Konšel: Jak jsme na MS v Kanadě zabodovali

Konšel: Jak jsme na MS v Kanadě zabodovali

Desbiens, Kanada – Česká reprezentace mužů předvedla na světovém šampionátu v Kanadě velmi dobré výkony a atakovala postup do osmifinále hlavního turnaje. Připsala si několik cenných skalpů, mezi nimi i výborný střelecký výsledek Jakuba Konšela. Právě on se s vámi na následujících řádcích podělí o své dojmy z mistrovství. Co se mu honilo hlavou, když stál v kroužku? Měli štěstí na los? A jak moc má rád halasné kanadské fanoušky?

Last minute v českém podání

Přesně 438 dní trvala nejistota aktuální reprezentační čtveřice mužů ohledně jejich účasti na mistrovství světa 2018 v kanadském městečku Desbiens. Tak dlouhá doba totiž uběhla mezi jejich výhrou na loňské kvalifikaci v Lipníku a dnem, kdy konečně dorazil email od mezinárodní federace FIPJP. V něm stálo, že Češi se dodatečně kvalifikovali na tento turnaj na úkor asijských států (konkrétně šla ČR místo Iránu) a že tedy můžeme dorazit.

Ten samý den začal neskutečný kolotoč zjišťování, dohadování, plánování, koordinace a dopisování si mezi sebou i se zástupci organizátora a FIPJP. Nešlo jen o letenky, ale i o autopůjčovnu, ubytování v Québecu před šampionátem, cestovní povolení do Kanady, výměnu peněz, pojištění, itinerář cesty na místě nebo zajištění jednotného úboru pro potřeby oficiálního zahájení. To vše se muselo stihnout ani ne za 2 týdny, které v tu chvíli zbývaly do odletu.

Naštěstí vše dobře dopadlo a tak se mohlo šest českých účastníků MS (hráči Petr Fafek, Petr Morávek, Petr Vavrovič ml. a Jakub Konšel, kouč Jindřich Kauca a delegátka Kateřina Froňková) sejít v úterý 11. září, pro letectví významný den, na pražském letišti Václava Havla. Nikdo z nás tehdy neměl ani tušení, že za pár dní zaznamenáme největší úspěch naší hráčské kariéry a troufám si říct, že i jeden z největších úspěchů českého mužského pétanque vůbec.

Plán cesty byl vcelku jednoduchý. Z Prahy do Toronta, tam přestoupit ještě týž den na let do Québecu, vyzvednout zapsané zavazadlo (mj. se všemi 4 sadami koulí), půjčit si dvě auta a jet se ubytovat na jednu noc do hotelu, odkud jsme měli v plánu druhý den po obědě vyrazit do místa šampionátu vzdáleného cca 250 km severovýchodně. Ten druhý den tam totiž od půl šesté večer probíhal volební kongres FIPJP, který jsme nechtěli zmeškat. Jaké ovšem bylo naše překvapení, když v Québecu vyjely na výdejní pás všechna zavazadla kromě toho našeho! Člověk u reklamací mi klidným hlasem sdělil, že před pěti minutami se naše krosna ještě pohybovala v útrobách torontské třídírny zavazadel a slíbil nám, že snad ještě večerním letem se k nám dostane. To nevyšlo a my tak museli celé ráno a dopoledne druhého dne úzkostlivě čekat na telefonát z letiště, který by nám zpříjemnil náladu.

Tu dobu jsme věnovali krátké prohlídce nejstarší části Québecu (Vieille-ville) a když nás kolem půl dvanácté dopoledne paní na telefonu reklamačního oddělení Air Canada ujistila, že zavazadlo dorazí za pár minut na adresu hotelu z naší předešlé noci, mohli jsme si v klidu vychutnat oběd a vyrazit nejdříve pro krosnu a pak konečně do Desbiens.

