Kolovou, Vrchlabí, Lipník nebo Hrochův Týnec. V těchto areálech se mi i dobře hraje. Mám rád turnaje, které se pořádají na zámcích. Třeba Náměšť se mi líbila moc, a to i skvělým výsledkem. Mám rád i Ořech, kde je hezká příroda a prostředí, ale tam mám občas pocit, že se mi hřiště posmívají a dělají si s mými hody, co chtějí (opět smích).

S kým by sis rád zahrál nějaký turnaj?

Asi nejvíce bych si někdy chtěl zahrát s Hankou Šrubařovou. Poprvé jsem ji viděl hrát na turnaji v MČR mixech někde na Moravě na hřišti, které bylo ohraničené mantinely. Teď si nevzpomenu na jméno. (Pozn. Šerkovice). Hrála pěkně a hlavně se stále usmívala. Ale jinak bych si rád zahrál i s tebou, Ivo. Moc bych si někdy chtěl zahrát turnaj třeba s mladým Martinem Hájkem nebo mladým Petrem Vavrovičem. Když tak vlastně přemýšlím, rád si zahraji s každým.

Kde jsi byl nejdál od domova? Kde se ti nejvíc líbilo a kam by ses rád ještě podíval?

Pokud se jedná mimo pétanque, tak nejdále od domova jsem byl, myslím, v Maroku s fajn partou lidí. Vzali jsme si batoh, spacáky, tam si na týden půjčili auto a jezdili jsme všude, kam nás napadlo. Poslední dobou jezdím do zahraničí hlavně pracovně, naposledy ve Francii a Švédsku v Göteborgu, kde se mi docela i líbilo. Moc se mi líbil Camp Nou v Barceloně, kde jsem stihl jen návštěvu muzea a sezení v prázdných ochozech, ale při zápase to musí být hukot.

Kdybych se ale někdy opravdu mohl někam podívat, tak by to byl Hollywood v Americe. Líbí se mi filmy a dění okolo nich. A ještě bych rád zažil muzikál na Broadway v New Yorku.

Jaká je tvoje představa ideálně strávené dovolené?

Ideálně strávená dovolená je pro mě ta, kam mi neleze práce ze zaměstnání, a že je ta práce drzá, to teda je! Tak potom mi je jedno kdy, kde a kam.

Mám rád hory v létě i zimě, i když neumím lyžovat ani snowboardovat. Mám rád vodu – na koupání, ale i bruslení, pokud rybníky zamrznou. Nevadí mi spát pod širákem a ve stanu. Myslím, že bych zvládl i dovolenou v nějakém hotýlku na pláži. Líbí se mi moc takové ty domečky, co jsou postavené přímo na otevřeném moři. Popíjet drink brčkem z kokosu a na lehátku poslouchat šum moře.

Jaká je tvoje oblíbená kniha, hudba a film?

Mojí nejoblíbenější knihou je už přes 20 let Den trifidů, mám totiž rád sci-fi a fantasy. Oblíbených filmů mám několik, například si vysoko cením filmu Pátý element. Mám rád Pána prstenů i Hobita.

S hudbou je to u mě složitější, protože tam by ten výběr byl rozsáhlejší od rockové až metalové hudby přes pop, disko, taneční hudbu až po muzikálovou a filmovou hudbu. Moc se mi líbí orchestrální hudba (ať už klasická, nebo moderní) doplněná chorály. Takže to je u mě tak trochu od A až po Z. Od všeho všechno.

Kdo byl v dětství tvým oblíbeným hrdinou?

V dětství jsem vyloženě asi žádného hrdinu neměl nebo si nevzpomínám, ale jakmile jsem viděl první film X-menů, tak jsem si vždy přál být jedním z nich. Oblíbil jsem si zvlášť jednoho z těch hrdinů, a tím byl Gambit. Sice se ve filmech moc neobjevoval, ale to on se stal mým asi nejoblíbenějším.

Jaký koncert zpěváka nebo hudební skupiny bys rád navštívil?

Tak a teď nevím, koho vybrat. Myslím si, že mě hodně lákaly koncerty hudební skupiny Nightwish, HammerFall nebo Powerwolf. A moc by se mi líbil koncert orchestru v čele se Stjepanem Hauserem.

Zpátky k pétanque. Čeho bys v něm rád dosáhl?

V pétanque beru jako nejvyšší metu možnost reprezentovat Česko na mezinárodní úrovni. Toho bych chtěl jednou dosáhnout. Ale zatím si dělám jen skromné cíle. Ještě jsem totiž nikdy v Čapku neskončil na bedně. Nejlepší jsem byl v Náměšti na bramborovém místě.

Taky bych byl rád, kdyby se nám dařilo v ligové soutěži. Máme tady v Kolíně skvělou partu lidí, zkušené i méně zkušené hráče a taky výborné juniory. Zlepšujeme se a budeme to letos chtít v 1. lize ukázat. Také jsem se loni zúčastnil školení rozhodčích a už byl i jednou díky Petru Vavrovičovi ml. nominován při turnaji. Za důvěru děkuji! I zde bych se rád posunul.

Asi ale největší radostí by pro mě bylo, kdyby má dcerka Niki u pétanque zůstala a hra se jí líbila stejně jako mně. Letos to bylo navíc poprvé, kdy mě dokázala porazit v soutěžním zápase.

Kteří hráči tě zaujali a čím?

Pokud vezmu i nějakého hráče mimo Česko, tak Dylan Rocher. Nebudeš věřit, ale zkoušel jsem jeho styl hodu a střely napodobit a zcela neúspěšně. Kdo by to čekal. Navíc se mi jeho hra líbí. Je famózní.

A čeští hráči? Třeba Petr Vavrovič ml. Líbí se mi jeho gentlemanský přístup k ostatním. Ač je o něco mladší, moc si ho za ten přístup vážím. Nehledě na to, že jeho hra je skvělá.

Svým osobitým plasem mě třeba zaujal Honza Michálek – plas ze sedu, kdy kouli vyhazuje ve chvíli, kdy je skoro ve stoje. A to je právě na pétanque hře krásné. Každý má svůj osobitý styl, který hraje.

A nejradši se na hřištích utkávám s hráči, kteří jsou tvz. „vzácnější“ (nejezdí na moc turnajů) a přitom hrají na vysoké úrovni. Jako třeba Kuba Konšel, Honza Resl, Jirka Grepl, Petr Juráň a další.

Martine, tvé příjmení dává tušit, že patříš k slavnému šlechtickému rodu. Zažil jsi v této souvislosti nějakou veselou nebo zajímavou příhodu?

 

Zrovna v souvislosti se svým prapůvodem a příjmením toho moc není. Za zmínku se možná dá říct mé působení ve fotbalovém klubu Soběšín. Tato vesnička je hned vedle Českého Šternberka. Říkali mi tam „Hrabě“. To bylo stále: „Hrabě, máš útočit, kde jsi?!“ pak zase proč nebráníš. Občas taky zaznělo: „Jó, to pan Šternberg si odskočil z hradu zahrát fotbal.“ Samo sebou v legraci.

A nikdy jsem na Českém Šternberku nedostal vstupné zadarmo, ani slevu (smích)!