V podstatě celou trasu cesty nás dálnice vedla skrze nádherné jehličnaté lesy a okolo jezer všemožných odstínů modré. Do místa šampionátu jsme dojeli kolem čtvrté hodiny odpolední. Dorazili jsme sice mezi posledními, to ovšem neznamenalo, že by proces registrace byl nějak rychlý. Třeba šéf delegace Kambodži, který neuměl moc anglicky a kupodivu ani francouzsky, strávil u stolku, kde se domlouvalo ubytování dobrou čtvrthodinu. První polovinu času nechtěl pochopit, že od středy do pondělí je opravdu 5 nocí a tvrdošíjně trval na tom, že bude platit pouze 4. Ve zbytku se snažil z bankovek, které dohromady na první pohled nedávaly ani 1000 kanadských dolarů, vykouzlit neustálým přepočítáváním a rozdělováním částku téměř dvojnásobnou, kterou po něm chtěli zaplatit pořadatelé. Nakonec uznal, že to dohromady nedá a mohlo se přejít k dalšímu problému a tím bylo, jak doplatit zbytek. Platební kartu neměl a odmítal uznat kurz 1,3 CAD za USD. I zde ale nakonec kapituloval, zaplatil a pustit ke stolku nás, Čechy.

Po poněkud zmatečném vyřešení ubytování jsme konečně mohli vyrazit na kongres. Ten probíhal v nedaleké budově místní radnice a pro nás zúčastněné představoval naprostou ztrátu času asi dvou hodin. Anglická překladatelka z francouzštiny neustále do sluchátek opakovala, že tomu nerozumí, že je to na ni příliš technické anebo že daný člověk mluví moc rychle. To možná pravda byla, nicméně francouzštinou neoplývající delegáti kongresu to nesli se značnou nelibostí. Nakonec se hlasovalo, což jsme také provedli, rozloučili se a mohli vyrazit do hotelu.

Tam nastala další komplikace. Na recepci sice počítali se čtyřmi pokoji pro českou výpravu, ale bohužel podle slov recepčního pouze jednolůžkovými. Po chvíli dohadování jsme nakonec souhlasili s tím, že pokoje obsadíme jen tři. Na všech pokojích měly být totiž k dispozici kromě postelí i gauče a tak bychom se v relativním pohodlí vyspali všichni. Když jsme po chvíli pokoje viděli na vlastní oči, nestačili jsme se divit. Onen „jednolůžák“ byl totiž velmi prostorný pokoj s jednou velkou manželskou postelí a jedním gaučem, který v rozloženém stavu představoval velikost druhé manželské postele. Skromní Češi by se v takovémto pokoji vyspali hned čtyři. My nakonec zůstali u dvou osob na pokoj. Středeční večer zakončila mladší polovina výpravy v bazénu, který se nacházel v atriu hotelu a ta zkušenější polovina odpočinkem na pokojích. Vždyť už druhý den ráno mě měla čekat kvalifikace střelby.

Ono to půjde!

Po vydatné snídani na hotelu jsme vyrazili zpět do Desbiens, tentokrát už ovšem ke stanům, ve kterých se celé mistrovství mělo konat. Hrálo se ve dvou velkých šapitó spojených chodbou a kolem všech hřišť byly postaveny větší či menší tribuny o dvanácti, respektive pěti řadách nad sebou. Dohromady by se tak do obou stanů vešlo odhadem 1200 diváků.

Už od předešlého večera, kdy se střelba losovala, jsem věděl, že půjdu ve čtvrté vlně, takže zhruba uprostřed. Největší esa jako Francie, Belgie, Itálie, Thajsko nebo Madagaskar měla přijít až v závěru. Na rozdíl od MS 2016 v Antananarivu, kde jsem na rozházení neměl ani pět minut, jsem tentokrát využil možnosti a šel si tréninkově střílet do menšího stanu. Jen po očku jsem pozoroval reprezentanta Slovenska Patrika Šebeňu, na kterého bohužel dolehla nervozita a první bodovaný hod předvedl až na devátý pokus. I tak z toho bylo hezkých 17 bodů. S Patrikem jsme si pak popřáli hodně štěstí a mohlo se jít na věc.

První moje střela nebyla technicky nic moc, ale i tak jsem za ni bral 3 body. To střelce vždy uklidní. Další hod, další trojka. Už jsem byl soustředěnější. Na konci prvního ateliéru jsem měl 10 bodů a konečně jsem se dostal do stavu relativního uvolnění. Ostuda už by to být neměla. Po dalším ateliéru, kde jsem každým hodem bral shodně 3 body, jsem byl na celkových 22 bodech. To už je víc než před dvěma lety na Madagaskaru, a to jsem ještě nebyl ani v polovině!

Jdu na třetí ateliér, což je koule mezi koulemi. Tři, jedna, tři, …. Super! Až u dvanáctého hodu poprvé nezapisuji body. Už po druhém ateliéru jsem přestal počítat, ale odhaduji, že budu mít už kolem 30 bodů. Čtvrtý ateliér je koule za koulí. Hned na úvod tři body, pak nula a na to krátké retro za bod. Poslední hod ze směru a jde se na košonky. Tam by to aspoň jednu pětku chtělo. Asi jediný hod, který jsem si zpětně mohl vyčítat, byl první košonek. Uspěchaně, silově hozená koule zakončená postojem na špičkách. To nikdy není zásah a ani teď nebyl. Pak ovšem další dva hody po pěti bodech a poslední bohužel nula. Měl bych mít přes 40. Jindra, který si to pro sebe zapisoval, mi oznamuje, že to je celkově 43 bodů. Perfektní!

Jdu podepsat zápis a musím se jít někam uklidnit, za chvíli nás čeká zápas s Itálií. Když se na tabuli ukázaly konečné výsledky kvalifikace střelby, nevěřil jsem svým očím. Dylan Rocher za mnou. Madagaskařan za mnou. Claudy Weibel z Belgie dokonce nejde ani do opravek! Kolikátý jsem a kolik mi chybělo bodů? Vypadá to na průběžné dělené 6. místo spolu se Senegalem a na přímý postup mezi nejlepší čtyřku mi chyběly jen 3 body! To je jeden zásah na kouli za koulí. Kdybych trefil ten první košonek, bylo by z toho dokonce průběžné 3. místo. Splněný sen, ale i tak je to fantastické. Opravky se budou střílet za dva dny večer, do té doby mám o čem přemýšlet.

Milosrdný švýcar, v němž jsme šli štěstí naproti

V prvním kole jsme chtěli dostat atraktivního soupeře, kterého bychom potrápili a tak vstoupili do turnaje třeba i prohrou, ale s dobrým pocitem z předvedené hry. To první se povedlo, dostali jsme za soupeře Italy. To druhé už méně. S výjimkou prvního náhozu, kdy jsme po dvou italských střelách vedle brali jeden bod, jsme neměli žádnou šanci. Střela, což bývá strašák každé české reprezentace, ani nebyla moc potřeba. V první řadě jsme bojovali s umisťováním a na kolíček si už nesáhli. V dalších čtyřech náhozech jsme dostali postupně dva, čtyři, čtyři a tři body, přičemž soupeř ani tak moc střílet nemusel a po čtyřiceti minutách hry jsme si mohli s Italy, kteří Diega Rizziho nechali odpočívat na lavičce, podat ruce.

V druhém zápase nás čekal Libanon. Stejný soupeř jako před dvěma lety na Madagaskaru ve stejné fázi turnaje. Tehdy jsme smolně prohráli, a tak jsme letos měli chuť to napravit. Jejich prvních šest střel znamenalo šest zásahu na železo, ale naštěstí pro nás se to samé nedalo říct o jejich umisťování. Postupně jsme začali dominovat v obou základních herních dovednostech a na soupeři začala být vidět značná nervozita a frustrace zároveň. V závěru se Libanonci odhodlali i k vystřídání hráčů, ale moc platné jim to nebylo. Vyhráli jsme výrazným skóre 13:2 a mohli se tak těšit na jeden z vrcholů letošního MS, kterým byl zahajovací ceremoniál. První hrací den jsme od sebe mohli jen těžko očekávat víc.

Průvod, který vehnal hráčům slzy do očí

Po večeři se jednotlivé delegace začaly shromažďovat ve velkém stanu, kde se vše chystalo na dlouhý průvod několika stovek účastníků šampionátu ulicemi města. Každý stát dostal od organizátorů velkou vlajku a mohl tak hrdě prezentovat své barvy ostatním delegacím i několika tisícům fanoušků, kteří dorazili z nejbližšího okolí, aby na vlastní oči mohli vidět tu parádu. Průvod vedl hlavní třídou Desbiens a končil v dalším ohromném stanu nedaleko centra města. Tam byli za zvuku kanadské hymny jako poslední přivítáni domácí hráči a pak už nic nebránilo tomu, aby se slova ujala moderátorská dvojice a postupně představila a dala slovo všem důležitým osobám, bez kterých by se šampionát jen těžko mohl konat. Později večer ještě proběhl koncert ve stylu Céline Dion revival, ale to už bez české účasti. Byli jsme velmi unaveni a chtěli si pořádně odpočinout před dalším hracím dnem.

Ooo, jedeme týme, jedeeeme!

V pátek ráno nás ve 3. kole švýcara čekali ne úplně neznámí Skoti. I do tohoto zápasu jsme vstoupili lépe a když jsme ve čtvrtém náhoze zapisovali 5 bodů, byli jsme už hodně blízko výhře. Skoti to však nezabalili a byl to především jejich střelec, který nám začal dělat problémy. Ne snad tím, že by trefoval koule na železo, ale spíš nechtěně odvážel košonky, přiťukával vlastní a případně vymetal na velmi těžkém terénu na carreau, pokud bylo potřeba. Nic, co bychom z českých turnajů neznali. Pár náhozů nás to stálo, ale nakonec jsme Skoty dorazili dvěma body a mohli se těšit z aktivní bilance 2:1 na zápasy. Zároveň jsme měli před sebou vidinu toho, že další zápas už pro nás může znamenat postup do vyřazovací fáze hlavního turnaje.

Čtvrté kolo nám postavilo do cesty hráče Číny. Od počátku byl zápas celkem vyrovnaný a v podstatě šlo o to, který z hráčů na pozici umisťovače bude kazit méně. To pak dalo ráz zbytku náhozu. Nebyl to nijak hezký zápas ke sledování, nicméně postupně jsme Číňany začali přehrávat a náš kolíček se pomalu, ale jistě začal od toho soupeřova vzdalovat. Za stavu 10:5 pro nás ovšem přišla pohroma. Na soupeřově první kouli jsme se absolutně vyházeli a navíc ani nevytvořili žádnou obranu. Dalo by se říct, že co hod, to hrůzostrašný odskok po dopadu. Všechno špatně. Soupeř v podstatě neomylně položil pětku a my tak přišli o dlouho budovaný náskok.

Další nához, o kterém jsme věděli, že bude v tom zápase předposlední, se opět nevyvíjel podle našich představ. Soupeř mohl zavřít, ale bral pouze dva body a nás tak čekal nelehký úkol – pokud bychom chtěli vyhrát, museli bychom kontrovat trojkou. Naštěstí pro nás dala Čína v následujícím náhoze pouze jednu kouli, která nám stála za střelu a ta šla ven hned prvním pokusem. Když Petr Fafek dohodil ke košonu třináctý bod, všem se nám ulevilo a bylo to určitě slyšet i v nejvzdálenější části druhého stanu. Byla by škoda nechat si sebrat výhru v tak dobře rozehraném zápase. Tak či onak, jsme tam! Třetí výhra v řadě znamená jisté pokračování v hlavní soutěži i po švýcaru!

Zpátky do reality nás vrátil pátý zápas, kde jsme čelili třem portugalským střelcům, jak jinak než francouzsky hovořícím. Vyjma prvního náhozu, který byl z jejich strany velmi nervózní, ale který i přesto dokázali vyhrát, nás už vůbec k ničemu nepustili. Opět jsme museli povětšinou jen umisťovat a znovu tyto koule sloužily jako potrava pro soupeřova carreau. Za půl hodiny tak bylo hotovo a my mohli vyhlížet konečné pořadí po pěti zápasech švýcara s celkovou bilancí tří výher a dvou proher.

Nová doba, nehraje se KO16!

Po čtvrtém zápase jsme byli na průběžně 12. místě, těsně za Francií, která už ve druhém kole nestačila na obhájce z Madagaskaru a podlehla jim 12:13. Prohra s Portugalskem nás srazila o tři příčky dolů. I tak z toho bylo konečné 15. místo po švýcaru! Úžasné! Obvykle naše mužské seniorské reprezentace na MS výsledkově končí v poslední třetině a nám se podařilo dostat mezi tu nejlepší. Kdyby se hrálo postaru, jdeme v KO16 na Madagaskar, který skončil na druhém místě. Nejhůře, respektive téměř jistě by z toho bylo dělené 9.-16.místo.

Letos se však o KO16 muselo ještě bojovat v osmi tříčlenných skupinách na dvě prohry. Ve skupině jsme byli s Němci, kteří se kvalifikovali až z posledního 24. místa, a s Monakem. Monako jakožto nejvýše nasazený tým naší skupiny měl volný los a my si to s Němci měli rozdat o to, kdo bude jejich dalším soupeřem v souboji o přímý postup ze skupiny.

Problém však byl, že hned vedle nás hráli Kanaďané. Místní sice vytvořili domácím úžasnou atmosféru, bohužel pramálo se zajímali o náš zápas s Německem. Ten byl tedy neustále přerušován oslavami každé dobré kanadské koule (a že jich nebylo málo, přičemž Švédi jim zdatně sekundovali) a člověk se pomalu bál odhodit svou kouli, aby nedostal srdeční zástavu z výbuchu oslav na vedlejším hřišti, pokud by nedával pozor, co se tam děje.

Hrálo se tedy jen ve volných chvílích, kdy to fanoušci dovolili, a to pro nás nebylo dobře. Vůbec jsme se nedostali do tempa, zápas byl plný chyb, ale měl jednu konstantu. Z těch nevýrazných náhozů byli Němci schopni vykouzlit vždy aspoň jeden bod. Když zhruba po hodině dohodili Kanaďané třináctý bod, hala propukla v neuvěřitelný aplaus a pár fanoušků se dokonce vypravilo oslavit výhru svého týmu na hřiště. Bohužel pro nás měli cestou náš terén a my na něm rozehraný nához. Rozhodčí se nejdříve snažil tyto diváky vykázat za mantinely, ale po chvíli pochopil, že to je zbytečné, a tak vyhlásil pauzu na dobu neurčitou, dokud se hala neuklidní a nevylidní, aby se opět dalo hrát.

Ani po nevynucené přestávce se ráz zápasu moc nezměnil, a tak do boje proti Monaku o přímý postup šlo Německo. My si mohli dojít na večeři a těšit se ten den ještě na jeden zápas – na baráž o postup, nejspíše opět proti Německu. To mezitím opravdu jednoznačně prohrálo a nás tak čekal stejný soupeř na stejném hřišti. Bohužel pro nás se historie opakovala i vedle mezi Kanaďany a Švédy. Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. My i Švédové ten večer vstoupili. Velmi podobný zápas, velmi podobný výsledek, jen rychlejší průběh. Němci totiž včas vystřídali na pozici střelce a od toho okamžiku už jsme nebojovali jen s naším placem, ale i s německou střelou. Z baráže jsme se tedy nekvalifikovali dál do KO16 hlavního turnaje, ačkoliv v našich silách určitě bylo Německo porazit a postoupit. Smůla, zbyl na nás „jen“ Pohár národů.

Další krádež za bílého dne

V sobotu ráno jsme si mohli přispat, protože jsme jako nasazený tým nemuseli absolvovat úvodní zápas o postup mezi nejlepší šestnáctku Turnaje národů. Čekali jsme na lepšího z dvojice Finsko – Nizozemí. Hned po příchodu do šapitó jsme měli jasno. Finové seděli jako opaření na tribuně a nás tak čekali zástupci země tulipánů a větrných mlýnů.

Už při rozházení bylo vidět, na čí straně je herní kvalita. Vysoká holandská porte končila téměř na košonku a stejně tak i všechny jejich střely nacházely neomylně svůj cíl. V zápase to však Holanďané z nějakého důvodu nebyli schopni opakovat. Umisťovač i univerzál volili sotva poloviční výšku svých hodů oproti tréninku a střelec měl až příliš často nervózní ruku. Celkem jednoduše jsme šli do vedení 8:3 a ani sami Holanďané v tu chvíli nechápali, co se to s nimi děje. Naštěstí pro ně vrchlabská osmička zafungovala a ani ne za 20 minut jsme to byli my, kdo musel odvracet soupeřův 13. bod na zemi. V předposledním náhoze zápasu (12:8 pro Holanďany) to s námi vypadalo dost bídně, nicméně čtyřmi zásahy ze čtyř střel jsme dokázali vykřesat naději na zvrat a zapsali tři body. Především Fafkovo brutální metrové retro při čtvrté střele nebude hodně dlouho zapomenuto. V posledním náhoze jsme zúročili momentální psychickou výhodu a podařeným dohozem Morávka a posléze i Fafka jsme soupeři uštědřili až příliš krutou porážku. Výhra pro nás znamenala postup mezi nejlepší osmičku Turnaje národů.

Ve čtvrtfinále jsme narazili na zástupce Mauretánie. Ti na šampionát dorazili až druhý hrací den a museli tak otáčet nelichotivé skóre 0:2 na zápasy. Po švýcaru sice její hráči skončili hluboko za námi, na hřišti to ale byla jiná. Nervozita z hlučného publika spolu s nezkušeností z podobných zápasů znamenaly, že utkání skončilo velmi rychle drtivou výhrou Afričanů. Neměli jsme zbraně a troufám si tipnout, že kdyby Mauretánci nepřišli o první hrací den, mohli svou kvalitou směle konkurovat týmům v KO8 v hlavním turnaji. Není s podivem, že druhý den odpoledne tento tým celý Turnaj národů vyhrál. Pro nás to znamenalo konečné dělené 5.-8. místo a mě ještě čekalo opravné kolo střelby na přesnost.

Ach ta nervozita!

Před večeří jsem opět využil možnosti tréninku v menším stanu. Na řadu jsem měl přijít až jako předposlední a byl jsem docela rád, že francouzský zástupce Dylan Rocher tou dobou už měl střelbu za sebou. Atmosféra v hale byla při jeho vystoupení elektrizující a opravdu bych nechtěl být jedním z těch zbylých tří, kteří stříleli s ním. Nebýt 15 bodů na košonech, které mu nakonec pomohly k celkovým 40 bodům a postupu, skončil by hluboko za branami čtvrtfinále. Jenže to je právě ten rozdíl mezi hráči kalibru Dylana a všemi ostatními. On, když mu teče do bot a nedaří se, dokáže vykouzlit na kouli za koulí na 10 metrů carreau za 5 bodů. Většina ostatních pod tíhou okamžiku třeba ani netrefí kruh.

Když jsem nastupovat ke své střelbě já, byly už tribuny částečně prořídlé. I tak bych ale řekl, že na nich cca 300 lidí znalých pétanque bylo. A to je právě ten problém pro našince. Nejsme zvyklí házet koule pod tlakem, stejně tak nedokážeme střílet před zraky cizích lidí. Hovořím zde za sebe, ale myslím, že většina elitních českých střelců to bude cítit podobně. Strategie byla tedy jednoduchá. Neuvědomovat si, kde jsem, nepočítat body a raději ani moc nezvedat zrak na tribuny. Jen občas kouknout do hloučku fandících spoluhráčů a kluků ze Slovenska. Zavřít se sám do sebe a pokusit se zopakovat výkon z prvního kola.

Při rozhazování to bylo výborné a jednou už jsem to přece předvedl, i když bez lidí, tak proč by to nemohlo vyjít i podruhé? Po prvním hodu ze mě nervozita spadla. Zapsal jsem šmudlu za 3 body a cítil se konečně dobře. Pak následovalo carreau lázeňským způsobem a hned na to zásah za 1 bod. Po prvním ateliéru jsem byl na 9 bodech. Zatímco v základním kole jsem na kouli za košonem zapsal čtyřikrát 3 body, tentokrát to byly body jen dva za dvě krátká retra. Ta mrzela hodně, protože mít deset bodů, nebo dva body je sakra rozdíl! Technicky ty hody totiž byly vynikající. No nic, bojuji dál.

Koule vedle sebe mi taky moc náladu nezlepšily. Jednou jsem podhodil, dvakrát kruh vyčistil přes černou a jednou zapsal 3 body. Velkou radost jsem si ovšem udělal na čtvrtém ateliéru koule za koulí. První hod. Prásk, 3 body. Druhý hod. Prásk, opět 3 body. I třetí hod mi přinesl 3 body a já začal zpytovat svědomí, proč jsem takto nemohl střílet už od druhého ateliéru. Ruku jsem měl rovnou a vzdálenost cítil taky. Škoda, nemá cenu se tím teď trápit. Na košonech se dá ještě vybojovat dost bodů. Hned první hod ale připomínal ten ze základního kola. Krátký, křivý a takový jakoby bez energie. Další vzdálenost, koule letí rovně, tak snad se tam donese. Košon míří z kruhu, ale bohužel koule předtím lehce olízla gumovou podložku. Být o 3 centimetry delší, je to krásná pětka. Další vzdálenost a další těsně vedle. Poslední hod, opět dobrá trajektorie koule a zase jen těsně vlevo. Suma sumárum 23 bodů. Žádný zázrak, ale ani propadák to není a hlavně – mám to za sebou a celkem jsem si to i užil!

Po večeři zjišťuji, že jsem v opravném kole nebyl ani nejhorší a že podobný počet bodů má hned několik dalších borců. S odstupem času mě začínají mrzet ta dvě retra (8 bodů navíc) a aspoň jeden, ale lépe dva košonky (5 až 10 bodů navíc). To by bohatě stačilo na postup mezi nejlepší osmičku střelců na MS. Takto z toho bylo 14. místo. Otázkou ale zůstává – chtěl bych ten stres podstoupit ještě jednou? A mnohonásobně větší, protože při čtvrtfinále už byla hala opět plná a hlavně bych nečelil jen počítadlu, ale i nejlepším střelcům světa. Třeba Dylanovi nebo Diegovi. Za sebe říkám, že bych asi chtěl, ale spíš až někdy jindy. Do té doby si budu užívat ten pocit, že jsem se dokázal dostat tak vysoko a hlavně že i celému týmu se na šampionátu dařilo měrou nevídanou.

Ano, měli jsme štěstí na los a soupeři také možná nezahráli nejlíp, ale i my dělali chyby, a přesto jsme dokázali porazit týmy, které jsou papírově zhruba na naší úrovni (Libanon, Skotsko) nebo i výš (Čína a hlavně Nizozemí). Především na poslední náhozy proti těmto dvěma zemím budeme hodně dlouho vzpomínat. Spláchnutí od Itálie, Portugalska nebo Mauretánie nemrzí, protože tak jako oni Češi nebudou hrát ani za 20 let.

Na závěr už zbývá jen dodat, že obě hlavní soutěže, tedy střelbu na přesnost a hlavní turnaj, vyhráli Francouzi a po pro ně nevydařeném šampionátu na Madagaskaru se opět vrací jako hegemoni světového pétanque.

Poslední akcí šampionátu byla galavečeře, ze které jsme rychle spěchali zpátky do Québecu, abychom nezmeškali letadlo do Toronta. Tam jsme si půjčili velké auto a během zhruba sedmihodinové pauzy před letem domů navštívili nedaleké Niagarské vodopády z kanadské strany. Úchvatná podívaná a pro nás i zasloužená odměna za dobře odvedenou reprezentaci naší země. Let zpátky jsme prospali a v Praze se shodli, že ještě někdy bychom si takovou jízdu chtěli zopakovat.

Rád bych poděkoval všem, kteří nám fandili a drželi palce. Bez vás by to nešlo! Speciální poděkování si zaslouží Verča Slobodová, která nám před šampionátem poskytla velmi cenné informace a kontakty a i v jeho průběhu sloužila jako prostředník mezi vámi a námi na místě. Díky!

5 komentářů

  1. Jedna veliká gratulace od obdivovatelek a fanynek z Pohořelic u Brna. Za všechny Jana Světlíková.

    Reply
  2. diky za putavu reportaz, ako keby som tam bol 🙂 a velke gratulacie k streleckemu vykonu!

    Reply
  3. Krásná a poutavá reportáž. Velká gratulace celému týmu i panu střelci ! Jste borci .

    Reply

Přidej komentář